Č. 12525.

Pracovní právo. — Řízená před nss: I. Nss je povinen věcně rozhodnouti o námitce, jíž se vytýká, že rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech nebyla příslušná, aby rozhodla o nároku podle § 3 lit. g) odst. 2 tohoto zákona, ježto nešlo o propuštění jednotlivých zaměstnanců podle tohoto zákonného ustanovení, nýbrž o propuštění hromadné. — II. Při hromadném propuštěni zaměstnanců z práce není místa pro řízení podle § 3 lit. g) odst. 2 zákona o závodních výborech. — III. Hromadným propuštěním podle zákona o závodních výborech je rozuměti propuštění, při kterém počet všech zaměstnanců propuštěných z práce je již sám o sobě značný nebo jeví se značným v poměru k úhrnnému počtu zaměstnanců v závodě.
(Nález z 30. září 1936 č. 14981/36.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 11415/34, ad II. a III. Boh. A 11330/34.
Věc: Firma »Erste Aktienbrauerei in Eger« v Chebu (adv. Dr. Julius Munk z Prahy) proti rozh. rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech v Praze z 11. ledna 1934 (za zúč. závodní výbor firmy »Erste Aktienbrauerei in Eger« v Chebu adv. Dr. Evžen Mahler z Ústí n. E.) o propuštění zaměstnanců z práce.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Závodní výbor v Prvním akciovém pivovaru v Chebu oznámil rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v Chebu, že správa závodu propustila z práce 18 dělníků, kteří vesměs jsou v podniku zaměstnáni po dobu delší 3 roků. Třem z těchto dělníků poskytla správa závodu při jich propuštění peněžitý příspěvek a proto ohledně nich závodní výbor si nestěžuje, avšak v propuštění ostatních 15 dělníků spatřuje závodní výbor nespravedlivou příkrost, neodůvodněnou poměry v závodě, a proto žádá, aby rozhodčí komise prohlásila výpověď za nepřípustnou.
Rozhodčí komise nálezem z 11. ledna 1934 uznala právem, že st-lka je povinna oněch 15 dělníků přijmouti zpět do práce za dřívějších pracovních poměrů a nahraditi jim zároveň ušlý výdělek. K námitce firmy, že šlo o propuštění hromadné z důvodů ležících mimo pracovní poměr, při kterém závodní výbor nemá právo vznésti věc na rozhodčí komisi, uvedla rozhodčí komise v důvodech svého rozhodnutí, že došla k přesvědčení, že v daném případě nejde o propuštění hromadné, a to vzhledem k poměru mezi počtem dělníků propuštěných a počtem dělníků v závodě zůstavších, a že proto propuštění podléhá přezkoumání rozhodčí komise podle § 3 lit. g) zákona o záv. výborech. V dalším pak uvedla, proč má za to, že propuštění jeví se býti nespravedlivou příkrostí, neodůvodněnou poměry v závodě.
O stížnosti firmy do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Nejprve musil soud zaujmouti stanovisko k námitce zúč. strany přednesené při ústním líčení, že tento soud není v žádném směru příslušným přezkoumávati naříkaný výrok rozhodčí komise, ježto výrok ten je rozhodnutím úřadu správního o nárocích práva soukromého a jako takový vymyká se vzhledem k tomu, že podle § 105 úst. listiny a zákona č. 217/1925 Sb. lze proti němu dovolati se nápravy pořadem práva, kompetenci nss podle § 3 lit. a) zákona o ss. Na podporu svého stanoviska dovolávala se zúč. strana judikatury nss, zvláště nálezu Boh. A 6782/27.
Než nehledíc k tomu, že v tomto nálezu není otázka příslušnosti nss ex professo řešena, dospěl nss ve své pozdější, nyní již ustálené judikatuře zejména v nálezu Boh. A 11415/34 k názoru, že nss je povinen věcně rozhodnouti o námitce, jíž se vytýká, že rozhodčí komise nebyla příslušná k rozhodnutí o nároku podle § 3 lit. g) odst. 2 zákona o záv. výborech, ježto nešlo o propuštění jednotlivých zaměstnanců podle tohoto zákonného ustanovení, nýbrž o propuštění hromadné. Tento svůj názor odůvodňuje soud v ten smysl, že otázka, zdali jde o hromadné propuštění, je rozhodná též pro posouzení kompetence rozhodčí komise, v kteréžto relaci uvedený výrok rozhodčí komise přezkoumání nss podléhá. Na tomto názoru nss setrval, uváživ, že není žádné pojmové překážky, proč by jedna a táž skutečnost, t. j. hromadná povaha propuštění, nemohla míti současně význam pro otázku kompetence úřadu i pro vznik nároku materiálně právního. Ve smyslu § 44 jedn. řádu odkazuje se proto na odůvodnění nálezu posléze citovaného.
Za této situace musil soud přes vývody zúč. strany přistoupiti k věcnému řešení námitky, že rozhodčí komise nebyla v daném případě povolána, aby zavedla řízení podle předpisu § 3 lit. g) odst. 2 zákona o záv. výborech a vydala podle něho rozhodnutí, ježto předpis ten vztahuje se jen na propouštění jednotlivých zaměstnanců, v daném případě však šlo o propuštění hromadné, na něž uvedený předpis nelze aplikovati. Poněvadž pak podle ustálené již judikatury tohoto soudu (srov. nál. Boh. A 11330/34) při hromadném propuštění zaměstnanců z práce není z důvodů v cit. nálezu uvedených místa pro řízení podle § 3 lit. g) odst. 2 zák. o záv. výborech, podle jehož znění řízení toto dopadá výhradně jen na případy propouštění jednotlivých zaměstnanců z práce, závisí příslušnost rozhodčí komise k vydání rozhodnutí podle předpisu právě citovaného na předpokladu, že nejde o propuštění hromadné. Stejného celkem právního názoru byla ostatně i žal. rozhodčí komise sama, když vycházejíc od předpokladu, že nejedná se o propuštění hromadné, uznala, že propuštění zmíněných zaměstnanců podléhá jejímu rozhodnutí podle druhého odstavce § 3 lit. g) zákona o záv. výb.
Stížnost k tomuto soudu podaná vytýká, že úsudek rozhodčí komise, že nejde o propuštění hromadné, není nijak blíže odůvodněn. Soud musil v tom stížnosti dáti za pravdu. Nss již v nálezu Boh. A 11330/34 vyložil pojem hromadného propuštění v ten smysl, že propuštěním hromadným rozuměti je takové propuštění, při kterém počet všech zaměstnanců z práce propuštěných je již sám o sobě (absolutně) značný, nebo že jeví se značným v poměru k úhrnnému počtu zaměstnanců v závodě. Úsudek o tom, zda jde nebo nejde o propuštění hromadné, závisí tedy v prvé řadě od zjištění počtu zaměstnanců jednak z práce propuštěných, jednak v závodě vůbec zaměstnaných, pak ale také od vzájemného srovnání těchto číslic. Žal. úřad v nař. rozhodnutí sice uvádí, že se zřetelem na poměr mezi počtem dělníků propuštěných a počtem dělníků v závodě zůstavších nejde o propuštěni hromadné. Žal. úřad nedal však najevo, od kterých číslic, zejména, od jakého počtu zaměstnanců propuštěných na jedné straně a od jakého úhrnného počtu všech zaměstnanců závodních při svém hodnotícím úsudku vycházel. Uvedení těchto číslic bylo však tím spíše zapotřebí, ježto příslušné údaje stran v řízení před rozhodčí komisí přednesené se neshodují. Kromě toho není z nař. rozhodnutí patrno, jakou úvahou žal. úřad dospěl ke svému úsudku, že při předpokládaném číselném podkladu neběží o propuštění hromadné, takže soud neměl možnosti posouditi, zdali žal. úřad nedal se při svém úsudku vésti právním názorem mylným, a ani st-lka nemá možnosti proti nař. rozhodnutí účelně se brániti.
Vytčené nedostatky jsou podstatnými formálními vadami, jež zabránily soudu přezkoumati náležitě kompetenční rozhodnutí žal. úřadu.

Citace:

Č. 12525. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 811-814.