Č. 12705.

Zaměstnanci veřejní: I. Předpokladem krácení stát. odpočivného platu podle § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. je skutečnost, že poživatel má vedle tohoto odpočivného platu ještě stálý výdělečný příjem podrobený dani důchodové. — II. Činí-li polovina částky výdělečného příjmu více než celý odpočivný plat, může výplata odpočivného platu býti zastavena, předpokládajíc, že percipientu zůstane na výdělečném příjmu aspoň 24000 Kč. — III. Podle § 9 zákona č. 287/1924 Sb. může býti vrácení přeplatku percipientu uloženo i najednou.
(Nález z 29. prosince 1936 č. 15831/36.)
Věc: Dr. Mořic K. v Dunajské Středě proti rozh. gen. fin. ředitelství v Bratislavě z 3. března 1934 o zastavení výplaty odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: St-li, jenž již v r. 1915 jako profesor právnické akademie v Bratislavě byl přeložen na odpočinek, byly po převratu vypláceny odpočivné požitky na účet republiky Československé. Požitky tyto byly pak podle příslušných zákonných předpisů republiky československé upravovány.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-l má podle svého ohlášení z 31. ledna 1934 stálý výdělečný příjem podrobený dani důchodové v roční částce 515166 Kč 85 h z provozování advokátní prakse, že proto gen. fin. ředitelství snižuje podle ustanovení § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. s účinností od 1. ledna 1934 st-lovy odpočivné platy ročních 13051 Kč 20 h o polovici uvedeného výdělečného příjmu na dobu trvání tohoto st-lova výdělečného zaměstnání a ježto polovice st-lova výdělečného příjmu je vyšší než úhrn st-lových odpočivných platů, zastavuje úplně další výplatu st-lových odpočivných platů koncem měsíce prosince 1933. Dále bylo v nař. rozhodnutí uvedeno, že dosud neuhrazený zbytek přeplatků, vzniklý krácením st-lových odpočivných požitků podle § 18 zákona č. 286/1924 Sb. na polovinu za dobu od 1. ledna 1925, činí podle stavu z 31. prosince 1933 částku 24498 Kč 80 h, a současně byl st-l vyzván, aby tuto částku do 30 dnů, počínajíc dnem následujícím po doručení tohoto rozhodnutí, gen. fin. ředitelství vrátil.
Na toto rozhodnutí je podána stížnost k nss, o níž bylo uvažováno takto:
Stížnost namítá, že st-lovo přiznání k dani důchodové na rok 1933 vykazuje ztrátu v částce 39303 Kč a že je podstatnou vadou řízení, že žal. úřad zastavil další výplatu st-lových příjmů, ačkoli výdělkový příjem na rok 1933 ještě nebyl s konečnou platností stanoven. Výtku tuto nemohl nss shledati důvodnou.
Snížení odpočivných požitků st-lových bylo provedeno na základě ustanovení § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. s účinností od 1. ledna 1934. Podle předpisu toho mění se ustanovení § 15 zákona č. 204/1932 Sb. takto: »Má-li poživatel (poživatelka) státního odpočivného (zaopatřovacího) platu vedle odpočivných (zaopatřovacích) platů stálý výdělečný příjem podrobený dani důchodové, snižuje se výplata odpočivných (zaopatřovacích) platů o polovinu částky výdělečného příjmu. Tímto snížením nesmí úhrn odpočivných (zaopatřovacích) platů a výdělečného příjmu klesnouti pod částku 24000 Kč ročně . . . . .« Na rozdíl od předpisu § 18 zákona č. 286/1924 Sb., jenž připouštěl krácení odpočivných požitků státních zaměstnanců jen při kumulaci s jiným výdělečným příjmem, jenž je podkladem pro vyměření daně z příjmů, je předpokladem krácení státního odpočivného platu podle § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. skutečnost, že poživatel státního odpočivného platu má vedle odpočivných platů ještě stálý výdělečný příjem, podrobený dani důchodové. V daném případě vyplnil st-l 31. ledna 1934 přihlášku podle ustanovení §§ 7 a 9 vlád. nař. č. 252/1933 Sb., resp. podle § 26 zákona č. 204/1932 Sb., v níž odpověděl na otázku, zda má vedle svých odpočivných platů ještě nějaký stálý výdělečný příjem podrobený dani důchodové, kladně, uvedl, že tento výdělečný příjem plyne z advokacie a že činí 515166,85 Kč. Současně prohlásil st-l, že toto prohlášení odpovídá pravdě a že se zavazuje, že ohlásí ihned každou skutečnost, kterou by nastala změna ve shora učiněných údajích.
Ježto st-l ve zmíněné přihlášce uvedený výdělečný příjem nikterak neomezil a zejména neuvedl, že se příjem ten týká jen určitého roku a kterého, mohl žal. úřad příjem ten považovati podle obsahu st-lovy přihlášky za stálý výdělečný příjem, za jaký jej st-l přihlásil, a mohl tedy žal. úřad příjem ten položiti svému rozhodnutí za základ, aniž potřeboval zkoumati, zda výdělečný příjem st-lův za rok 1933 byl úřady finančními již pravoplatně stanoven, či nikoli.
Stížnost namítá dále, že podle § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. nemůže úhrn odpočivných platů a výdělečného příjmu činiti méně než 24000 Kč a že v cit. ustanovení není nikde zmínky, že by zaopatřovací požitky mohly býti úplně zastaveny, což prý plyne z předešlé věty, ježto snížení je dovoleno jen o 50% a jen v tom přepokladu, že percipientu zbude nejméně 24000 Kč. Je prý tedy nař. rozhodnutí v rozporu s cit. vlád. nař. Námitka tato je bezdůvodná, ježto text § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb., jak svrchu byl uveden, zní jinak, než jak uvádí st-l. Podle znění § 7 cit. nař. není snížení odpočivných požitků omezeno nejvýše na polovinu, jako tomu bylo podle § 15 zákona č. 204/1932 Sb., resp. podle § 18 odst. 3 zákona č. 286/1924 Sb., kde výslovně bylo stanoveno, že se výplata odpočivných platů snižuje nejvýše na polovinu, resp. že aspoň polovina odpočivného požitku musí zůstati nezkrácena. Tato maximální hranice krácení odpočivných platů nebyla již pojata do § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb., kde se stanoví, že se snižuje výplata odpočivných platů o polovinu částky výdělečného příjmu (nikoli tedy na polovinu odpočivných platů, jak mylně míní st-l,) a že tímto snížením nesmí úhrn odpočivných platů a výdělečného příjmu klesnouti pod částku 24000 Kč ročně. Činí-li tedy polovina částky výdělečného příjmu více než celý odpočivný plat, může výplata odpočivného platu býti úplně zastavena, ovšem v předpokladu, že na výdělečném příjmu zůstane percipientu aspoň 24000 Kč ročně. Že by ani tato hranice nebyla dodržena, stížnost netvrdí.
V další námitce vytýká stížnost, že st-l není povinen přeplatek vzniklý vrácením odpočivných požitků vrátiti během 30 dnů, ježto požadavek tento prý nemá opory v zákoně a při nynější hospodářské křísí není možno od percipienta požadovati, aby měl k disposici 24498,80 Kč. Námitka tato se týká přeplatků za dobu před 1. lednem 1934, vzniklých krácením odpočivných požitků st-lových podle § 18 zákona č. 286/1924 Sb. od 1. ledna 1925. Žal. úřad má tu na mysli krácení odpočivných požitků st-lových, jak bylo provedeno platebním rozkazem z 21. června 1932, a to na podkladě § 18 zákona č. 286/1924 Sb. a § 9 zákona č. 287/1924 Sb. Proti zásadní povinnosti přeplatky ty vrátiti, ani proti výši těchto přeplatků stížnost nebrojí. Podle § 9 zákona č. 287/1924 Sb. má úřad právo neprávem vyplacené odpočivné požitky si s požitků sraziti. Předpis ten nemá žádného obmezení co do doby splacení přeplatků a může tedy vrácení přeplatků býti percipientu uloženo i najednou. Ježto pak st-li byly odpočivné požitky z důvodu kumulace zastaveny vůbec a úřad nemá možnost si přeplatky sraziti s odpočivných požitků st-lových, a ježto konečně zásadní povinnost vrácení přeplatků není vůbec na sporu a není ani opačného ustanovení zákona, které by nedovolovalo požadovati splacení přeplatku v jedné částce, nemohl nss shledati žádné nezákonnosti v tom, že žal. úřad vyzval st-le, aby přeplatek vrátil najednou do 30 dnů. — — —

Citace:

č. 12705. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1246-1249.