Č. 12363.

Četnictvo. — Řízení správní: * Ustanovení odst. 5 § 70 zákona č. 153/1923 Sb. nezakládá osobám tam uvedeným právního nároku na přiznání úmrtného.
(Nález ze 4. dubna 1936 č. 12138/36.)
Věc: Anna Š. v Ml. Boleslavi proti rozh. min. vnitra z 8. června 1933 o úmrtném.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 2. listopadu 1932 žádala st-lka zem. fin. ředitelství v Praze o výplatu úmrtného podle § 70 odst. 5 zákona č. 153/1923 Sb. po četnickém štábním kapitánu výkonném v. v. Rudolfu K., s nímž sdílela společnou domácnost od roku 1918 a který 20. října 1932 zemřel, dovozujíc, že jmenovanému vystrojila pohřeb na vlastní útraty. Žádost tato byla postoupena min. vnitra, které jí nař. rozhodnutím nevyhovělo, poněvadž náklady pohřbu mohly dojiti úhrady z pozůstalostního jmění.
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí jednak nezákonnost proto, že odpírá st-lce úmrtné podle § 70 odst. 5 zákona č. 153/1923 Sb., ač prý podle tohoto ustanovení mělo jí býti úmrtné přiznáno aspoň částečně, ježto prý prokázala, že zemřelému četnickému štábnímu výkonnému kapitánu v. v. Rudolfu K. vystrojila pohřeb na vlastní útraty a že jej celou dobu před jeho smrtí ošetřovala, takže nárok její plyne přímo ze zákona, — jednak vadnost řízení, že žal. úřad vycházel z neúplného skutkového stavu a neodůvodnil tvrzení, že náklady pohřbu mohly dojíti úhrady z pozůstalostního jmění. Nss neshledal stížnost důvodnou.
Zákon č. 153/1923 Sb., kterým se upravují některé služební poměry četnictva a některé četnické požitky, zejména odpočivné a zaopatřovací, přiznává v § 70 nárok na úmrtné pozůstalým po osobách četnictva, které zemřely v činné službě, po připadě na dovolené s čekaným či bez požitků nebo ve výslužbě, a to v odst. 2 nejprve vdově, pak v odst. 3 a 4 normuje — není-li tu vdovy — nárok pozůstalých manželských (legitimovaných) potomků, resp. pokud jde o četnické osoby svobodné (ovdovělé, rozvedené), nárok zákonitých dědiců, načež v odst. 5 praví: »Jinak může býti úmrtné nebo jeho část přiznáno osobám, které prokáží, že zemřelému vystrojily na vlastní útraty pohřeb nebo jej před smrtí ošetřovaly«.
V daném případě není o tom sporu, že st-lka není vdovou po zemřelém četnickém gážistovi Rudolfu K., po němž se úmrtného domáhá, ani jeho manželským potomkem nebo zákonitou dědičkou. Může tudíž žádati za úmrtné výhradně podle předpisu § 70 odst. 5 cit. zákona, což také v žádosti své učinila a rovněž žal. úřad z tohoto předpisu vycházel. Leč ze znění tohoto ustanovení, že úmrtné nebo jeho část může býti přiznáno, vyplývá, že zákon jím toliko zmocňuje správní úřad, aby v tom případě, že jsou dány zákonné předpoklady v odst. 5 § 70 stanovené, podle své volné úvahy přiznal úmrtné či nikoli, neukládá mu však povinnost, že za předpokladů těch úmrtné přiznati musí. Nezakládá proto citované ustanovení zákona pro osoby v něm označené právního nároku na úmrtné.
K tomuto výkladu nutí nejen jasné znění odst. 5 § 70 zákona č. 153/1923 Sb., nýbrž i jeho logická souvislost s ustanoveními předcházejících odstavců 2 až 4 téhož paragrafu, která dává jasně poznati, že § 70 třídí s jedné strany nárok vdovy, manželských potomků a zákonných dědiců četnické osoby na úmrtné, s druhé strany pouhou možnost státní správy přiznati za jistých předpokladů úmrtné i jiným osobám, než těm, které jsou v odst. 2 až 4 uvedeny. Zákon č. 153/1923 Sb. převzal tu ve příčině pozůstalých po četnických osobách zásady, které došly výrazu již v jiných zaměstnaneckých zákonech, jako na příklad v § 65 odst. 4 služeb. pragm. č. 15/1914 ř. z. nebo v § 91 odst. 5 zákona č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích. Nss, vykládaje pak ustanovení těchto jiných zákonů, vyslovil již v nálezech svých Boh. A 6064/26 a Boh. A 8943/30 právní názor, že z ustanovení těch nelze dovozovati nárok na úmrtné.
Není-li však na přiznání úmrtného podle § 70 odst. 5 zákona č. 153/1923 Sb. právního nároku, nemohlo býti tím, že žal. úřad odepřel st-lce přiznati úmrtné, vsaženo do jejích subjektivních práv, nechť se tak stalo z důvodů jakýchkoli.
Není proto nař. rozhodnutí nezákonným a jsou nerozhodný nedostatky, které stížnost řízení vytýká, protože i v tom případě, že by tato vadnost skutečně existovala, nebylo by možno přiznati st-lce nárok na úmrtné, jehož se domáhá.

Citace:

č. 12363. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 420-421.