Č. 12306.

Zdravotnictví. — Řízení správní: I. Shledá-li dozorčí úřad, že komorní rada lékařské komory učinila projev, který má povahu aktu vrchnostenského, ač v příslušné věci nebyla komorní rada k vydání takového aktu oprávněna, musí postupovati podle § 58 odst. 2 zákona č. 113/1929 Sb. — II. Pro kvalifikaci projevu, který vydává činitel, jemuž přísluší za určitých okolností vydávati akty vrchnostenské, je rozhodno, jaký je celkový ráz aktu; úmysl nebo vůle činitele akt vydávajícího jsou bez významu, jestliže nebyly v aktu vyjádřeny.
(Nález z 27. února 1936 č. 11056/36.)
Věc: Lékařská komora pro Slovensko a Podkarpatskou Rus v Bratislavě proti rozh. min. veř. zdrav, a těl. výchovy v Praze z 29. srpna 1933 o lékařské praksi.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Přípisem z 11. prosince 1930 sdělila lékařská komora pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou v Bratislavě MUDru Jaroslavu P., odbornému zubnímu lékaři v Bratislavě, toto: »Lékařské komoře bylo oznámeno, že mimo své odborné zubolékařsiké prakse provozujete také odbornou praksi bakterio-serologickou v laboratoriu nemocenské pokladny. Komorní rada lékařské komory jednala o této věci ve své schůzi dne 29. listopadu 1930 a považuje spojování výše označených dvou oborů nejen s ohledem na výnos min. zdrav. ze 6. dubna 1927, ale i z důvodů zásadních, a zejména hygienických, za naprosto neslučitelné a nepřípustné. Komorní rada usnesla se proto Vás vyzvati, abyste se dobrovolně pro jeden obor rozhodl, resp. jednoho z označených oborů se vzdal, a své rozhodnutí lékařské komoře do konce tohoto měsíce oznámil.«
Na odvolání Dra P. zrušil zem. úřad v Bratislavě výměrem z 23. června 1932, doplněným dne 30. srpna 1932, jako dozorčí úřad podle § 58 zákona č. 113/1929 Sb. napadnuté usnesení komorní rady lékařské komory v Bratislavě jako nezákonné. Odvolání lékařské komory nebylo pak nař. rozhodnutím min. veř. zdrav. a těl. výchovy v Praze vyhověno.
Stížnost podaná na toto rozhodnutí vytýká žal. úřadu, že dopustil se nezákonnosti, jestliže shora reprodukovaný připiš komorní rady lékařské komory z 11. prosince 1930 kvalifikoval jako autoritativní rozhodnutí a nikoli jako projev subjektivního názoru komorní rady, který je lékařská komora, resp. její orgán vůči svému členu oprávněna vzhledem k § 1 zák. č. 113/1929 Sb. sděliti.
Soud uvažoval o stížnosti takto:
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 113/1929 Sb. o lékařských komorách zřizují se lékařské komory k tomu účelu, aby hájily a podporovaly zájmy a chránily čest stavu lékařského. O orgánech komory jedná § 4 zákona. V daném případě jedná se o akt komorní rady, jejíž složení a působnost upravuje zákon v §§ 13 a následujících. Komorní rada jest, jak praví úvodní věta odst. 1 § 15 zák., orgánem výkonným a správním. Její působnost je v zákoně uvedena příkladmo (argumentem slova »zejména«) na rozdíl od zastupitelstva komory, jehož činnost vymezuje zákon způsobem taxativním (§ 11). Z ustanovení § 15 zákona vyplývá, že některé projevy komorní rady v rámci její zákonné působnosti spadají do řady autoritativních aktů práva, veřejného; sem náležejí zejména trestní nálezy o přestupcích zanedbání povinností člena ke komoře (§ 15 odst. 1 lit. i). Není možno pochybovati, že komorní rada má při vydávání trest- ních nálezů povahu správního úřadu, neboť vykonává tím pravomoc trestati, jež je vlastní státní správě a jež byla orgánu samosprávného svazu zájmového, jakým je lékařská komora, zákonem svěřena. Že tomu tak jest, plyne nad veškeru pochybnost z ustanovení § 15 odst. 4 cit zák., který připouští proti trestnímu nálezu komorní rady stížnost k dozorčímu úřadu, jímž jest podle § 58 zákona zem. úřad, dále z § 15 odst. 5, který stanoví lhůtu, ve které musí býti stížnost podána, a konečně z § 15 odst. 6, který upravuje trestní řízení, komorní radou zahájené, a to tak, že obdobně mají tu platiti zásady trestního řízení před politickými úřady.
Je-li tomu tak, že komorní radě náleží v určitém okruhu její působnosti pravomoc vydávati vrchnostenské akty, jež jsou způsobilé nabýti vůči adresátu právní moci, pák arci musí býti při jejích emanacích přihlíženo vždy k tomu, zda jde o takový projev, který spadá do řady vrchnostenských aktů, či zda jde o projev sice na poli práva veřejného, avšak v působnosti nevrchnostenské, nebo snad na poli práva soukromého (vzhledem k tomu, že lékařská komora, jejímž orgánem komorní rada jest, je podle konstrukce zákona subjektem právním a způsobilá tak nabýti majetku — § 1 odst. 3 cit. zák.).
Zkoumati povahu příslušného projevu komorní rady autoritativně náleží ovšem dozorčímu úřadu, kterému přísluší vykonávati nad lékařskou komorou vrchní dozor podle § 58 cit. zákona. Adresát, jemuž jest určitý projev komorní rady určen, provádí zkoumání povahy projevu vždy pouze na vlastní nebezpečenství. Pokládá-li mylně některý projev za nevrchnostenský a nepoužije-li proti němu opravných prostředků, které zákon dává k disposici, pak ovšem musí nésti i důsledky, jež z toho plynou. Shledá-li dozorčí úřad, ať z vlastní iniciativy či na základě popudu od adresáta projevu komorní rady, že komorní rada učinila projev, který má povahu aktu vrchnostenského, ač v příslušné věci nebyla komorní rada oprávněna k vydání vrchnostenského aktu, musí postupovati podle ustanovení odst. 2 § 58 zákona č. 113/1929 Sb. Pro úvahu úřadu o tom, zda jest dán v takovém případě důvod k zakročení podle § 58 zákona či nikoli, může pak býti rozhodujícím jen to, zda projev komorní rady má svým obsahem i formou ráz vrchnostenského aktu, takže vystupuje s ná- rokem na to, aby zakládal přímé právní účinky. Při tom arci může býti také významné, zda adresát projevu mohl jej za vrchnostenský pokládati, či zda musel již z projevu samého míti s dostatečnou jistotou za to, že nejde o akt vrchnostenský.
V daném případě usoudil žal. úřad na to, že připiš komorní rady stěžující si lékařské komory z 11. prosince 1930, adresovaný na Dra P., má charakter úředního vrchnostenského aktu, z obsahu přípisu, jímž bylo Dru P. uloženo, aby se vzdal výkonu odborné prakse v jednom ze dvou lékařských oborů a aby své rozhodnutí do určité lhůty oznámil. Soud musil přes námitky stížnosti uznati, že žal. úřad právem mohl citovaný připiš komorní rady pokládati za úřední zákrok a tudíž za akt vrchnostenský. Nezáleží na volbě slov v přípise, nýbrž rozhoduje, jaký má akt celkový ráz. Proto nemá významu okolnost, na kterou stížnost poukazuje, že komorní rada nerozhodla o neslučitelnosti provozování dvou oborů lékařské prakse, nýbrž že slovem »považuje« dala najevo, že vyslovuje pouze svůj subjektivní názor. Není také důležité, že Dru P. bylo uloženo, aby se »dobrovolně« provozování jednoho oboru vzdal, neboť rozhodujícím je jedině to, že podle svého obsahu presentuje se připiš z 11. prosince 1930 tak, že ukládá se jím adresátu, aby se jednoho oboru vzdal, a to do určité lhůty. Z tohoto obsahu přípisu mohl žal. úřad právem usuzovati na úřední příkaz, který v něm spatřoval také adresát aktu, a stížnost marně popírá, že žádný příkaz nebyl v přípise obsažen. Pokud stížnost poukazuje na nález tohoto soudu Boh. A 7039/28, sluší odpověděti, že v citovaném nálezu byl v domnělém rozhodnutí úředním, stížností tehdy naříkaném, shledán jednak pouhý projev právního názoru, kdežto v daném případě obsahuje připiš z 11. prosince 1930 vedle projevu názoru i výzvu, jíž adresátu aktu se ukládá určitá činnost, jednak pak pouze přípravný akt, nezpůsobilý založiti právní účinky, za jaký nekvalifikuje připiš z 11. prosince 1930 ani sama stížnost.
Jestliže konečně v závěru vytýká stížnost, že žal. úřad nepřihlížel při svém rozhodování k tomu, že st-lka již v průběhu řízení správního uplatňovala důsledně, že přípisem z 11. prosince 1930 nechtěla vydati rozhodnutí, nýbrž projev svého názoru, tu sluší konstatovati, že pro kvalifikaci projevu, který vydává činitel, jemuž přísluší za určitých okolností také vydávati akty vrchnostenské, jsou rozhodující jen znaky aktu samého, nikoli však úmysl nebo vůle činitele akt vydávajícího, pokud arci nedošly v aktu svého vyjádření. Že by tomu tak bylo v daném případě, stížnost ani netvrdí.
Shledal-li však žal. úřad právem, že připiš komorní rady st-lky má znaky aktu vrchnostenského, pak byl oprávněn postupovati podle § 58 zák. č. 113/1929, kdyžtě rozhodovati o výkonu lékařské prakse ne- náleží orgánům lékařské komory, nýbrž podle § 17 zák. č. 114/1029 úřadům politickým, takže připiš komorní rady z 11. prosince 1930 jevil se opatřením přesahujícím meze působnosti lékařské komory.

Citace:

Č. 12306.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 297-300.