Č. 12597.

Zdravotnictví: Ustanovení § 15 zák. čís. 5/1907 ř. z. o dalším provozování lékárny na účet manželských descendentů nelze použíti analogicky na území platnosti zák. čl. XIV:1876.
(Nález z 27. října 1936 č. 15795/36.)
Věc: Ph. Mg. Karel S. v Píšťanech, Michal S., Ladislav S. a Irena P., roz. S. v Jasině proti rozh. min. veř. zdrav. a těl. výchovy ze 7. prosince 1933 o zániku práva provozovati veřejnou lékárnu. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Bratislavě z 28. ledna 1933 bylo konstatováno, že lékárnické právo, udělené výnosem uher. min. vnitra z 22. října 1900 Ph. Mru Ladislavu S. k provozování veřejné lékárny v Jasině, přešlo podle § 132 zák. čl. XIV:1876 následkem úmrtí tohoto majitele koncese dne 13. září 1911 k požívání na jeho vdovu Irenu S. a po jejím opětném provdání dne 21. ledna 1913 na nezletilé děti Ph. Mg. Ladislava S., t. j. na Ph. Mra Karla S., nar. 3. dubna 1907, Michala S., nar. 12. září 1908, Irenu S., provdanou P., nar. 22. dubna 1910, a Ladislava S., nar. 8. června 1911 v Jasině, na dobu jejich nezletilosti. Ježto doba požívání lékárnického práva zemřelého Ph. Mra Ladislava S. prošla nabytím plnoletosti řečených jeho dětí podle ustanovení § 1 zákona z 23. července 1919 č. 447 Sb. dokončením 21. roku, prohlášeno bylo uvedené osobní lékárnické právo Ph. Mra Ladislava S. k veřejné lékárně se stanovištěm v Jasině, jakož i požívací právo manželky a jeho descendentů svrchu uvedených ke zmíněné veřejné lékárně na základě ustanovení § 132 zák. čl. XIV:1876 dnem 7. června 1931 za zaniklé. Současně zem. úřad nevyhověl žádosti Michala S. a Ladislava S. z 15. března 1932, dále žádosti Karla S. de pres. 29. dubna 1932 a konečně žádosti Ph. Mra Karla S., Michala S., Ireny P. a Ladislava S. z 19. září 1932 za prodloužení zmíněného užívacího práva k veřejné lékárně v Jasině, ježto pro žádané prodloužení užívacího práva k veřejné lékárně přes dobu určenou v § 132 zák. čl. XIV: 1876 není v uvedeném zákoně podkladu.
Odvolání, která z výměru tohoto podali dnešní st-lé, byla nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodů obsažených ve výměru I. stolice, které byly vzhledem na vývody odvolání doplněny v podstatě takto: Žal. úřad označil mylným názor odvolatelů, že dosaženími plnoletosti nejmladšíího dědice Ladislava S. dne 8. června 1932 nezaniklo zároveň jejich právo na užívání lékárny v Jasině vzhledem na dřívější hranici věkovou 24 let a na ustanovení §§ 2 a 8 zákona č. 447/1919 Sb. Žal. min. prohlásilo, že ustanovení § 2 cit. zákona se na daný případ nevztahuje. Pokud pak se st-lé dovolali § 8 cit. zákona, poznamenal žal. úřad, že v daném případě nejde ani o smlouvy ani o právní jednání, nýbrž jde o striktní předpis zákona. Osobní lékárnické oprávnění není součástí dědictví a je vázáno pouze k osobě lékárníka, majícího oprávnění. Ve smyslu § 131 zák. čl. XIV:1876 nemůže býti lékárnické oprávnění prodáno, ani na případ smrti odkázáno; smrtí lékárníkovou tedy zaniká a nemůže býti předmětem smluv nebo jiných právních jednání na případ smrti. Ve smyslu § 132 cit. zák. čl. jen používání užitků lékárny přechází na vdovu, resp. na dědice do jejich plnoletosti, t. j. do 21. roku.
Ve věci samé jde v podstatě o otázku, mohla-li snížením věku nezletilosti podle zákona č. 447/1919 Sb. na dokončený 21. rok věku nastati nějaká změna na právu st-lů užívati oprávnění k osobnímu provozování lékárny po smrti jejich otce, který zemřel již v r. 1911. V řízení odvolacím namítali st-lé, že v době narození nejmladšího z nich i v době smrti jejich otce bylo k dosažení zletilosti jak na území bývalého státu uherského tak i v zemích historických zapotřebí dokončení 24. roku věku a že dřívější prohlášení za zletilého nemělo za následek zkrácení nabytých práv, dále namítali, že nebylo v intencích zákona č. 447/1919 Sb., aby zkrácením věku potřebného k dosažení svéprávnosti byla zkrácena i práva spočívající na dřívějších zákonných ustanoveních, která počítala s delší věkovou hranicí, a dovolávali se pro tento svůj názor ustanovení §§ 2 a 8 cit. zákona č. 447/1919 Sb. Žal. úřad reagoval na tyto vývody odvolání, poukázav na to, že § 2 cit. zákona se na daný případ nevztahuje, a dovodiv z předpisu § 8 cit. zákona a z §§ 131 a 132 zák. čl. XIV:1876, jak z odůvodnění naříkaného rozhodnutí je patrno, že předpoklady § 8 cit. zákona nejsou v daném případě splněny. Tuto část nař. rozhodnutí napadá stížnost námitkou, že intencí zákona č. 447/1919 Sb. bylo umožniti dřívější nabytí práv, nikoli zrušení existujících práv, a že proto nelze zákon ten vykládati tak striktně, jak to činí žal. úřad, který nebere ohled ani na okolnost, že následkem snížení věkové hranice pro dosažení zletilosti nikdo nemůže do 21 let dosíci plného práva vésti lékárnu, ani nepozírá na okolnost, že st-lé musili lékárnu po svém zesnulém otci za války zničenou velikým nákladem ještě před účinností zákona č. 447/1919 Sb. znovuzříditi v důvěře, že výlohy ty jim budou hrazeny z výnosu lékárny, až přejde do jejich rukou. Za tou příčinou dva ze st-lů věnovali se povolání lékárnickému; při právním stanovisku žal. úřadu lékárna by přišla do cizích rukou. Konečně namítli, že v zájmu právní jednotnosti mělo býti použito analogie § 15 zákona z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, podle něhož, je-li některý z potomků majitele koncese lékárnické farmaceutem, může po smrti majitele koncese lékárna jeho býti provozována na základě staré koncese, až tento potomek dosáhne způsobilosti samostatně provozovati lékárnu, nejdéle však až dosáhne 30. roku života. Nss nemohl stížnosti přisvědčiti.
Základní these stížnosti, že mělo býti použito analogie předpisu § 15 zákona č. 5/1907 ř. z., je právně mylná, ježto — nehledíc ani k teritoriálnímu principu platnosti zákona č. 5/1907 ř. z. — není v zák. čl. XIV:1876 žádné mezery o užívání osobního lékárnického oprávnění po smrti majitele koncese jeho dětmi. Okolnost, že otázka tato je v zák. čl. XIV:1876 upravena jinak a pro potomky majitele koncese méně výhodně než v zákoně č. 5/1907 ř. z., nemůže býti důvodem k použití analogie. Pak ovšem je nerozhodno, jaká byla intence cit. zákona č. 5/1907 ř. z. Rovněž okolnost, že v § 144 zákona č. 103/1926 Sb. se státním zaměstnancům přiznává výchovné eventuálně až do dokonaného 24. roku jejich potomků, nemůže býti důvodem k použití analogie již z toho důvodu, že tu nejde o skutkové podstaty podobné, nýbrž odlišné. Nelze-li tedy použíti analogie, pak padají všechny vývody stížnosti, v nichž se st-lé snaží dovoditi, že vzhledem k analogickému použití § 15 cit. zákona č. 5/1907 ř. z. měl úřad přihlédnouti k nákladům vynaloženým na znovuzřízení lékárny po převratu a pozírati na to, že dva ze st-lů se věnovali povolání lékárnickému. Není tedy ani řízení stiženo vadou, že žal. úřad k těmto okolnostem nepřihlédl, nýbrž je prohlásil za bezvýznamné.
Zbývá jedině výtka, že intencí zákona č. 447/1919 Sb. bylo umožniti dřívější nabytí práv a nikoli zrušení existujících práv a že zákon ten nelze proto vykládati striktně, jak to činí žal. úřad. Námitka tato směřuje proti oné části nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad dovozuje, že předpisu § 2 zákona č. 447/1919 Sb. na daný případ nelze použíti a že ani předpoklady § 8 cit. zákona nejsou dány, ježto předpis tento má na mysli jen smlouvy a právní jednání (učiněná před vydáním tohoto zákona), kdežto v daném případě po názoru žal. úřadu nejde ani o smlouvu, ani o právní jednání, nýbrž o striktní předpis zákona. Aby námitku tuto bylo lze uznati za náležitě konkretisovanou ve smyslu § 18 zákona o ss, musila by názor žal. úřadu potírati a vyvraceti; musila by tedy zejména dovozovati, že i právo k užívání oprávnění k provozování lékárny ve smyslu § 132 zák. čl. XIV:1876 je takovým právem, jaké má § 8 zákona č. 447/1919 Sb. na mysli. Takové námitky však stížnost neobsahuje. Nevyvrací-litedy stížnost názor žal. úřadu, že ze znění zákona č. 447/1919 Sb. nelze dovoditi nárok st-lů na další provozování lékárnického oprávnění až do té doby, kdy nejmladší z nich dosáhne 24. roku života, pak nemůže se stížnost s úspěchem dovolávati pouhé intence zákona, ježto k intenci zákonodárcově lze přihlédnouti jenom potud, pokud v zákoně samém došla výrazu.

Citace:

č. 12597. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 970-973.