Č. 12542.

Policejní věci:* Právo úřadu policejního vypověděti cizince ze státního území podle § 2 zákona č. 88/1871 ř. z. pro skutek, pro který jeho pobyt na státním území se jeví z ohledů veřejného pořádku nebo bezpečnosti nepřípustným, není vyloučeno tím, že trestní soud zastavil přípravné trestní vyšetřování pro týž skutek zavedené.
(Nález z 6. října 1936 č. 15096/36.)
Prejudikatura: Boh. A 10411/1933.
Věc: Karel M. v Ústí n. L. (adv. Dr. Albert Maresch z Ústí n. L.) proti rozh. zem. úřadu v Praze z 9. listopadu 1933 o vyhoštění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem policejního komisařství v Ústí n. L. z 9. října 1933 byl st-l na základě odst. 5 § 2 zákona z 27. července 1871 č. 88 ř. z. jako nevítaný cizinec vyhoštěn z celého území republiky Československé navždy. Odvolání, jež st-l proti tomuto výměru podal, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Především bylo přihlédnouti k námitce, kterou stížnost, poukazujíc na ustanovení § 33 zákona na ochranu republiky z 19. března 1923 č. 50 Sb., podle něhož soud odsoudivší cizince vysloví, příp. může vysloviti jeho vypovězení z území republiky, namítá, že nelze nahlédnouti, jak za platnosti tohoto zákonného ustanovení může policejní a jemu nadřízený úřad zem. sáhnouti s úspěchem k ustanovením zákona z 27. července 1871 č. 88 ř. z. a a předbíhati tak rozhodnutí kraj. soudů jako trestních vydáváním vyhošfovacích výměrů, pro něž podle provedeného soudního řízení není žádného odůvodnění. Má-li této námitce býti rozuměno tak, že za účinnosti zákona č. 50/1923 Sb. může vyhoštěni vysloviti jen soud podle § 33 tohoto zákona a že proto vyhoštění vyslovené v tomto případě na základě zákona č. 88/1871 ř. z. úřadem správním je nepřípustné, dlužno tuto námitku zamítnouti jako neodůvodněnou, ježto ustanovení zákona č. 88/1871 ř. z. nebyla ani zrušena ani změněna zákonem č. 50/1923 Sb., neboť nejsou ani uvedena v § 41 mezi normami zákonem tím výslovně zrušenými ani nejsou s ustanoveními jeho v rozporu, aby ve smyslu posledního odstavce § 41 zákona č. 50/1923 Sb. mohla pokládána býti za zrušená. Mohou tedy správní úřady uvedené v § 5 zákona č. 88/1871 ř. z. i po vydání zákona č. 50/1923 Sb. vydávati vyhošťovací nálezy. Mohou tohoto svého práva vůči cizincům užiti i tehdy, když trestní soud zastavil přípravné trestní vyšetřování pro skutek, pro který bezpečnostní úřady pokládají další pobyt cizince na státním územi z ohledů veřejného pořádku neb bezpečnosti nepřípustným, neboť zákon č. 88/1871 ř. z. nečiní vyhoštění cizince odvislým od předchozího jeho soudního odsouzení a dává úřadům povolaným k jeho prováděni možnost, aby neodvisle od výsledku řízení soudního zkoumaly, zda jsou dány předpoklady pro vyhoštění cizince ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 88/1871 ř. z. Ve stejném smyslu rozhodl nss již ve svém nálezu Boh. A 10411/33.
Záleží tedy jedině na tom, zda byly dány předpoklady pro vyhoštění st-le podle § 2 odst. 5 zákona č. 88/1871 ř. z. Předpoklady ty jsou:
1. že vyhoštěný nemá v tuzemsku domovské příslušnosti,
2. že tuzemský jeho pobyt jeví se býti z ohledu na veřejný pořádek a bezpečnost nepřípustný.
Pokud jde o první předpoklad, stížnost uznává, že příslušnost st-le k cizímu státu nelze popírati. Stížnost však v této souvislosti uplatňuje, že bylo u něho absolutně nemožno státního občanství Československé republiky nabýti, že byl vychován a vzdělán podle mravů, zvyklostí a zákonů republiky a že město Ústí n. L. se mu stalo milou domovinou. V podobném smyslu bránil se st-l již v odvolání k žal. úřadu, uváděje v něm, že je jen formálně cizozemcem. Na tyto vývody odvoláni odpověděl žal. úřad ve svém rozhodnuti, že jsou pro zjištění předpokladů vyhoštění zcela nerozhodné. Chce-li stížnost opětným poukazem na uvedené okolnosti snad namítati, že se zřetelem na ně je vyhoštění podle cit. ustanovení zákona nepřípustné, jest označiti tuto námitku za bezdůvodnou, neboť podle zákona je rozhodnou jedině okolnost, že dotčená osoba nemá na území platnosti tohoto zákona práva domovského, takže okolnosti st-lem uváděné jsou po této stránce skutečně bez právního významu. Stejně je tomu tak s rodinnými, majetkovými a výdělečnými poměry st-le a jeho matky, jež st-l rovněž uplatňoval již ve svém odvolání k žal. úřadu, ježto podle cit. ustanovení zákonného je pro vyhoštěni vedle cizí státní příslušnosti předpokladem toliko okolnost, že pobyt cizincův na zdejším státním území jeví se neslučitelným š obecným zájmem na zachování veřejného pořádku a bezpečnosti. Otázka, je-li tomu skutečně tak a je-li splněn i předpoklad sub 2. uvedený, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, kterou soud podle § 6 svého zákona nemůže řešiti po stránce věcné, nýbrž jen po stránce formální.
Žal. úřad spatřuje splnění předpokladu sub 2. uvedeného v tom, že st-l během svého tuzemského pobytu vyvíjel politickou činnost s tendencí státu nepřátelskou. Tuto skutečnost pokládá žal. úřad za prokázanou tím, že
1. st-l u příležitosti slavnosti slunovratu (»Julfeier«) ve spolku »Gotia« v hotelu »Schwan« v Ostí n. L. v roce 1928 přednesl před shromážděnými členy spolku řeč, kterou zakončil slovy: »Und wir haben auch ein Recht zu hoffen aut das neue einige Deutschland und Pflicht dafůr zu kampfen. Moge uns das neue Jahr náher fiihren unserem einzigen Ziele.«
2. st-l byl ve spojení s býv. německou nacionálně socialistikou stranou dělnickou, jejíž činnost byla úředně zastavena pro protistátní tendenci, kteréžto spojení je zřejmé z letáků této strany u něho nalezených a z pozdravného lístku Huberta B., známého činitele úředně rozpuštěného spolku »Volkssport«.
Proti tomuto druhému důvodu namítá stížnost, že uvedenými okolnostmi není nikterak prokázáno jeho spojení s německou nacionálně socialistickou stranou dělnickou, ježto dotčené letáky dostaly se mezi papíry st-le bez jeho vědomosti, a st-l nemůže býti činěn zodpovědným za to, že inu jeho bývalý kolega Hubert B. poslal pozdravný lístek.
Proti důvodu sub 1 uvedenému nemá stížnost žádných řádně konkretisovaných námitek. Žal. úřad uvedl v nař. rozhodnutí, zabývaje se rekursními námitkami st-lovými proti důvodu sub I uvedenému, že st-l při svém výslechu nepopřel, že závěr své řeči u příležitosti slavnosti slunovratu (»Julfeier«) pronesl skutečně tak, jak svrchu bylo uvedeno, a že nemohl býti vzat zřetel na st-lovu obranu, týkající se jeho věku v době, kdy tuto závadnou řeč pronesl, z toho důvodu, poněvadž ona řeč pronesena byla st-lem ve věku plné jeho trestní odpovědnosti. Dále uvedl žal. úřad, že, tvrdí-li různí svědkové v odvolání st-lem navržení, že se nepamatuji, že by st-l pronesl nějakou řeč ve spolku »Gotia« při slavnosti slunovratu (»Julfeier«), tedy je vžiti zřetel také k tomu, že titíž svědci nemohou také s určitosti potvrditi, že st-l závadné závěrečné věty nepronesl. Ježto pak st-l při svém výslechu doznal, že uvedenou závadnou větu pronesl, což ani ve svém odvolání určitě nepopřel, pokládá zem. úřad výslech svědků v odvolání navržených za bezpředmětný.
Písemná stížnost k nss podaná proti těmto důvodům nař. rozhodnutí, o něž opřeno je skutkové zjištění sub 1 uvedené, žádných námitek nevznáší, nýbrž st-l omezil se na to, že ke své stížnosti připojil opis svého instančního odvolání a žádal, aby toto učiněno bylo součástí jeho stížnosti k tomuto soudu podané. Tím ale nikterak stížnost nebrojí proti odpovědi, kterouž žal. úřad dal st-li na jeho námitky, vznesené v rekursu proti skutkovému zjištění sub 1 uvedenému a závěru z něho činěnému. Pouhé opakování rekursních námitek zde nestačí.
Jestliže však nař. rozhodnutí mohlo právem opřeno býti o důvod sub 1 uvedený, stížností nevyvrácený, pak nebylo potřebí, aby nss zabýval se ještě na podkladě námitek ve stížnosti uplatněných důvodem sub 2 uvedeným, neboť i kdyby tento důvod spočíval na vadném řízení, nemohl by nss nař. rozhodnutí zrušiti, ježto toto zůstává opřeno o důvod sub I uvedený, který, jak uvedeno, stížností vyvrácen nebyl.

Citace:

Č. 12542. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 849-852.