Č. 12529.

Církevní věci. — Řízení správní:* Ředitel kůru řím.katolického kostela není účastníkem ve smyslu § 57 zák. č. 50/1874 ř. z. v konkurenčním řízení za účelem stanovení příspěvku na úhradu jeho platu.
(Nález z 1. října 1936 č. 15015/36.)
Věc: Josef M. v Mnichově u Mar. Lázní proti rozh. zem. úřadu v Praze z 2. listopadu 1933 o povinnosti přifařených obcí přispívati na plat ředitele kůru.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 30. srpna 1927 žádal st-l, řidiči učitel a zároveň ředitel kůru v Mnichově u Mariánských Lázní, o úpravu platu ředitele kůru podle §§ 36 a 57 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.
Po bezvýsledném pokusu dosíci zvýšení odměny řediteli kůru dohodou se zúčastněnými obcemi provedeno u okr. správy politické v Mariánských Lázích 17. června 1928 ústni konkurenční jednání podle § 57 zákona č. 50/1874 ř. z. a na jeho podkladě vysloveno výměrem z 8. října 1929 podle §§ 36 a 57 cit. zákona, že s platností od 1. ledna 1928 jsou přifařené obce povinny přispěti na plat ředitele kůru částkami ve výměru uvedenými.
Když všechny přifařené obce podaly odvolání, vyslovil žal. úřad nař. rozhodnutím, že vyhovuje odvoláním obcí a zrušuje výměr okr. úřadu z důvodu, že není zákonného předpisu, v jaké výši mají býti platy ředitelům kůru při katolických kostelích poskytovány. Ježto řediteli kůru při farním kostele v Mnichově jsou poskytovány odměna roč. 300 Kč a dobrovolný příspěvek patrona, jímž je řád premonstrátů v Teplé, v částce 600 Kč a jmenovaný má slušný příjem ze štoly a vykonává funkci ředitele kůru jako vedlejší zaměstnání, jsa řídícím učitelem, nutno pokládati řečený roční příjem 300 Kč a 600 Kč za přiměřený.
Na toto rozhodnutí podává stížnost ředitel kůru Josef M. pro nezákonnost, o níž nss uvážil toto:
Podle § 2 zákona o ss je tento soud povolán, aby poskytoval právní ochranu stranám jen pokud tvrdí, že byly rozhodnutim neb opatřením veřejné správy dotčeny ve svých veřejných právech. Musil proto soud v prvé řadě zkoumati, zdali nař. rozhodnutím mohlo býti vsaženo do veřejných subjektivních práv st-le, který, jak nesporno, je ředitelem kůru v Mnichově u Mariánských Lázní. Nař. rozhodnutí je konkurenčním nálezem, vydaným v pořadu stolic státní správy kultové podle § 57 zákona č. 50/1874 ř. z. Podle znění tohoto předpisu mají i budoucně správní úřady, nežádá-li se přispění na veřejném fondu, na návrh účastníků učiniti náležitá opatření, aby byly zapraveny výlohy spojené s úhradou potřeb církve katolické, a nedošlo-li při jednání (řízení konkurenčním) k dohodě, rozhodnouti v pořadu stolic.
V zákoně není výslovně řečeno, kdo jest účastníkem (stranou) v řízení konkurenčním podle ustanovení odst. 2 a 3 § 57 cit. zákona. Ale podle tam vytčeného účelu tohoto řízení, totiž, aby bylo postaveno na jisto, je-li výloh požadovaných skutečně potřebí, a nedojde-li mezi účastníky k dohodě, aby bylo rozhodnuto, jak se mají výlohy ty zapraviti, plyne, že účastníky v tomto řízení jsou zcela nepochybně na straně jedné církev katolická, jejíž tvrzené potřeby mají býti v řízení konkurenčním zjištěny a na jejíž potřeby má býti zajištěna úhrada nákladů, jednak ti činitelé, jimž by připadla povinnost nésti náklad vznikající oněmi zjištěnými potřebami (arg. § 57 odst. 3 slova: Zvláště, je-li těch, kteří jsou »povinni« přispívati, více). Jde-li v řízení konkurenčním o potřeby věcné, není pochyby, že nemůže přijití v úvahu již žádná další strana; pochybnost by mohla vzejíti v tom případě, jde-li o potřebu a náklad personální, zda totiž onu osobu, jejíž hmotné potřeby mají dojiti uspokojení z prostředků opatřených na základě řízení podle § 57 cit. zákona, je také zahrnouti do okruhu účastníků, kteří jsou stranami v konkurenčním řízení podle cit. zákonného ustanovení. Nss je názoru, že nikoli.
K osobám, o nichž byla právě řeč, patří zejména ti, kteří jsou ustanoveni k opatřování pomocných služeb kultových, jakými jsou služby na kostelním kůru (ředitelé kůru, varhaníci a jiní hudebníci a zpěváci, kalkant), dále služby kostelníků a jiných nižších služebníků při kostele. Tito jsou zřízenci církve, nikoli zřízenci farní osady ve smyslu ustanovení §§ 35 a násl. cit. zákona, a může tedy taková služba založiti právní vztahy zásadně jen mezi církví a těmito osobami.
Nárok na odměnu za konané práce mohou tudíž tyto osoby uplatňovati jen proti církvi; jakým způsobem církev opatří úhradu nákladu tím vzniklého, na to jim nepřísluší žádná právní ingerence. Z toho plyne, že uvedené osoby — tudíž ani st-le — nelze uznati za »zúčastněné osoby« v řízení podle § 37 cit. zákona, jehož účelem není rozhodovati o vzájemných právních poměrech mezi církví a církevním služebníkem, nýbrž o tom, jsou-li v tom kterém případě splněny předpoklady, za nichž jsou konkurenční činitelé povinni uhraditi náklady na určitou církví tvrzenou potřebu, jakož i o přiměřenosti a rozvrhu těchto nákladů.
Postavení strany v konkurenčním řízení nemohl st-l nabýti ani tím, že jeho žádost z 30. srpna 1927 o zvýšení odměny za funkci ředitele kůru zavdala podnět k jednání s konkurenčními činiteli. Neboť žádost tu by bylo se zřetelem k vylíčenému stavu práva hodnotiti po stránce právní jako pouhé upozornění na stav, jenž po názoru st-lovč vyžaduje úpravy, ale které samo o sobě nebylo způsobilým procesním podkladem k zahájení řízení podle § 57 cit. zákona, které podle cit. ustanovení předpokládá zakročení strany ve smyslu nahoře uvedeném. Ani skutečnost, že snad zvýšení st-lovy odměny za funkci ředitele kůru je závislé od zajištění úhrady konkurenčními činiteli, nemůže st-li vzhledem na znění předpisu § 57 cit. zákona propůjčiti postavení procesní strany v řízení za účelem opatření oné úhrady.
Z předeslaného vysvítá, že konkurenční nálezy správních úřadů mohou nalézati právo toliko konkurečním činitelům, k těmto subjektům však že nenáleží ředitel kůru, který je k církevní konkurenci toliko v poměru soukromoprávním.
Není-li však st-l účastníkem v řízení konkurenčním ve smyslu § 57 cit. zákona, nemohlo se nař. rozhodnutí dotknouti jeho práv veřejných a jest jeho stížnost již proto bezdůvodná.

Citace:

Č. 12529. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 820-822.