Č. 12480.

Pojišťovací právo: * Předpokladem pro založeni pojistné povinnosti podle § 1 pensijního zákona č. 26/1929 Sb. není, aby práce, k nimž se zaměstnanec služební smlouvou zavázal, byly jím skutečně také vykonávány.
(Nález ze 4. září 1936 č. 14474/36.)
Věc: Všeobecný pensijní ústav v Praze proti rozh. min. soc. péče v Praze z 19. května 1934 (za zúč. Julii W. v Bratislavě, universální dědičku Samuela W., adv. Dr. Julius Katz z Prahy) o pensijním pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě vyslovila opravným výměrem, vydaným podle § 130 zákona č. 26/1929 Sb., že pojistná povinnost Samuela W. v jeho zaměstnání u fy Hermann Winter, úč. spol. v Bratislavě, zanikla již 25. července 1928, kdy Samuel W. stal se nezpůsobilým k výkonu svého povolání a je skutečně ani nevykonával. Odvolání, jež podal Samuel W. z tohoto výměru, zem. úřad v Bratislavě zamítl. Dalšímu jeho odvolání min. soc. péče nař. rozhodnutím vyhovělo a zrušivši rozhodnutí zem. úřadu v Bratislavě i opravný výměr úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě, vyslovilo, že pojistná povinnost Samuela W. v uvedeném jeho zaměstnání zanikla teprve 30. června 1930.
Stížnost, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, nss nemohl uznati důvodnou z těchto úvah:
Na sporu je toliko otázka, zda pojistná povinnost Samuela W. v jeho zaměstnání u firmy Hermann Winter v Bratislavě zanikla již 25. července 1928, kdy Samuel W. nesporně úplně oslepl.
Stížnost tvrdí, že Samuel W. byl u jmenované firmy činným jako inkasista a toto své povolání po svém úplném oslepnutí nemohl dále vykonávati. Tvrzení toto není sice ve shodě s obsahem správních spisů, v nichž jest Uloženo prohlášení fy Hermann Winter z 31. ledna 1933, jehož se dovolává také nař. rozhodnutí, a v němž firma prohlašuje, že Samuel W. byl u ní zaměstnán až do 30. června 1930 nejen jako inkasista, ale také jako akvisiční úředník, a že i po svém oslepnutí konal dále tuto službu tak, že chodil se svou manželkou po akvirování obchodů a dával pokyny k inkasování. Žal. úřad neopřel však nař. rozhodnutí o zjištění, že Samuel W. i po 25. červenci 1928 řečeným způsobem své služební práce vykonával, nýbrž zjišťuje naopak výslovně, že Úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě prokázala své tvrzení, že jmenovaný onoho dne stal se nezpůsobilým k výkonu svého zaměstnání a že je nevykonával ani vykonávati nemohl. Leč přes to neshledává v této skutečnosti důvod pro zánik pojistné povinnosti, vycházeje z právního názoru, že pensijní povinnost ani podle pensijního zákona č. 89/1920 Sb., ani č. 26/1929 Sb. nezaniká nevykonáváním smluvených prací, vyplývajících pro zaměstnance ze služební smlouvy, ježto mimo existenci služebního poměru skutečný výkon smluvených prací není nezbytným zákonným předpokladem pensijní pojistné povinnosti. Stížnost popírá správnost tohoto právního názoru a snaží se dovoditi, že k založení pensijní pojistné povinnosti nestačí nějaký abstraktní služební poměr, nýbrž že je zde nutnou ještě další podmínka, t. j. skutečné zaměstnání.
Pokud jde o zákon č. 89/1920 Sb., byla sporná otázka vyřešena zdejším nálezem Boh. A 8582/30. V tomto nálezu, jímž zřejmě řídil se také žal. úřad, který v nař. rozhodnutí přejímá část jeho odůvodnění doslova, nss vyslovil, že předpokladem pro založení pojistné povinnosti podle § 1 pens. zákona není, aby práce, k nimž se zaměstnanec služební smlouvou zavázal, byly jím skutečně také vykonávány. Při tomto právním názoru setrvává nss i v dnešním sporu a co do jeho bližšího odůvodnění odkazuje podle § 44 jedn. řádu na důvody k cit. nálezu připojené. Nález ten týká se arci jen výkladu § 1 pens. zákona č. 89/1920 Sb., ale platí stejně i pro výklad § 1 pens. zákona č. 26/1929 Sb., neboť rozhodující ustanovení první věty § 1 obou těchto zákonů jsou obsahově totožná. Změna textace spočívá jen v tom, že obrat »je v poměru služebnímu byl nahrazen rčením »osoby zaměstnané na základě smluvního služebního poměru«. Této změně textace nelze však přikládati význam ten, jak má za to stížnost, že nový zákon vyžaduje skutečný výkon zaměstnání, přihlédne-li se k důvodové zprávě k vlád. návrhu nového pensijního zákona (tisk 1706 z r. 1928), v níž se zdůrazňuje, že »v podstatě se dosavadní rozsah pojistné povinnosti zachovává«. Nový pensijní zákon neměl tedy v úmyslu na základních předpokladech pojistné povinnosti něco měniti. V zákoně novém nelze pak nikde najíti nějaké ustanovení, které by tomuto výkladu bylo na závadu nebo svědčilo pro mínění opačné, zejména předpis, že by již sama nezpůsobilost k výkonu povolání způsobila zánik pojistné povinnosti pensijní. Tím vyvráceny jsou vývody stížnosti, která marně snaží se dolíčjti, že nemohl-li Samuel W. pro nastalou slepotu vykonávati svého zaměstnání ode dne, kdy tato slepota nastala, nemohla ani existovati jeho pojistná povinnost a že proto zanikla.
Stížnost popírá další existenci služebního poměru také poukazem k tomu, že služební poměr je posuzovati podle předpisů obč. zákoníka, podle nichž služební poměr předpokládá zaměstnancův závazek konati služby pro jinou osobu, takže není-li zaměstnanec schopen vykonávati služby, je zde nemožnost plnění, jež činí smlouvu neplatnou. K této námitce dlužno uvésti, že požadovati plnění závazku zaměstnancova, konati smluvené služby zaměstnavateli, je smluvním nárokem zaměstnavatele. Neužije-li tohoto svého oprávnění, trvá smluvený služební poměr po právu dále, třebaže zaměstnanec svého smluvního závazku neplnil, resp. plniti nemohl. Domáhati se zrušení služební smlouvy pro nastalou nemožnost jejího plnění je toliko výhradným právem smluvních stran. Dodatečnou nemožností plnění smluvních závazků sarnou o sobě však služební smlouva nestává se ještě neplatnou, nýbrž skutečnost ta je toliko důvodem opravňujícím smluvní strany, aby smlouvu zrušily. Pro své opačné mínění stížnost nedovolává se žádného positivního ustanovení zákona, ani se ho dovolati nemůže, ježto neexistuje. Je proto řečená její námitka bezdůvodná.

Citace:

č. 12480. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 706-708.