Č. 12288.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní: I. Výrok zem. úřadu, kterým se ukládá městské radě města s regul. magistrátem, aby přikročila k provedeni srážek podle zákona č. 204/ 1932 Sb., podléhá řízení opravnému. — II. * úředníci obecních podniků spadají pod ustanovení § 23 zák. č. 204/1932 o úsporných opatřeních personálních.
(Nález z 13. února 1936 č. 10740/36.)
Věc: Město Bratislava (adv. Dr. Otakar Jamnický z Bratislavy) proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě ze 7. června 1933 o úpravě služebních příjmů zaměstnanců městských podniků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud uložilo provedení srážek podle zákona č. 204/1932 Sb. pod hmotnou zodpovědností městské rady, zrušuje se pro vadnost řízení, jinak se stížnost zamítá pro bez- důvodnost.
Důvody: Městské zastupitelstvo zem. hlav. města Bratislavy se ve schůzi konané dne 13. března 1933 usneslo, že bez ohledu na to, zda a kdy bude vydáno prováděcí nařízení k zákonu č. 204/1932 Sb., mají býti platy úředníkům městské plynárny, vodárny a elektrárny definitivně upraveny, aby nová úprava mohla vstoupiti v platnost nejpozději dnem 1. července 1933. Městské radě dány pokyny, jakým způsobem má dojíti k vypracování konkrétního návrhu této platové úpravy.
Z tohoto usnesení podal městský notářský úřad v Bratislavě odvolání, jemuž zem. úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím vyhověl a usnesení městského zastupitelstva z 13. března 1933, pokud se jím posunuje účinnost zák. č. 204/1932 Sb. z 1. ledna 1933 na den 1. července 1933, zrušil jako odporující zákonu. Současně uložil zem. úřad městské radě pod hmotnou zodpovědností, aby bezodkladně přikročila k provedeni srážek podle zák. č. 204/1932 Sb. ode dne 1. ledna 1933 a finanční výsledek těchto srážek zem. úřadu městským notářským úřadem předložila do 8 dnů ode dne doručení tohoto výměru; konečně byla městská rada upozorněna na sankce k provedení, uvedené v odst. 3 § 23 cit. zák. Rozhodnutí to označeno bylo jako konečné.
O stížnosti no toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dvě části. Žal. úřad nejprve vyřizuje jako úřad odvolací opravný prostředek, podaný městským notářským úřadem z usnesení městského zastupitelstva z 13. března 1933, a jednak — vyhověv odvolání a zrušiv toto usnesení městského zastupitelstva — ukládá městské radě pod hmotnou zodpovědností, aby bezodkladně přikročila k provedení srážek podle zák. č. 204/1932 Sb. ode dne 1. ledna 1933, a finanční výtěžek těchto srážek předložila do 8 dnů zem. úřadu. K tomu se připojuje upozornění na sankce pro případ neprovedení zákona č. 204/1932 Sb.
Tato druhá část nař. rozhodnutí je podle svého znění zřejmě opatřením, jímž žal. úřad přikazuje samosprávnému orgánu města Bratislavy, aby se určitým způsobem zachoval; takovéto opatření nelze po stránce právní kvalifikovati jinak, než jako akt úřadu dozorčího, jímž zem. úřad vůči městu s regulovaným magistrátem také skutečně jest. Jde-li však o opatření dozorčí, pak nelze nař. rozhodnutí v této části uznati za akt zem. úřadu jako stolice odvolací, nýbrž jako akt stolice první, který podléhá podle ustanovení čl. 8 odst. 1 zák. o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb. odvolání k příslušnému ministerstvu, neboť není positivního předpisu, takový opravný prostředek vylučujícího (srov. nález Boh. A 10894/33).
Stížnost, pokud směřuje proti této části nař. rozhodnutí, byla by tedy podle § 5 zák. o ss vlastně nepřípustná, neboť nejde o výrok konečný v instančním pořadu. Leč nař. rozhodnutí vystupuje na venek jako rozhodnutí poslední přípustné správní stolice i v té své části, která má povahu opatření dozorčího, neboť k výroku je připojeno jednotné poučení, že celé rozhodnuti je v instančním pořadu konečné. Toto právní poučení jest ovšem podle toho, co bylo uvedeno, nesprávné. Tím však žal. úřad uvedl stěžující si město v omyl a způsobil, že proti dozorčímu opatření nenastoupilo k obraně svých práv právní cestu zákonem předepsanou. V tom shledal nss podstatnou vadu řízení, pro níž zrušil nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss v rozsahu, uvedeném v enunciátu.
Pokud žal. úřad nař. rozhodnutím vyřídil odvolání k němu podané, jest jeho rozhodnutí vzhledem k ustanovení čl. 8 odst. 2 organisač. zák. č. 125/1927 Sb. v pořadu stolic konečné (srov. nález Boh. A 10620/33), a je tedy právní poučení o nepřípustnosti dalšího odvolání, pokud se vztahuje na tuto část nař. rozhodnutí, správné.
Stížnost dovozuje, že je nesprávný právní názor, na němž je nař. rozhodnutí založeno, že předpis § 212 plat. zák. a tím i zák. č. 204/1932 Sb. lze aplikovali také na úředníky městských podniků, neboť prý v § 212 plat. zák. není zmínky o obec. podnicích, rovněž ne v § 19 zák. č. 394/1922 Sb. ani v § 23 zák. č. 204/1932 Sb., zaměstnanci měst- ských podniků nejsou zaměstnanci obce jako majitelky ústavu nebo fondu městem spravovaného, nýbrž jako majitelky hospodářského podniku, vedeného podle zásad obchodních.
Tomuto stanovisku stížnosti nemohl nss přisvědčiti. V § 23 zák. č. 204/1932 se praví, že ustanovení zákona platí obdobně pro zaměstnance veřejnoprávních korporací a ústavů, uvedených v § 212 odst. 1 plat. zák. V § 212 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. je pak řeč o zaměstnancích veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/1922 Sb. Cit. § 19 konečně se týká »zaměstnanců zemí, žup, fondů a ústavů jimi spravovaných a zaměstnanců okresů a obcí, fondů a ústavů jimi spravovaných, jakož i jiných veřejných korporací a ústavů«. Zaměstnanci hospodářského podniku obce jsou nepochybně zaměstnanci této obce jako vlastnice podniku, spadají tedy do skupiny »zaměstnanců obcí«, uvedené v § 19 zák. č. 394/1922 Sb., a tudíž též do skupiny zaměstnanců veřejnoprávních korporací, o nichž jedná § 23 odst. 1 zákona č. 204/1932 Sb. Okolnost, zda obec ustanovila tyto zaměstnance k obstarávání svých úkolů veřejných neboi pro obor své působnosti soukromohospodářské, je s hlediska předpisu § 19 zák. č. 394/1922 Sb., resp. § 212 odst. 1 plat. zák. irelevantní, neboť pro takové rozlišování není v cit. předpisech žádné opory. Taktéž neíze vyčisti z předpisu § 212 odst. 1 plat. zák. omezení, že se předpis ten týká jen takových zaměstnanců samosprávných korporací, jež možno ekviparovati se státními zaměstnanci, na něž podle § 1 odst. 3 bezprostředně platí ustanovení platového zákona, a nikoli též takových, které by bylo srovnávati se zaměstnanci, o nichž mluví § 210 plat. zák. Že by však zaměstnanci, u nichž redukce platů byla nař. rozhodnutím nařízena, spadali snad do analogické kategorie takových zaměstnanců státních, jež má na mysli § 210 odst. 4 plat. zák., totiž jmenovitě do kategorie dělníků, jejichž pracovní poměry jsou upraveny kolektivními smlouvami a jichž se podle materiálií k zákonu č. 204/1932 Sb. (zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového, č. tisku posl. sněm. N. S. 2183) srážky určené tímto zákonem neměly týkati, to stížnost v žádném směru netvrdí. Naopak je z jejího úvodu patrno, že spatřuje nezákonnost v tom, že žal. úřad nařídil restrikci platů u úředníků městských podniků. Jedině úředníků městských podniků týkalo se také usnesení městského zastupitelstva, které žal. úřad na podané odvolání přezkoumával. I když tedy v nař. rozhodnutí se mluví oi zaměstnancích města vůbec (viz zejména 3. odst. od konce), přece je zřejmé, že i žal. úřad chtěl rozhodovati výlučně o srážkách z platů úředníků obec. podniků. Ježto pak výluka ustanovení § 210 odst. 4 plat. zák. nemůže míti místo u úředníků uvedených podniků, platí na ně jako na všechny jiné obecní zaměstnance plně platové srážky podle zák. č. 204/1932 Sb., a to i v tom případě, že jejich poměry jsou upraveny kolektivní smlouvou, jak to zdůrazňuje stížnost ve příčině úředníků u městské plynárny, vodárny a elektrárny, jejichž hmotné poměry byly upraveny podle tvrzení stížnosti podle analogie kolektivní smlouvy sjednané mezi svazem průmyslníků a svazem průmyslových úředníků. V této souvislosti možno poukázati též na nález Boh. A 7703/1929, který je založen na právním názoru, že prosincovým zákonům č. 495/1921 Sb. a č. 394/1922 Sb. podléhají také úředníci obec. podniků.
Poukazuje-li stížnost na to, že v jiném případě zaujal zem. úřad stanovisko odchylné, tu stačí pouze konstatovali, že podle vlastních údajů st-lčiných šlo v těchto jiných případech o rozhodnutí zem. úřadu, vydaná ještě před platností zákona č. 204/1932 Sb. Nelze tedy z nich pro obor tohoto zákona nic vyvozovati.
Nelze tudíž uznati, že je nesprávným právní názor, na němž žal. úřad založil své rozhodnutí instanční, že také úředníci městských podniků zásadně podléhají co do úpravy svých služebních příjmů předpisům § 23 zák. č. 204/1932 Sb. a že proto stěžující si obec je povinna příslušnou úpravu služebních příjimů těchto úředníků provésti s platností ode dne, kdy cit. zákon nabyl účinnosti, t. j. ode dne 1. ledna 1933, nikoli teprve s platností od 1. července 1933.

Citace:

Č. 12288.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 259-262.