Č. 12 652.

Policejní věci: V policejním trestním řádě č. 65 000/1909 (R. T. 136/1909) není předpisu, který by bránil obviněnému uplatniti v odvolání z rozsudku I. stolice nové důkazy.
(Nález z 20. listopadu 1936 č. 16 315/36.)
Věc: JUDr. Ivan M. v Rachově proti rozh. zem. úřadu v Užhorodě z 21. prosince 1933 o přestupku zák. čl. XL:1879.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: St-l byl rozsudkem okr. úřadu v Rachově z 24. října 1933 uznán vinným přestupkem podle § 122 zák. čl. XL:I879, jehož se dopustil tím, že má v držení psa, o němž musí jako jeho majitel věděti, že kouše, pouští jej ven volně pobíhati, aniž mu dal košík, resp. jinak opatřil, aby nebyl svému okolí nebezpečným, a tak se stalo, že tento 23. května 1933 povalil na zem a pokousal 3 roky staré dítě Abische R. v Rachově. Za to byl odsouzen na základě cit. § 122 do vězení na 1 den, kterýžto trest přeměněn na peněžitou pokutu 20 Kč, a k další peněžité pokutě 30 Kč.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo a rozsudek okr. úřadu podle § 200 pol. tr. řádu potvrdil, vysloviv, že nově uváděné důkazní prostředky nutno ve smyslu §§ 122/1, 153/1 a 203/1 pol. tr. řádu považovati za opožděné, poněvadž strana měla možnost uplatniti je v procesním řízení u I. stolice, avšak neučinila tak.
O stížnosti bylo takto uvažováno:
Stížnost vytýká, že pro přestupek podle § 122 zák. čl. XL:1879 může býti trestán jen ten, kdo chová takového psa, o kterém ví, že má vlastnost nebezpečnou pro život nebo tělesnou bezpečnost lidí, že ale proti st-li nebylo důkazu o tom, že jeho pes měl takovou nebezpečnou vlastnost a hlavně že by st-l jako jeho majitel o tom věděl. Měl proto žal. úřad podle mínění st-lova zrušiti rozsudek okr. úřadu a naříditi mu, aby o věci znovu jednal a vyslechl svědky st-lem v odvolání navržené, ježto v §§ 122, 153 a 203 pol. tr. řádu zem. úřadem dovolaných není ustanovení, že by důkazy nabízené teprve v odvolání bylo považovati za opožděné. Soud musil dáti stížnosti za pravdu.
Podle § 122 zák. čl. XL:1879 se trestá vězením do 1 měsíce a pokutou do 400 Kč ten, v jehož držení nebo dohledu je nebezpečné divoké zvíře nebo takový pes, nebo jiné takové zvíře, o kterém ví, že má vlastnosti nebezpečné pro život a tělo člověka, a přece neučiní ochranná a bezpečnostní opatření nutná k tomu, aby bylo nebezpečí čeleno a aby mu bylo zabráněno. Žal. úřad, potvrdiv enunciát rozsudku okr. úřadu, který konstatuje, že st-l musil jako majitel psa věděti, že kouše, vycházel sám z názoru, že vědomost o nebezpečných vlastnostech psa je podstatnou náležitostí skutkové podstaty přestupku podle § 122 cit. zák. článku a že tato podstatná náležitost v případě, o který jde, byla také skutečně dána. St-l však jak v řízení před úřadem první stolice, tak i ve svém odvolání popíral existenci tohoto předpokladu a tvrdil, že jako majitel onoho psa nemohl věděti, že tento je nebezpečný pro život a tělo člověka, poněvadž pes ten byl svou povahou vždy tak krotký, že se děti po něm mohly váleti. Za této procesní situace bylo povinností úřadu, aby s touto obranou st-le se vypořádal a uvedl, ze kterých skutkových momentů usuzuje na to, že st-li musila býti známa nebezpečná vlastnost jeho psa, aby st-l mohl se proti těmto zjištěním brániti. To žal. úřad neučinil, v čemž spočívá podstatná vada řízení.
Právem také napadá stížnost odmítnutí důkazů st-lem v rekursu nabízených, neboť z předpisů úřadem citovaných neplyne nepřípustnost provádění důkazů z řízení odvolacím. Předpis § 122 odst. 1 cit. pol. tr. řádu stanoví sice, že důkaz provádí se zpravidla při líčení, a podle § 153 možno rozsudek opírati pouze o důkazy při líčení provedené neb uvedené a podle § 203 odst. 1 může odvolací úřad své rozhodnutí založiti pouze na důkazech během řízení provedených, avšak předpisy těmito není nikterak vyslovena nepřípustnost nabízení nových důkazů v řízení odvolacím, a soud také neshledal v cit. pol. tr. řádu žádného jiného předpisu, který by bránil obviněnému uplatniti v odvolání nové důkazy.

Citace:

č. 12652. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1096-1098.