Č. 12695.

Pojišťovací právo. — Řízení správní: I. * Rozhoduje-li zem. úřad ve smyslu § 50 úraz. zákona, resp. čl. XIV zákona č. 207/1919 Sb. v dohodě s báň. hejtmanstvím o námitkách proti zařaďovacímu výměru úraz. pojišťovny ohledně podniku podrobeného dozoru horních úřadů, není třeba slyšeti zvláštního znalce, ani rev. báň. úřad. — II. * Rozhoduje o námitkách proti zařaďovacítnu výměru úraz. pojišťovny může zem. úřad hleděti jen k oněm skutečnostem, které tu byly již v době vydání zařaďovacího výměru, nikoli však k oněm, které nastaly teprve poté.
(Nález z 18. prosince 1936 č. 16567/36.)
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická v Brně (adv. Dr. Jan Svoboda z Brna) proti rozh. zem. úřadu v Brně z 30. června 1934 (za zúč. Vítkovické horní a hutní těžířstvo, oddělení Vítkovické kamenouhelné doly, v Mor. Ostravě, adv. Dr. Frant. Králíček z Mor. Ostravy) o úrazovém pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká zařádění jam Ida, Tereza a Bettina-Eleonora, zrušuje se pro vadnost řízení, v ostatním se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem úrazové pojišťovny dělnické v Brně z 8. června 1920 byly hornické závody Vítkovických kamenouhelných dolů v Mor. Ostravě, a to kamenouhelné doly »Louis« a »Hlubina« ve Vítkovicích, »Karolina-Šalamoun« a »Ida« v Hrušově, »Tereza« ve Slez. Ostravě, »Bettina-Eleonora« v Doubravě a koksovna »Terezie« ve Slez. Ostravě prohlášeny za podrobené úraz. pojištění a zařaděny v nebezpečenské třídě IX, předepsané pro název 582 a), do těchto procent nebezpečenských: důl »Louis« do 51%, důl »Hlubina« do 51%, důl »Karolina-Šalamoun« do 51%, důl »Ida« do 51%, důl »Tereza« do 51%, důl »Bettina-Eleonora« do 56% a koksovna »Terezie« do 31% Vil. třídy nebezpečenské.
Proti těmto vřaďovacím výměrům podalo ředitelství Vítkovických kamenouhelných dolů v Moravské Ostravě námitky, o nichž, pokud jde o jámy »Louis«, »Hlubina« a »Karolina-Šalamoun«, bylo již dříve rozhodnuto výměrem zem. správy politické v Brně z 29. října 1921, kterýžto výměr však byl min. soc. péče v Praze zrušen, při čemž bylo nařízeno nové instanční rozhodnutí.
Projednávaje jednak znovu námitky podané proti zařádění dolů »Louis«, »Hlubina« a »Karolina-Šalamoun«, jednak námitky podané proti zařádění ostatních jam, rozhodl žal. úřad, dohodnuv se podle zákona č. 207/1919 Sb. s báň. hejtmanstvím v Brně, o uvedených námitkách takto: Námitkám ředitelství Vítkovických kamenouhelných dolů vyhověl potud, že nížeuvedené doly zařadil — beze změny nebezpečenské třídy — do těchto nebezpečenských procent: důl »Louis« do 44%, důl »Hlubina« do 44%, důl »Karolina-Šalamoun« do 46%, důl »Ida« do 46%, důl »Tereza« do 48% a důl » Bettina-Eleonora « do 50%.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Stížnost vytýká, že žal. úřad založil svoje rozhodnutí jedině na znaleckých posudcích báň. hejtmanství v Brně, které nemohlo býti znalcem, poněvadž jest úřadem spolurozhodujícím a nemá ani funkci živnostenského inspektora u podniků horních. Stížnost dovozuje, že znalecké po- sudky v tomto řízení mohl podávati jako povolaný a nepodjatý znalec jedině báň. rev. úřad, který u báň. podniků zastává funkci živnostenského inspektora ve smyslu § 28 úraz. zákona a § 9 min. nař. ze 6. července 1914 č. 143 ř. z. St-lka uvádí dále, že zařadila jámy na základě posudků rev. úřadu, který je označil za nadprůměrně nebezpečné vzhledem k vývinu třaskavých plynů a uhelného prachu, a vytýká, že úřad nehleděl k posudku rev. úřadu a rozhodl na základě posudku báň. hejtmanství, tedy že vlastně rozhodl bez jakéhokoli posudku. Jádrem této námitky jest, že řízení je stiženo podstatnou vadou, poněvadž žal. úřad, než si opatřil pro své rozhodnutí znalecký posudek, na jehož podkladě by mohl zařádění dolu odchylně od zařazovacího výměru stanoviti, neopatřil si posudek od báň. rev. úřadu; stížnost stojí na stanovisku, že báň. hejtmanství je podle zákona úřadem spolurozhodujícím, nikoli však orgánem, který by mohl podávati takovýto znalecký posudek.
K tomu je především podotknouti, že § 9 min. nař. č. 143/1914 ř. z., jehož se stížnost na podporu svého stanoviska dovolává, vůbec na tento případ nelze aplikovati, i kdyby pod pojem živnostenského inspektora bylo lze vůbec zahrnouti rev. báň. úřad, poněvadž předpis ten se týká zařádění podniku úrazovou pojišťovnou, tedy předpisuje slyšení živnostenského inspektora před tím, než úraz. pojišťovna zařádění provedla, nikoli však v instančním řízení, když se rozhoduje o rekursu proti zařadění pojišťovnou již provedenému. O slyšení znalců v řízení rekursním jedná § 10 posl. odst. cit. normy, který však toliko praví, že při rozhodování v poslední instanci mají býti na odůvodněnou žádost odvolatelovu slyšeni znalci z kruhů podnikatelů a dělníků. Ani toto ustanovení však tu nepřichází v úvahu, poněvadž, nehledíc ani k tomu, že odvolatelkou nebyla stěžující si úraz. pojišťovna, nelze rev. báň. úřad pokládati za znalce z kruhů podnikatelů nebo dělníků.
Jediný předpis, který se pro obor správního řízení týká slyšení znalců, je předpis § 61 a dalších vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Cit. § 61 stanoví, že důkaz znalci se provádí, je-li ke zjištění skutkové podstaty třeba, aby nějaké skutečnosti nebo stavy byly poznány podle zvláštních odborných znalostí nebo zkušeností, nebo aby ze skutečností nebo stavů takto seznaných byly stejným způsobem vyvoděny závěry. Jakožto znalců sluší použiti především odborných orgánů přidělených úřadu nebo ustanovených pro úřad. Z předpisu toho plyne, že jde-li o úřad, který podle svého složení je tak organisován, že se jeví jako odborný úřad pro tu kterou záležitost, u něhož nutno předpokládati zvláštní odborné znalosti nebo zkušenosti, pro posouzení určité záležitosti potřebné, není třeba, slyšení zvláštního znalce. Že by pak báň. hejtmanství nebylo takovým odborným úřadem, nelze důvodně tvrditi a ani stížnost sama nepopírá, že by úřad tento zmíněných odborných znalostí neměl. Ježto pak báň. hejtmanství po rozumu § 50 odst. 3 úraz. zákona a čl. XIV zákona č. 207/1919 Sb. je v tomto sporu úřadem rozhodujícím, plyne z toho důsledek, že vzhledem k ustanovení § 61 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. nebylo v daném případě vůbec třeba slyšeti ještě nějakého zvláštního znalce a zejména ne rev. báň. úřad, poněvadž positivního předpisu, že by tento rev. báň. úřad přes to musil býti slyšen, není. Když báň. hejtmanství podalo své návrhy, nelze tyto návrhy podle jejich povahy kvalifikovati jako pouhé posudky znalecké, i když snad takto byly v nař. rozhodnutí označeny, nýbrž jde tu v podstatě a podle povahy věci o sdělení spolurozhodujícího úřadu, jak by si vyřízení podaného opravného prostředku představoval, a došly-li návrhy tyto výrazu v nař. rozhodnutí, pak dlužno je chápati jen jako výrok úřadu spolurozhodujícího (Boh. A 5719/1926). Nelze proto shledati ani vadu řízení ani porušení zákona v tom, jestliže žal. úřad si nevyžádal posudku rev. báň. úřadu, resp. jestliže nař. rozhodnutí nepřihlíželo k posudku tohoto úřadu, učiněnému před vydáním zařazovacího výměru. Je proto tato námitka bezdůvodná. — — — —
St-lka uvádí dále, že během řízení nabídla výsledky statistiky z doby po vydání zařazovacích výměrů (za léta 1922 až 1930) jako důkaz o tom, že v zařazovacích výměrech správně odhadla úrazové nebezpečí, a vytýká jako vadu, že úřad proti předpisu § 6 odst. 4 nař. č. 143/1914 ř. z. k této statistice nehleděl, ač v řízení odvolacím je přípustné uváděti nové důkazy, zejména když úřad sám použil posudků báň. hejtmanství, jichž základem byla jednak inspekce v r. 1921, jednak (u dolů slezských) inspekce z r. 1924, kdy závodové poměry byly poněkud jiné, než v době vydání zařazovacích výměrů (v roce 1920), takže báň. hejtmanství v roce 1924 nemohlo vědět, jaká bezpečnostní opatření byla r. 1920 na dolech učiněna a která tehdy scházela. Stížnost vytýká, že sám úřad v nař. rozhodnutí uvádí bezpečnostní opatření (poprašování kamenným prachem) proti výbuchu uhelného prachu, které v ostravsko-karvínském revíru do roku 1920 zavedeno nebylo. O námitce této uvážil nss toto:
Podle předpisu § 6 odst. 4 min. nař. č. 143/1914 ř. z. je při určování nebezpečenského procenta hleděti k povaze a počtu úrazů, které se vyskytly v podniku (der im Betriebe vorgekommenen Unfälle), pokud lze z toho souditi na úrazové nebezpečenství, odchylující se od úrazového nebezpečí obyčejného. Z toho se podává, že lze hleděti jen k úrazům, které se staly do dne vydání zařazovacího výměru (tedy v daném případě do 8. června 1920), nikoli však k úrazům, které nastaly později. Z předpisu § 14 odst. 6 úraz. zákona plyne, že změny nebezpečenského procenta se dějí na základě zkušeností pojišťovnou získaných v pětiletém období a že mohou nabýti účinnosti teprve počátkem prvního roku období následujícího.
V daném případě bylo úkolem žal. úřadu zjistiti, zda zařádění podniků tak, jak je st-lka stanovila, bylo správné čili nic. Musil tudíž žal. úřad vycházeti z toho skutkového stavu, jaký zde byl v době zařádění podniků, a právem proto nepřihlédl k výsledkům statistiky o úrazech z doby pozdější.
Právem však vytýká stížnost, že úřad sám se neřídil zásadou jím vyslovenou a — podle toho, co bylo právě řečeno — zákonu odpovídající, když své rozhodnutí opřel také o skutečnosti, které nastaly teprve po zařádění podniků; v tomto směru uvádí stížnost, že poprašování uhelného prachu prachem kamenným bylo u slezských dolů Ida, Tereza a Bettina-Eleonora zavedeno teprve po zařádění těchto podniků, a ne- mohl proto žal. úřad k tomuto opatření přihlížeti jako k momentu nebezpečí snižujícímu. Báň. hejtmanství v Brně uvedlo v připíše ze 4. záři 1934, že kamenné poprašování uhelného prachu bylo v ostravsko-karvínském revíru zavedeno postupně teprve po roce 1920. Lze tudíž vycházeti z toho, že v době rozhodné pro zařádění jmenovaných jam ještě zavedeno nebylo, a uznal-li je žal. úřad za moment, který má vliv na zařádění do nebezpečenského procenta — a o tom podle znění nař. rozhodnutí nemůže býti pochybnosti —, budoval své rozhodnutí na něčem, co podle toho, co bylo shora řečeno, mělo zůstati mimo okruh jeho úvah. Po této stránce jeví se nař. rozhodnutí podstatně vadným. Zda-li ovšem poprašování uhelného prachu prachem kamenným je vůči svlažování vodou takovým zařízením, jež zmenšuje nebezpečí explose a má za následek zařádění do procenta nižšího, to nss v tomto stadiu zkoumati nemůže, nýbrž bude teprve věcí žal. úřadu, aby znovu rozhoduje se touto otázkou zabýval.

Citace:

č. 12695. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1221-1225.