Č. 12545.

Vodní právo. — Policejní věci. — Řízení před nss: I. Podle čes. zákona vod. má poškozený vodoprávním deliktem procesněprávní nárok na to, aby vodoprávní úřad rozhodl v adhesnítn řízení o jeho nároku na náhradu škody. — II. Zavedením řízem podle § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. je rozuměti každý úřední akt, namířený proti obviněnému, o kterém se tento dověděl. — III. V řízení před nss může jako st-l vystupovati jen ten, kdo měl ve správním řízení postavem strany, resp. jemuž konečné rozhodnutí poslední stolice správní bylo adresováno a proti němuž by mohlo nabýti právní moci.
(Nález ze 7. října 1936 č. 15160/36.)
Věc: Jaroslav D. v Zákolanech, Anna K. v Okoři, Bedřich B. v Noutonicich, Václav K. V. v Podholí a Jaroslav š. v Kovárech (adv. Dr. Vlastimil Klíma z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Praze z 28. listopadu 1933 (za zúč. Václava P. v Praze adv. Dr. František Jirsa z Prahy) o přestupku vodního zákona a náhradě škody.
Výrok: I. Stížnost, pokud je podána Annou K., odmítá se pro nepřípustnost. — II. Ke stížnosti ostatních st-lů se nař. rozhodnutí, pokud jím jejich požadavek, aby Václav P. byl uznán povinným nahraditi jim škodu způsobenou neoprávněným vypouštěním rybníka v Okoři a vyčistiti potočíš tě, byl zamítnut, st-lům uloženo nahraditi úřadu komisionální náklady v I. stolici a vysloveno, že náklady právního a odborného zastoupení nesou si sami, zrušuje se jednak pro nezákonnost, jednak pro vadnost řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad v pořadí instančním na stížnost Jaroslava D., Bedřicha B., Václava V., Jaroslava Š. a Ladislava K., mlynářů na Zákolanském potoku pod rybníkem v Okoři, toto:
I. Václav P. jest oprávněn toliko jednou za tři roky tento rybník vypouštěti, jsa při této manipulaci vázán podmínkami pravoplatného výměru okr. správy politické na Smíchově ze 14. října 1925.
II. Požadavek st-lů, aby Václav P. byl uznán povinným nahraditi jim škodu tím způsobenou a vyčistiti potočiště, se zamítá.
III. První stolici se ukládá, aby stížnost, týkající se zřízení sádek Václavem P., znovu projednala a o ní rozhodla.
IV. St-lé jsou povinni nahraditi komisionální výlohy v I. stolici.
V. Václav P. je povinen nahraditi výlohy II. stolice. VI. Obě sporné strany hradí výdaje svého právního a odborného zastoupení samy.
Stížnost obrací se svými námitkami toliko proti výrokům, uvedeným sub II., IV. a VI., proti tomuto výroku pak jen pokud se týká st-lů. Výroky ad I., III. a VI., tento pokud se týká dnešní zúč. strany Václava P., nebyly vůbec vzaty v odpor. Nss může proto nař. rozhodnutí podrobiti své právní revisi jen co do shora uvedených výroků, jež byly stížnosti napadeny, a to v mezích stižných bodů proti nim náležitě uplatněných (§§ 2, 5 a 18 zákona o ss).
Stížnost podávají Jaroslav D., Anna K., Bedřich B., Václav V. a Jaroslav Š. Ze správních spisů nutno k tomu konstatovati, že Anna K. V~ řízení správním, ukončeném nař. rozhodnutím, jako strana vůbec nevystupovala, nýbrž jen Ladislav K., na jehož stížnost nař. rozhodnutí bylo také vydáno a jemu adresováno. V řízení před nss může jako st-l vystupovati jen ten, kdo v řízení správním měl postavení strany, resp. jemuž konečné rozhodnutí poslední administrativní stolice bylo adresováno a proti němuž mohlo by nabyti právní moci. Předpokladů těch u st-lky Anny K., která ve stížnosti ani netvrdí, že by byla právní sukcesorkou Ladislava K., není. Stížnost, pokud je podána Annou K., slušelo proto odmítnouti pro nepřípustnost.
Rozhoduje pak o stížnosti ostatních st-lů, čelící proti jednotlivým výrokům, obsaženým v nař. rozhodnutí, jak shora byly uvedeny, uvažoval nss takto:
K výroku sub II.
Žal. úřad vysloviv, že dnešní zúč. strana Václav P. jako vlastník rybníka v Okoři jest oprávněn vypouštěti jej toliko jednou za tři léta, vychází z nesporné skutkové podstaty, že Václav P. vypouštěl tento rybník častěji, než byl oprávněn. Žal. úřad nepovažoval však za nutné zkoumati, zakládá-li tato neoprávněná jeho činnost skutkovou podstatu přestupku nějakého předpisu vod. zákona, či běží-li jen o jednání proti ustanovení § 21 vod. zákona, jehož nešetření není přestupkem stihatelným z moci úřední, poněvadž — i kdyby ono neoprávněné vypouštění rybníka bylo přestupkem § 17 odst. 2 vod. zákona — nastalo v tomto případě podle názoru žal. úřadu promlčení jeho trestnosti. Žal. úřad usuzuje pak dále, že z tohoto promlčení vyplývá důsledek, že se nemůže zabývati požadovanou náhradou škody v řízení adhesním, neboť podle zásad § 72 vod. zákona a podle analogie trestního řízení soudního lze rpzhodnouti o náhradě škody jenom tehdy, když byl obviněný uznán vinným nějakým přestupkem. Ježto pak trestnost činu Václava P. je promlčena, odpadá trestní výrok a tím i adhesní řízení o náhradě škody, kterou mlynáři uplatňují za poškození svého práva úbytkem vodní síly.
Proti výroku žal. úřadu, že trestnost přestupku vod. zákona, jehož se podle tvrzení st-lů Václav P. dopustil neoprávněným vypouštěním svého rybníka v Okoři, pominula promlčením, obrací se stížnost námitkou nezákonnosti, dovozujíc, že šestiměsíční promlčecí lhůta, počítaná ode dne spáchání tohoto přestupku do zavedení řízení o něm ve smyslu § 4 min. nař. z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., v tomto případě neuplynula, takže jeho promlčení nenastalo, že žal. úřad měl obviněného pro inkriminovaný delikt odsouditi a v řízení adhesním rozhodnouti o náhradě škody tím způsobené, které se st-lé na obviněném v tomto řízení podle § 72 vod. zákona domáhali. Touto námitkou uplatňují st-lé svůj právní nárok, aby vodoprávní úřad v řízení adhesním rozhodí o náhradě škody způsobené jim vodoprávním deliktem. Jde tu tedy především o otázku, zda ustanovení vod. zákona o povinnosti k náhradě škody, způsobené přestupkem vod. zákona, jsou nejen povahy materiálněprávni, ale i procesněprávní a lze-li z nich dovoditi, že poškozený má právní nárok , aby o jeho soukromoprávním náhradnim nároku bylo rozhodnuto úřadem správním v adhesním řízení při stíhání deliktu vodoprávního.
Judikatura býv. vídeňského ss, opírajíc se o předpisy §§ 72 a 74 vod. zákona, výkladem jich dospěla k názoru, který nárok takový uznával (srov. Budw. 4885 A/1906 a 6158 A/1908). Nss neshledal příčiny, aby se od tohoto již ustáleného právního názoru odchýlil, neboť právní názor tento ani textu ani tendenci zákona se nepříčí. Při tom bylo ještě také uváženo, že trestní řád soudní (cis. pat. z 29. července 1853 č. 151 ř. z.), který platil v době vydání čes. vodního zákona, přiznával v § 352 poškozenému jako soukromému účastníku v trestním řízení soudním v příčině jeho soukromoprávních nároků na náhradu škody, způsobené mu trestným činem, výslovně rozsáhlá procesní práva, a to nejen co do zjišťování způsobu a výše její, ale také co do důkazu viny pachatelovy. Ustanovení tato jsou také při výkladu předpisů §§ 72 a 74 vod. zákona zajisté cenným vodítkem. Při nedostatku jiných bližších ustanovení vod. zákona o právním postavení poškozeného v řízení adhesním, nutno totiž přihlížeti také k zásadnímu právnímu hledisku, zračícímu se v ustanovení § 352 cit. trest řádu, s něhož bylo na procesní práva poškozeného v řízení adhesním v oné době pohlíženo. Poškozenému deliktem vodoprávním nelze proto odpírati procesněprávní nárok na to, aby o jeho nároku na náhradu škody jím způsobené bylo rozhodnuto vodoprávními úřady v řízení adhesním (srov. Boh. A 12169/35), jak se toho st-lé také domáhali. Žal. úřad odepřel o tomto jejich nároku rozhodnouti z té příčiny, že vodoprávní přestupek Václavu P. za vinu kladený byl promlčen. Nezákonnost tohoto výroku vyplývá z těchto úvah:
Je nesporno, že rybniční čep, kterým Václav P. vypouštěl vodu z rybníka v Okoři, byl otevřen do polovice března 1931. Na tuto manipulaci s rybniční vodou, jako bezprávnou, stěžovali si st-lé podáním došlým u okr. úřadu pro Prahu-venkov 11. května 1931. Jejich podání zaslal tento úřad dopisem z 27. května 1931 in originali Václavu P. k vyjádření, který podal své vyjádření v podání ze dne 5. června 1931. Tímto dopisem zavedl jmenovaný úřad proti němu jako obviněnému řízení ve smyslu § 4 min. nař. ze dne 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., neboť zavedením řízení podle tohoto ustanovení dlužno rozuměti každý úřední akt namířený proti obviněnému z administrativního deliktu, o kterém se on dověděl. O tom pak, že se Václavu P. klade za vinu přestupek vodního zákona, nemohl on vzhledem k obsahu »žaloby« st-lů z 2. května 1931, zaslané mu k vyjádření, býti v nejmenší pochybnosti. Dopis jmenovaného úřadu z 27. května 1931 dlužno proto kvalifikovati jako úřední akt namířený proti Václavu P. jako obviněnému z přestupku vod. zákona. Aktem tímto, k němuž došlo ještě před uplynutím 6 měsíční lhůty promlčecí, stanovené v § 74 vod. zákona, byla tato lhůta přetržena. Názor žal. úřadu, že trestnost přestupku vodního zákona, Václavu P. za vinu kladeného, pominula promlčením, je tedy mylný a odporuje zákonu.
Další požadavek st-lů, opřený o § 72 vod. zákona, aby Václav P. byl uznán povinným vyčistiti potočiště Zákolanského potoka a odstraniti tak svým nákladem změny ve vodním toku, které byly způsobeny protiprávní činností, t. j. nedovoleným častým vypouštěním svého rybníka, zamítl žal. úřad s odůvodněním, že nemohl spolehlivě vyšetřiti předpoklad § 72 vod. zákona, t. j. příčinnou souvislost mezi nedovoleným jednáním Václava P. a zanešením potočiště, a proto ani vysloviti, zda a v jaké míře byla vodní práva st-lů vypuštěním rybníka v r. 1931 poškozena či ohrožena. Tento svůj úsudek opírá žal. úřad o vyjádření, obsažené v protokolu z 26. dubna 1933 sepsaném v řízení odvolacím o komisionálním jednání, které učinil státní technický znalec a jež bylo do odůvodnění nař. rozhodnutí téměř doslova převzato.
Tomuto postupu vytýká stížnost především vadnost z té příčiny, že žal. úřad měl st-lům umožniti, aby se o tomto posudku státního znalce vyjádřili, čehož neučinil. Výtka tato je bezdůvodná. Státní znalec podal řečené své dobré zdání za osobní přítomnosti st-le Jaroslava D. a právního zástupce i technického poradce všech st-lů. Nebránilo jim tedy nic, aby se o tomto dobrém zdání vyjádřili. St-lům byla zde dána příležitost, aby nabyli vědomosti o výsledku provedeného znaleckého důkazu, jehož žal. úřad použil k odůvodnění nař. rozhodnutí a vyjádřili se o něm. Žal. úřad neporušil tedy procesní zásady, obsažené v § 48 odst. 3 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Ostatně zástupce st-lů při jednání 26. dubna 1933, jež bylo odročeno za účelem mimoúředního vyřízení sporu smírem, se o výsledcích tohoto jednání také vyjádřil tím, že prohlásil, že trvá na svých návrzích, učiněných v řízení před I. stolicí a v odvolání, zejména pak na výslechu navržených svědků.
Stížnost shledává pak dále vadnosj, resp. neúplnost řízení také v tom, že tyto nabízené důkazy provedeny nebyly.
Po této stránce dlužno stížnosti přisvědčiti. O skutečnostech, týkajících se tvrzení st-lů, že nedovoleným častým vypouštěním vody z rybníka Václava P. zabahňuje se potočiště Zákolanského potoka a že st-lé jsou tím poškozováni, resp. ohrožováni na svých vodních právech, vyslechnut byl při komisionálním jednání dne 30. října 1931 inž. G. K., o jeho pozorováních vyjádřil se státní technik, který prohlásil, že »zabahňování odtokového koryta pod rybníkem (potočiště) je (způsobeno) zřejmě nesprávnou manipulací při vypouštění, zejména pokud se týče doby otevření čepu, což nebylo by připustiti již z důvodů veřejných . . . « Při témže jednání navrhli st-lé o účincích nedovoleného vypouštění rybníka jako svědky V. B., St. K., Fr. Š. a J. Z. Tyto svědecké důkazy však provedeny nebyly. Bez provedení těchto nabízených důkazů není však možno uznati, že by úsudek žal. úřadu, že nemohl spolehlivě vyšeťřiti příčinnou souvislost mezi nedovoleným jednáním Václava P. a zanesením potočiště, měl dostatečnou oporu v posudku státního znalce, jehož se žal. úřad jedině dovolává, neboť skutečnosti, které by byly zjištěny provedením oněch svědeckých důkazů, mohly by býti snad cenným průvodním materiálem pro podání posudku znaleckého.
V tomto bodě ti pí tedy nař. rozhodnutí takovou neúplností, kterou nutno kvalifikovati jako podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zákona o ss.
K výrokům ad IV. a VI.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jak úřadu podle § 127 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., tak i odpůrci podle § 128 téhož vlád. nař., jsou závislá na konečném výsledku meritorního rozhodnutí sporu, resp. na výroku o vině zúčastněné strany přestupkem vod. zákona. Zrušením meritorního výroku nař. rozhodnutí, uvedeného sub II., tento nutný podklad, na němž žal. úřad založil své útratové výroky, byl však odstraněn. Z této situace vyplývá důsledně nutnost zrušiti pro vadnost řízení také útratové výroky, pokud jsou stížností napadeny, neboť pro jejich věcné přezkoumání chybí nezbytný základ.

Citace:

Č. 12545. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 855-859.