Č. 12592.

Policejní věci: I. Trestnost určitého činu je posuzovati podle normy platné v době jeho spáchání; při tom však dlužno přihlížeti k tomu, zůstal-li čin ten trestným i za platnosti normy nové, za jejíž účinnosti úřad rozhoduje. — II. Je nezákonné, jestliže úřad, rozhoduje o odvolání proti trestnímu nálezu, odepře zabývati se rekursními námitkami dovozujícími nedostatek subjektivního zavinění z důvodu jejich nerozhodnosti.
(Nález z 23. října 1936 č. 15664/36.) Věc: Antonín B. v Teplicích-Šanově proti rozh. zem. úřadu v Praze z 6. prosince 1933 o policejním přestupku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle hlášení městské policejní stráže v Teplicích-Šanově jel st-1 26. listopadu 1931 asi v 17 hod. 5 min. s nákladním autem z tržiště v Teplicích, při čemž povoz byl vpředu osvětlen jen jedinou svítilnou. Při výslechu 4. prosince 1931 hájil se st-1 tím, že krátce před pozastavením prohořela mu levá svítilna a že nemohl ihned závadu odstraniti, nemaje lampy reservní.
Nálezem okr. úřadu v Teplicích-Šanově z 20. prosince 1931 byl st-i uznán vinným přestupkem § 10 min. nař. z 28. dubna 1910 ř. z. č. 81 a odsouzen podle min. nař. z 30. září 1857 ř. z. č. 198 k pokutě 60 Kč, v případě nedobytnosti k dvoudennímu vězení.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto, poněvadž skutková podstata je prokázána seznáním úředního orgánu a částečným doznáním obviněného a není právního předpisu, podle kterého by tato skutková podstata pozbývala povahu přestupku z důvodů st-lem uvedených. Zároveň podřadil zem. úřad trestní skutkovou podstatu přestupku ustanovení § 14 odst. 1 vlád. nař. z 30. června 1932 č. 107 Sb. a snížil uložený trest na 30 Kč, po případě 48 hod. vězení.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss takto: Nejprve zabýval se soud námitkou, že úřad neprávem vyslovil, že přestupek st-li kladený za vinu je subsumovati pod ustanovení § 14 odst. 1 vlád. nař. č. 107/1932 Sb., protože zákony trestní mají zpětnou účinnost jen, pokud ustanovení jejich jsou pro obviněného mírnější, a že proto nelze jich použíti na případy, o nichž řízení bylo již zavedeno. Stížnosti je přisvědčiti potud, že zásadně pro trestnost nějakého činu nebo nějakého opominuti je rozhodující norma, která byla v platnosti v době, kdy čin nebo opominutí se stalo. Jen tehdy, když norma pozdější dotyčný čin nebo dotyčné opominutí nepodrobuje již trestu nebo podrobuje je trestu mírnějšímu, jest užíti normy pozdější. Žal. úřad subsumoval opominutí st-li za vinu kladené pod ustanovení § 14 odst. 1 vlád. nař. č. 107/1932 Sb., ačkoliv opominutí ono stalo se Za účinnosti min. nař. č. 81/1910 ř. z., které v § 10 stanovilo skutkovou podstatu podobně jako § 14 odst. 1 vlád. nař. č. 107/1932 Sb. Tato subsumpce je sice nesprávná, než žal. úřad z této nesprávné subsumpce nevyvodil žádných pro st-le nepříznivých důsledků, jimiž by byla zhoršena jeho právní situace, naopak uložil st-li trest mnohem nižší, než byl mu uložen I. stolicí. Proto nemůže st-1 důvodně tvrditi, že by vytýkaným postupem žal. úřadu nějaké jeho subjektivní právo bylo bývalo dotčeno. Ve věci samé uvažoval soud takto: St-1 byl odsouzen proto, že dne 26. listopadu 1931 jel městem Teplicemi-Šanovem s automobilem, na němž vpředu svítila jen jediná svítilna. Stížnost tuto skutečnost nepopírá, ale namítá, že pouhé zjištění fakta, že st-1 jel s autem, osvětleným toliko jedinou svítilnou, není dostačující k tomu, aby st-1 mohl býti odsouzen, nýbrž že je třeba, aby k této objektivní podstatě skutkové přistoupilo ještě nějaké subjektivní zavinění. Názor úřadu, že stačí pro trestnost, je-li zjištěna objektivní podstata skutková, je prý právně mylný a rozhodnutím na něm založeným je porušen zákon. Stížnost má pravdu, tvrdí-li, že také při policejních přestupcích vyžaduje se ke skutkové podstatě subjektivní zavinění toho, jemuž se přestupek přičítá. Takové zavinění je dáno tehdy, když adresát policejní normy opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá za tím účelem, aby byl zamezen stav normou perhoreskovaný. Nestačí proto, je-li dána objektivní podstata skutková přestupku, nýbrž musí býti také zjištěno, že obviněný opominul povinnou péči, aby zabránil zakázanému stavu.
Ve správním řízení tvrdil st-1, že při vší opatrnosti a dobré vůli nebyl s to dříve zpozorovati, že na jeho autu svítí jen jediná svítilna, a toto své tvrzení také blíže odůvodnil a za tím účelem navrhl též slyšení svědka a znalce. Žal. úřad odbyl vývody tyto poznámkou, že není právního předpisu, podle kterého by skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného pozbývala povahy přestupku z důvodů st-lem uvedených. Tím popřel žal. úřad, že subjektivní zavinění má význam, což odporuje zákonu, jak právě dovoženo.

Citace:

č. 12592. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 962-964.