Č. 12498.

Vodní právo. — Řízení správní: Vodoprávní úřad není povolán poskytnouti ochranu tvrzenému právu na užívání vody, jež má původ v právu soukromém.
(Nález z 16. září 1936 č. 14654/36.)
Věc: Josef a Anna B. v Druhanicích (adv. Dr. Jan Spudil z Čáslavě) proti rozh. zem. úřadu v Praze z 23. května 1934 (za zúč. Josefa a Justinu D. v Druhanicích adv. Dr. Arnošt Desensy z Prahy) o zrušení rybníka.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo v poslední stolici správní zúč. straně vodoprávně povoleno zrušení rybníka č. k. 2058/1 a 2058/2 v Chotusicích. Současně byly námitky dnešních st-lů, kteří odporovali tomuto povoleni z důvodu svého práva na užívání vody z tohoto rybníka pro pohon svého mlýna, odkázány na pořad práva soukromého. Tím žal. vodoprávní úřad: v podstatě odepřel vodoprávní ochranu tvrzených práv st-lů na užívání vody z rybníka.
Proti tomu se stížnost obrací, vytýkajíc, že vodoprávní úřady byly povinny o námitce vznesené st-li na obranu jejich práva na užívání vody ze zmíněného rybníka věcně rozhodnouti.
Jde tu tedy v podstatě o otázku kompetenční. Tuto lze však posuzovati jen podle § 75 vod. zákona. Podle tohoto ustanovení jsou vodoprávní úřady povolány rozhodovati ve všech záležitostech, jež se vztahují na užívání a svádění vody a na obranu proti vodě podle tohoto zákona. Záleží tedy na tom, zda užívání vody z dotčeného rybníka jest užívání vody podle vodního zákona, t. j. užívání vody, spočívající na titulu vodoprávním. Takovéhoto titulu st-lé v řízení správním nikdy se nedovolávali, nýbrž vyvozovali své užívací právo jen ze soukromo-právního poměru, založeného mezi majiteli mlýna a majiteli rybníka. Není tu tedy sporu o užívání vody podle vodního zákona, nýbrž st-lé vznesli před úřad vodoprávní spor o užívání vody na základě poměru soukromoprávního.
Podle cit. předpisu § 75 vod. zákona není však vodoprávní úřad povolán, aby ve sporu takovém rozhodoval. Bylo by zapotřebí výslovného zákonného ustanovení, které ve smyslu § 105 ústavní listiny přeneslo by na vodoprávní úřady kompetenci rozhodovati o sporech o nárok soukromoprávní. Takového ustanovení nelze však nalézti ani v § 88 vod. zákona, jehož se stížnost dovolává, neboť předpis tento nepraví nic více, než že rozsouzení (»Austragung«) soukromoprávních námitek zůstává vyhrazeno cestě soudní. V tomto ustanovení není nikterak možno viděti výjimku ze základního kompetenčního předpisu § 75 vod. zákona.
V námitkách, vznesených v řízení správním, bránili se st-lé proti povolení ke zrušení rybníka z důvodu, že mají právo na užívání vody z tohoto rybníka. Kvalifikoval-li žal. úřad tuto námitku jako námitku soukromoprávní, byl ve shodě s tím, co st-lé sami o povaze svého práva uvedli. Nemohl tedy jinak, než vyřízení této námitky vyhraditi řádnému soudu, neboť jinak byl by překročil meze své příslušnosti (srov. ve stejném smyslu Boh. A 10368/33, 10989/34 a j.).
Že žal. úřad nepoužil zákonem předepsané formule, že zrušení rybníka je v ohledu veřejném (t. j. s hlediska vodního práva) přípustné, nýbrž použil obratu, že udílí se vodoprávní povolení (což ostatně nemá při současném odkazu soukromoprávních námitek na pořad práva právního významu), stížnost vůbec nevytýká.

Citace:

č. 12498. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 749-750.