Č. 12515.

Školství: * Ustanovením čl. I. § 3 zákona č. 251/1922 Sb. zrušen byl předpis § 6 odst. 5 zákona č. 48/1914 mor. zem. zák. o procentním funkčním přídavku učitelů, pověřených řízením školy měšťanské nebo školy obecné.
(Nález z 24. září 1936 č. 13307/36.) Věc: Ota P. v Hnanicích (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 1. srpna 1933 o funkčním přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, pověřený jako učitel na dobu školního r. 1932/33 zatímní správou obecné školy ve Frejštejně, dožadoval se substitučního poplatku v částce 50%, resp. 75% ředitelského přídavku, dovolávaje se § 6 posl. odst. zákona z 15. července 1914 č. 48 z. z. mor. Zem. škol. rada v Brně výměrem z 13. února 1933 této žádosti nevyhověla z těchto důvodů: »... předpis § 6 zákona z 15. července 1914 č. 48 z. z. byl ustanovením čl. XIV. a § 3 zákona z 13. července 1922 č. 251 Sb. zrušen, jak rozhodl nss nálezem z 6. března 1928 č. 5275/28, avšak nová norma, která by přiznávala procentní funkční přídavek ředitelům nebo správcům škol správou školy výpomocné pověřeným, nebyla vydána, a to ani za účinnosti zákona č. 104/26 Sb. Vzhledem k této okolnosti nelze se dovolávati čl. 50 prov. předpisu k učit. zákonu, nehledě ani k tomu, že náhradu za zastupování ředitelů (správců škol, řídících učitelů) nelze ztotožňovati s pojmem služebních výloh, o nichž pojednává § 27 učit. zákona.«
Odvolání st-lovo do tohoto výměru bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů napadeného výměru.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Potvrdiv rozhodnutí první stolice z důvodů v něm uvedených, převzal žal. úřad důvody ty za své. Stížnost brojí proti názoru v důvodech těch obsaženému především úvahou čerpanou z doslovu § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor.; poukazujíc k tomu, že poslední odstavec cit. předpisu upravuje otázku nároku učitelů (ne ředitelů, resp. správců škol), kteří byli pověřeni správou školy toliko prozatímně nebo výpomocné za odměnu tam uvedenou, tvrdí, že předpis ten nemůže odporovati ustanovení § 3 zákona č. 251/1922 Sb., který upravuje toliko otázku funkčního přídavku ředitelů a správců škol, a že proto nebyl poslední odstavec § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor. zrušen článkem XIV. zákona č. 251/1922 Sb. Tato argumentace nebéře však zřetel ani ke genesi § 3 zákona č. 251/1922 Sb., ani k jeho znění a tím vytvořenému poměru tohoto předpisu k ustanovení § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor.
Jak patrno z obsahu zákona č. 274/1919 Sb., provedl zákon ten prvou soubornou úpravu služebních příjmů a výslužného učitelstva veřejných škol národních v t. zv. zemích historických. Vůdčí myšlenkou zákona bylo sice uskutečniti v právních a zejména platových poměrech učitelstva veřejných škol národních paritu se státními zaměstnanci, nicméně podržely dřívější zákony o právních svazcích učitelstva v četných směrech platnost a význam. Tak určil předpis § 9 zákona č. 274/1919 Sb., že »ředitelé škol (správcové škol, řídící učitelé a ředitelé škol občanských) mají nárok na činovnické (funkční) přídavky . . . . podle předpisů pro jednotlivé země platných « Tím zachováno bylo ovšem v platnosti ustanovení § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor., které upravilo otázku nároku na funkční přídavek jako služební příjem osob učitelských za služební činnost jejich, spojenou se správou školy. Při tom vedeno bylo ustanovení to zásadou, poskytnouti nárok jak skutečným učitelům (správcům) škol, tak i učitelům, kteří byli toliko pověřeni správou školy a vykonávali tedy stejnou služební činnost jako skuteční správcové škol. Podle intence uvedeného předpisu není odměna poskytovaná učitelům pověřeným řízením školy svou podstatou i důvodem udělení ničím jiným než funkčním přídavkem a je tedy stejným druhem služebních příjmů učitelstva veřejných škol národních jako funkční přídavek sám. Legislativní myšlenku, vyjádřenou v § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor., nepřevzal však v celé její šiři čl. 1. § 3 zákona č. 251/1922 Sb. Podle svého nadpisu »ruší a nahrazuje« tento předpis ustanovení § 9 zákona č. 274/1919 Sb. Ježto § 9 zákona č. 274/1919 Sb. zachoval v platnosti funkční přídavky podle zákonů zemských ve všech jejich formách, tedy i přídavky vyplácené učitelům pověřeným správou školy, ustanovení § 3 čl. I. zákona č. 251/1922 Sb. však ruší a nahrazuje venkoncem tento předpis, sluší míti za to, že odstranilo platnost příslušných ustanovení zemských zákonů o funkčním přídavku ve všech jeho formách vůbec a že upravilo otázku tu od základu znovu. Nárok přiznalo však na rozdíl od zákona č. 48/1914 z. z. mor. toliko ředitelům a správcům škol a pomíjí úplně učitele, kteří byli správou školy toliko pověřeni.
Má-li však čl. I. § 3 zákona č. 251/1922 Sb. jen tento obsah, odporuje zajisté § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor. jako předpis starší v celém svém znění a tedy i v odst. 5 zákonu č. 251/1922 Sb., a dopadá potom ovšem naň derogační předpis čl. XIV. zákona tohoto (srov. Boh. A 7124/28). Správnost názoru toho podporuje i úvaha, že bylo zřejmou intencí zákona č. 251/1922 Sb. unifikovati příslušné předpisy zemských zákonů o funkčním přídavku (srov. vlád. návrh zákona, tisk 3724 posl. sněm. str. 19 lit. b § 3) a odstraniti rozdíly, jež v tom směru panovaly v zemi České a bývalé zemi Slezské na jedné straně a bývalé zemi Moravské na druhé straně. Kdežto zemské zákonodárství obou prve jmenovaných zemí neznalo funkční přídavky u učitelů pověřených řízením veřejné školy národní (srov. § 27 zákona č. 86/1875 ve znění zákona č. 15/1903 z. z. čes. a § 28 zákona č. 42/1901 ve znění zákona č. 16/1914 z. z. slez.), poskytoval jim cit. § 6 z. z. mor. nárok na procentuální část přídavků těch.
Z toho, co uvedeno, vysvítá, že nelze opírati nárok st-lův na přídavek za vedení správy školy o § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor. Byl-li však § 6 zákona toho zrušen již zákonem č. 251/1922 Sb., nedopadá argumentace stížnosti, opřená o zákon učitelský č. 104/1926 Sb., na daný případ, a nebylo proto třeba výtkami jejími se dále zabývati. Totéž platí i o oné části stížnosti, která se dovolává čl. X. zákona č. 251/1922 Sb. a z něho dovozuje, že předpis § 6 zákona č. 48/1914 z. z. mor. zůstal platnou normou i po vydání zákona č. 251/1922 Sb.

Citace:

Č. 12515. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 788-790.