Č. 12417.Církevní věci: Pokud církevní hodnostář nesložil slibu poslušnosti podle § 2 zákona č. 64/1918 Sb., neměl vůči československému státu nároku na kongruové požitky; složením slibu získal nárok takový jen pro futuro.(Nález z 25. května 1936 č. 12672/34.)Věc: Géza N. ve Vajkovcích proti rozh. referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě z 16. listopadu 1933 o kongrue.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.Důvody: Podáním z 21. ledna 1931 žádal st-l o likvidaci nevyplacené mu kongruy za léta 1919 a 1920. Žádost odůvodňoval tím, že je československým státním občanem, vyhovuje všem zákonným podmínkám a slib věrnosti československému státu složil již třikráte, a to 29. října 1920 do rukou škol. inspektora co katecheta a ref. farář ve Vajkovcích, dále na úřední vyzvání 20. ledna 1921 do rukou okr. náčelníka ve Velkých Kapušanech a 20. června 1921 do rukou župana v Michatovcích.Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad na základě zmocnění min. škol. a nár. osvěty z 25. října 1933 tuto žádost o dodatečnou výplatu kongruových doplňků z prostředků státních za léta 1919—1920 z důvodů, že slib složený 30. října 1920 do rukou škol. inspektora v Užhorodě povahou složení, slib složený 31. ledna 1921 do rukou hlavního služného v Kapušanech a 20. června 1921 do rukou župana župy zemplinské dobou složení nezakládá podíle § 2 zákona č. 64/1918 Sb. právního nároku na výplatu uvedených požitků.O stížnosti uvažoval nss takto:§ 2 zákona č. 64/1918 Sb., z něhož obě strany vycházejí, stanoví, že » . . . . církevní hodnostáři. . . býv. království uherského prozatímně se ponechávají ve svých úřadech s dovasadními požitky, složí-li slib poslušnosti Československé republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly«.Z tohoto znění se podává, že církevní hodnostář mohl po stránce právní zachovati si nárok na dosavadní požitky jen tehdy, splnil-li podmínku složení slibu věrnosti Československé republice a neměl-ti zmocněnec vlády proti setrvání v úřadě hodnostáře toho námitek. Byla tedy výplata požitků odvislou v prvé řadě od složení řečeného slibu. Nebyla-li tato podmínka splněna, nebylo po vydání cit. zákona nároku na tyto požitky, a to ani tehdy ne, když příslušný církevní hodnostář dále v církevním úřadě setrval a úřední funkce konal (srov. na př. Boh. A 4409/25 a 7430/28, týkajících se státních zaměstnanců). Teprve složením slibu nabýval nároku, aby mu byly vypláceny jeho dosavadní požitky, t. j. požitky v takové výši, jak by na ně měl nárok podle dosavadních předpisů. Vyslovil-li nss v nálezech Boh. A 4409/25 a 5435/26, že československý stát nevstoupil již ipso facto jako sukcesor v právní závazky býv. státu uherského ze služebních poměrů býv. uherských státních zaměstnanců, nýbrž že k sukcesi té mohlo dojiti jenom tam, kde výslovně vnitrostátní právní normou byla založena, pak dlužno, i pokud jde o poměr duchovních ve veřejné správě duchovní a nároky z něho na státní pokladnu činěné, hájiti totéž stanovisko. Jestliže po vydání zákona č. 11/1918 Sb., recípujícího i právní řád býv. státu uherského, nová vnitrostátní norma nařizuje, že jen složením slibu věrnosti republice nabývá duchovní ve veřejné správě duchovní nároku na výplatu dosavadních požitků, vyslovuje tím jasně, že pro futuro činí se výplata těchto požitků odvislou od složení slibu věrnosti a že — dokud k němu nedošlo — nevzešel nárok na výplatu požitků těch. Teprve přiznáním se k Československé republice, vyjádřeným právě složením slibu, mohl si duchovní založiti nárok na požitky ze státní pokladny Československé republiky ve výši stanovené dosavadními (uherskými) zákony, a to pro futuro, neboť spočívá již ve výsostné povaze státu, že nebude přiznávati ze státní pokladny požitky tomu, kdo se k němu nehlásí. Neměl proto církevní funkcionář po vydání zákona č. 64/1918 Sb. do doby nežli složil slib poslušnosti, zmíněný v § 2 cit. zákona, vůbec vůči československému státu nároku na kongruové požitky a složením slibu toho získal nárok takový pouze pro futuro, nikoliv však pro praeterito.Z toho ale vysvítá pro daný případ, kdy st-l teprve v roce 1931 domáhal se výplaty kongruových požitků za léta 1919 a 1920, že sliby poslušnosti vykonané st-lem v roce 1921 (u hlavního služného a župana) nemohou přijití pro léta 1919 a 1920 vůbec v úvahu, ježto mohly založiti nárok na výplatu požitků kongruových teprve od doby výkonu slibu, nikoli však nárok na požitky za dobu minulou (1919—1920). Je tedy po této stránce stížnost, která vychází pouze z toho, že zákon nestanoví vůbec, d o kdy nutno slib složití, a že tudíž mohl býti složen kdykoliv, a to teprve na úřední vyzvání, bezdůvodnou. Má-li snad stížnost za to, že vykonání slibu má působnost ex tunc, pak je stanovisko její vyvráceno shora uvedenými vývody.Pokud st-l opíral nárok na kongruové doplatky o slib vykonaný 30. října 1920 do rukou škol. inspektora v Užhorodě, vyslovil žal. úřad, že ani tento slib nemohl svou povahou založiti st-li nárok na kongruové požitky za léta 1919—1920. Na tomto místě nechává tedy žal. úřad již zcela stranou své stanovisko hájené jím, pokud jde o sliby složené v roce 1921, a vidí podklad pro svůj zamítavý výrok jedině v povaze slibu z 30. října 1920. Musil proto i nss své zkoumání toliko na tento rámec omeziti.Tomuto stanovisku žal. úřadu vytýká stížnost v prvé řadě vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že nař. rozhodnutí neuvádí, co rozumí onou »povahou« slibu. Námitku tu uznal soud důvodnou, neboť nař. rozhodnutí není v tomto směru blíže odůvodněno, a to ani po stránce skutkové ani právní, zejména není z něho patrný skutkový podklad oné »povahy« v relaci k zamítanému nároku na kongruové doplňky. Tento nedostatek a nejasnost nař. rozhodnutí ztěžují straně obranu, jak patrno ze stížnosti, která operuje s různými dohady a eventualitami. —