Č. 12 453.

Pojišťovací právo. — Řízení správní. * K rozhodnutí o návrhu na navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k odvolání z pojistného výměru Všeobecného pensijního ústavu v Praze ve smyslu § 129 zák. č. 26/1929 Sb. je příslušný zemský úřad.
(Nález z 19. června 1936 č. 13 047/36.)
Věc: Všeobecný pensijní ústav v Praze (adv. Dr. Frant. Fróhlich z Prahy) proti rozh. min. sociální péče z 21. září 1933 (za žal. úřad vrch. min. komisař Dr. Vojtěch Laně) o navrácení v předešlý stav ve věci pensijního pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Úřadovna B Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila výměrem z 9. června 1931 Lamberta S. v zaměstnání u firmy »Epiag« v Karlových Varech od 3. března 1931 za pojištěním povinna. Dopisem z 27. června 1931 oznámila firma jmenované úřadovně, že neuznává pojistnou povinnost Lamberta S. a žádala, aby to bylo vzato na vědomí. Dne 5. srpna 1931 podala pak firma odvolání z řečeného výměru, v němž pro případ, že by odvolání to bylo pokládáno za podané po uplynutí lhůty odvolací, učinila návrh na navrácení v předešlý stav, ev. na obnovu řízení. Zem. úřad, v Praze odmítl odvolání firmy jako opožděné a nevyhověl žádosti za obnovu řízení ve smyslu § 130 zákona č. 26/1929 Sb., poněvadž není zde žádného důvodu, z něhož by mohla bytí povolena obnova řízení podle obdoby ustanovení §§ 530 až 547 civ. řádu soudního.
Nař. rozhodnutím min. sociální péče nevyhovělo odvolání firmy, pokud čelilo proti výroku zem. úřadu, jímž její odvolání z výměru úřadovny bylo odmítnuto jako opožděné. Naproti tomu vyhovělo odvolání firmy, pokud čelilo proti zamítnutí žádosti za obnovu řízení, resp. vytýkalo, že nebylo rozhodnuto o návrhu na navrácení v předešlý stav, zrušilo rozhodnutí zem. úřadu a uložilo úřadovně B Všeobecného pensijního ústavu v Praze, aby obě uvedené žádosti, resp. návrhy v mezích své příslušnosti projednala a o nich rozhodla. V důvodech bylo uvedeno, že je v tomto případě k přijetí a projednání restitučního návrhu příslušným nositel pensijního pojištění, u něhož mělo býti a také bylo ve smyslu § 133 odst. 1 pens. zákona podáno odvolání (proti pojistnému výměru z 9. června 1931).
Z obsahu stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, nutno především konstatovati, že stěžující si ústav neobrací se v ní proti oné části nař. rozhodnutí, ve které bylo jeho úřadovně B uloženo, aby v mezích své příslušnosti projednala také návrh zúč. firmy »Epiag« na obnovu řízení a o něm rozhodla, nýbrž předmětem stížnosti je toliko výrok žal. úřadu, kterým bylo jí to uloženo v příčině návrhu na navrácení v předešlý stav, takže nss může jen tento výrok podrobiti právní revisi v mezích stižných bodů proti němu podle § 18 zákona o ss uplatněných. O stížnosti uvažoval pak nss takto:
Nař. rozhodnutí spočívá na právním názoru, že Všeobecný pensijní ústav., resp. jeho úřadovny jsou první stolicí v administrativním řízení o věcech pensijního pojištění, projednávaných podle zákona č. 26/1929 Sb., které vzhledem k ustanovení § 129 tohoto zákona a §§ 146 a násl. civ. řádu soudního jsou také příslušný, aby rozhodovaly o návrzích na navrácení v předešlý stav z důvodu zmeškání procesního úkonu — in concreto lhůty odvolací při podání odvolání z pojistného výměru, vydaného úřadovnou Všeobecného pensijního ústavu. Tomuto právnímu hledisku žal. úřadu odporuje stížnost námitkou nezákonnosti a snaží se dovoditi, že úřadovna Všeobecného pensijního ústavu jest jen podacím místem pro restituční návrh, kdežto úřadem kompetentním jej projednati a o něm rozhodnouti je zem. úřad. Na sporu je tedy toliko zásadní otázka, který orgán je po zákonu příslušný rozhodovati o návrhu na navrácení v předešlý stav, podaném při zmeškání lhůty k odvolání z pojistného výměru nositele pojištění ve smyslu § 133 pens. zákona č. 26/1929 Sb.
V této sporné otázce, na kterou žádné positivní zákonné ustanovení nedává výslovné odpovědi, nutno přisvědčiti stanovisku hájenému stížností. Jediný předpis jednající o restituci in integrum v řízení pojišťovacím jest obsažen v § 129, který ustanovuje: »Navrácení v předešlý stav je podle obdoby předpisů civilního řádu soudního přípustné.«
Zabývajíc se především dosahem tohoto ustanovení, dovozuje stížnost, že pojišťovací řízení nekončí u nositele pojištění, nýbrž že odvoláním z jeho výměru přenáší se na úřady politické, pro něž platí však zvláštní předpisy vlád. nař. č. 8/1928 Sb., kterými jest upraveno správní řízení před těmito úřady. Toto vlád. nařízení obsahuje také podrobné předpisy o navrácení v předešlý stav, v nichž se neodkazuje na obdobu žádného jiného zákona, a speciálně nikoli civilního řádu soudního. Z toho pak usuzuje stížnost, že pro řízení před politickými úřady platí i ve věcech pensijního pojištění předpisy cit. správ, řízení, nikoli však zvláštní předpisy pensijního zákona, zejména pak nikoli předpis § 129, který podle mínění stížnosti platí jen pro ono stadium pojišťovacího řízení u nositele pojištění samého, avšak nikoli, pokud podáním opravného prostředku řízení přešlo již před úřady politické.
S restriktivním výkladem, jaký stížnost dává těmito vývody § 129 pensijního zákona, souhlasiti však nelze, poněvadž pro něj není opory ani v této normě ani v jiných positivních ustanoveních pensijního zákona. § 129 zařaděn je v X. oddílu pensijního zákona, nadepsaném »O řízení pojišťovacím« pod záhlavím »Ustanovení všeobecná«. Z toho plyne, že jeho ustanovení vztahuje se na řízení pojišťovací vůbec. Nerozlišují se v něm nijak jednotlivá stadia tohoto řízení podle orgánů, u nichž se řízení provádí. Zákon po této stránce tedy nerozeznává. Činí-li tak stížnost, prohřešuje se proti obecné a stále uznávané interpretační zásadě, vyjádřené v paroemii, známé již z římského práva: Ubi lex non distinguit, nec nostrum est distinguere. Je proto shora uvedený restriktivní výklad předpisu § 129 nesprávný, a námitka z něho čerpaná, že jeho ustanovení se nevztahuje na pojišťovací řízení administrativní u úřadů politických, bezdůvodná. Naopak se zákonem srovnává se jen výklad, že návrh na navrácení v předešlý stav i v pojišťovacím řízení před těmito úřady od účinnosti nového pensijního zákona nutno posuzovati podle předpisu daného v § 129, právě tak, jako obnovu řízení dlužno posuzovati podle ustanovení následujícího § 130, jak to o obnově řízení nss vyslovil již v nářezu Boh. A 10 602/33. Jestliže předpis § 129 platí po zákonu pro řízení pojišťovací vůbec, pak s hlediska jeho použitelnosti nemá právního významu otázka stížností relevovaná, do kterého stadia pensijního řízení pojišťovacího, totiž zda do řízení před nositelem pojištění či do řízení před politickými úřady, náleží odvolání, podané proti pojistnému výměru podle § 133 pensijního zákona, a není proto třeba otázkou touto se zabývati.
Předpisy civilního řádu soudního, podle nichž je navrácení v předešlý stav v pensijním řízení pojišťovacím podle § 129 pens. zákona přípustné, obsaženy jsou v §§ 146 až 154 civ. řádu soudního. Návrh, aby navrácení bylo povoleno, budiž podán u soudu, u kterého měl promeškaný procesní úkon býti vykonán (§ 148), tedy při zmeškání lhůty odvolací u procesního soudu první stolice (§ 465 odst. 1 civ. řádu soudního). O návrhu, aby bylo povoleno navrácení, rozhodne pak tento soud (§ 149 odst. 2 civ. řádu soud.). Zákon stanoví zde tedy příslušnost rozhodovati o návrhu na restituci onoho soudu, u něhož zmeškaný procesní úkon měl býti vykonán. Ježto pak podle § 129 pensijního zákona má býti užito těchto předpisů obdobně, plyne z toho, že v pojišťovacím řízení pensijním je povolán rozhodovati o návrhu na navrácení v předešlý stav ten úřad, u něhož procesní úkon byl zmeškán. Nutno proto zkoumati, který úřad v dnešním případě to jest.
Procesním úkonem, o který zde šlo, bylo podání odvolání z pojistného výměru úřadovny B Všeobecného pensijního ústavu v Praze.
Podle § 133 zákona č. 26/1929 Sb. možno proti výměrům nositelů pojištění, pokud nejde o výměry, jimiž se rozhoduje o pojistných dávkách, podati do 15 dnů... odvolání u nositele pojištění k zem. úřadu, v jehož obvodě se nalézá služební místo zaměstnancovo. Z toho plyne, že zákon stanoví zde vedle odvolací lhůty především místo, kde odvolání sluší podati, a dále úřad, který o tomto odvolání má rozhodnouti. Tímto ustanovením nastala změna proti právnímu stavu platnému podle starého pensijního zákona č. 89/1920 Sb., pokud jde o určení zákonného podacího místa při opravném prostředku, podávaném z výměrů nositelů pojištění. Podle § 75 odst. 3 tohoto zákona mohly totiž výměry nositele pensijního pojištění býti brány v odpor námitkami, které slušelo podati přímo u politického zem. úřadu, v jehož obvodu bylo služební místo zaměstnancovo. Z toho plyne, že úřadem, u kterého procesní úkon, t. j. podání odvolání, měl býti předsevzat, byl zem. úřad. V důvodové zprávě k vlád. návrhu nového pensijního zákona (Tisk Poslanecké sněmovny N. S. R. Č. 1928 č. 1706) se praví k § 133 doslova: » ... důležité jest ustanovení, že odvolání proti výměrům nositelů pojištění je podati u nositele pojištění, jenž pak odvolání již s potřebným vyjádřením předloží zem. úřadu; tím odpadá dosavadní manipulace zaslání opravného prostředku instančním úřadem nositeli pojištění k zaujetí stanoviska.« Z této důvodové zprávy je zřejmo, že zákonodárce při zavedení změny podacího místa pro odvolání neměl v úmyslu na shora uvedené zásadě něco změniti, nýbrž že měl na mysli jen praktický účel, a že pohlížel tu na nositele pojištění jen jako na průběžné podací místo, když se tam uvádí, že nositel pojištění po přijetí odvolání předloží je zem. úřadu s potřebným vyjádřením. Tím je funkce nositele pojištění v tomto procesním stadiu skončena. Vydáním výměru přestává funkce nositele pojištění jako orgánu rozhodujícího ve věcech pensijního pojištění. Jeho postavení v dalším řízení se změní v postavení procesní strany, která o odvolání, jímž přenáší se sporná věc na úřad odvolací, předkládaném zem. jako instančnímu úřadu, může se jen vyjádřiti. V cit. důvodové zprávě je také uvedeno, co nositel pojištění smí s odvoláním u něho podaným učiniti, smí je totiž jen předložiti a o něm se vyjádřiti. Ani v důvodové zprávě není nikde řečeno, ani v zákoně samém není nikde ustanoveno, že by nositel pojištění, resp. jeho úřadovna byly oprávněny odvolání, podané po uplynutí odvolací lhůty, pro opožděnost nebo nepřípustnost odmítnouti (jak je to oprávněn učiniti úřad podle § 78 odst. 1 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.), vrátiti k doplnění, nebo vůbec vyříditi snad nějak formálně jinak, než jak shora bylo uvedeno. Vyříditi podané odvolání, ať formálně, ať meritorně, náleží výhradně do kompetence zem. úřadu. Nemůže-li nositel pojištění naložiti s odvoláním, podaným do svého výměru, jinak než způsobem shora naznačeným, vyplývá z toho logicky oprávněný závěr, že jeho rozhodovací činnost, jemu zákonem přiznaná jako orgánu provádějícímu pensijní pojištění (§§ 73 a 125) jen v těch mezích, jak mu je zákon sám vytkl, jest ukončena vydáním dotčeného výměru a tím také zkonsumována, a to jak po stránce meritorní, tak i formální. Na další osud odvolání, podaného proti jeho výměru, nositel pojištění jako rozhodovací orgán nemá již žádné ingerence, nýbrž může k němu zaujmouti jen stanovisko. Nositeli pojištění příslušejí tedy pak již jen oprávnění procesní strany (srovn. nález Budw. 8693 A/12), kdežto odvolání instančně vyříditi přísluší jen zem. úřadu.
Podle § 149 civ. řádu soudního budiž zmeškaný procesní úkon sám dodatečně vykonán (v podstatě shodně také § 85 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.). To znamená, byla-li zmeškána 15denní lhůta odvolací, dlužno zároveň s návrhem na navrácení v předešlý stav dodatečně vykonati zmeškaný procesní úkon, t. j. spojití s ním odvolání. Jestliže rozhodnouti o odvolání je příslušným jen zem. úřad, a jestliže povolením navrácení v předešlý stav uznává se zmeškaný procesní úkon, t. j. odvolání, za ospravedlněný, je tím implicite rozhodnuto zároveň o opožděně podaném odvolání po stránce formální v tom smyslu, že je s ním naložiti tak, jako by bylo podáno včas, t. j. v zákonné lhůtě odvolací. Kdyby se uznalo správným stanovisko žal. úřadu, že o návrhu na navrácení v předešlý stav rozhoduje nositel pojištění, a kdyby on návrhu tomu vyhověl, rozhodl by takto o přípustnosti odvolání, třebas jen s hlediska formálního. Takovouto kompetenci mu však pensijní ani žádný jiný zákon nepřiznává. Bylo by tím tedy zasaženo neoprávněně do kompetence zem. úřadu, jenž podle § 133 pens. zákona je výhradně příslušný, aby o odvolání z výměru nositele pojištění rozhodl. Při tom nutno ještě uvážiti, že podle § 153 civ. řádu soudního není proti rozhodnutí, jímž bylo povoleno navrácení v předešlý stav, opravného prostředku (v podstatě stejný závěr plyne také argumento a contrario z ustanovení 4. odst. § 85 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.). Kdyby tedy nositel pojištění navrácení v předešlý stav povolil a takto implicite uznal zmeškané odvolání za přípustné, nebylo by již možno zem. úřadu z důvodu rei judicatae o včasnosti odvolání rozhodovati. Nositel pojištění donutil by jej takto, aby o odvolání rozhodl meritorně. Tyto důsledky svědčí také jasně o nesprávnosti právního názoru, z něhož žal. úřad v nař. rozhodnutí vycházel.
Z toho, že zákon určil nositele pojištění za podací místo pro odvolání z jeho výměru, o sobě ještě nevyplývá, že by ho tím byl pověřil také již kompetencí rozhodovati o tomto odvolání neb o spojeném s ním návrhu restitučním při zmeškání lhůty odvolací. K založení takovéto kompetence nositele pojištění bylo by třeba positivního zákonného předpisu, jakého však není.
Z těchto úvah plyne, že právní názor, na němž spočívá nař. rozhodnutí, je mylný a příčí se zákonu.

Citace:

č. 12453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 646-650.