Č. 12 442.

Elektrisace. — Řízení správní: I. Z podstaty soustavné elektrisace nedá se vyvoditi, že existentním elektrárnám sousedním přísluší právní nárok na to, aby úřad, vymezující práva a tedy i působiště všeužitečného podniku, dbal toho, aby tento podnik nezasahoval do území dostatečně zásobovaných ze sousedních elektráren, jež — nenabyvše povahy všeužitečných podniků — nejsou články soustavné elektrisace. — II. Podle zákona č. 438/1919 Sb. nejsou obecní cesty vyloučeny z vyvlastnění ve prospěch všeužitečného podniku elektrického. — III. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 438/1919 Sb. je vyvlastnění přípustno i pro elektrická vedení napájecí. — IV. Vládním nař. č. 8/1928 Sb. zůstaly nedotčeny procesní předpisy §§ 29 až 31 živn. řádu, jež podle § 18 zákona č. 438/1919 Sb. platí pro řízení o schválení děl všeužitečných podniků elektrických a udílení práv na elektrická vedení. (Nález z 10. června 1936 č. 13 543/36.)
Prejudikatura: ad. I. Boh. A 11 065/34.
Věc: Město Uherský Brod (adv. Dr. Jan Kulka z Uherského Brodu) proti rozhodnutí min. veř. prací v Praze ze 14. října 1933 o vyvlastnění pozemku pro elektrické vedení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zámítlo žal. min. odvolání stěžující si obce z výměru zem. úřadu v Brně z 11. srpna 1933, kterým tento úřad přes námitky st-lčiny udělil Západomoravským elektrárnám k jejich žádosti stavební povolení podle § 19 zákona č. 438/1919 Sb. k zřízení nízkofrekventní přípojky od jejich hlavního vedení do Předbranského mlýna, náležejícího Eduardu S. v Uher. Brodě, a povolil jim také pro toto vedení vyvlastnění podle §§ 7 lit. d) a 12 cit. zákona zřízením služebnosti na obec. pozemcích č. kat. 6867, 6870 a 7162/1, spočívající v povinnosti trpěti postavení sloupů, přepnutí těchto nemovitostí dráty vedení, trpěti přístup ke sloupům a vodičům za účelem udržování a opravy, jakož i v povinnosti na uvedených parcelách v pruhu 2 m širokém pod vedením nic nepodnikati, co by elektrické vedení ohrožovalo nebo by jím bylo ohrožováno.
O stížnosti, do rozhodnutí toho podané, uvažoval soud takto:
Soud zabýval se nejprve námitkou nejširší, namířenou proti udělení požadovaného povolení vůbec, v níž st-l z elektrisačního zákona č. 438/1919 Sb. vyvozuje právní nárok toho obsahu, aby do území jeho elektrárnou zásobovaného nevnikal svými zařízeními všeužitečný podnik elektrický, ježto se takovýto postup příčí základní zásadě elektrisačního zákona, vyjádřené v jeho § 1, podle níž má soustavná elektrisace za účel mimo jiné také hospodárné rozvedení elektrické energie ve všeobecném zájmu. Lze ponechati stranou otázku, zdali a jaká práva mohou z elektrisačního zákona vyvozovati elektrické podniky, které tvoří články soustavné elektrisace, neboť zde běží o otázku jinou, t. j. zdali z elektrisačního zákona, zejména z jeho § 1 mohou oproti všeužitečným podnikům vyvozovati nějaké nároky elektrárny, které nejsou články soustavy, jejíž vybudování zákon č. 438/1919 Sb. zamýšlí. K této otázce zaujal tento soud zásadní stanovisko v nálezu Boh. A 11 065/34, vydaném na základě plenárního usnesení ze 4. prosince 1933. Zásadní toto stanovisko vyznívá v ten smysl, že z podstaty soustavné elektrisace nedá se vyvoditi, že existentním elektrárnám sousedním přísluší právní nárok na to, aby úřad, vymezující práva a tedy i působiště podniku všeužitečného, dbal toho, aby všeužitečný podnik nezasahoval do území dostatečně zásobovaných z elektráren sousedních, jež nenabyvše povahy podniků všeužitečných, nejsou články soustavné elektrisace. Řídě se touto zásadou, nemohl soud přiznati st-li, který ani netvrdí, že nabyl povahy všeužitečného podniku podle zákona č. 438/1919 Sb., právo odporová ti tomu, aby do oblasti zásobované jeho elektrárnou, vnikal svými díly podnik všeužitečný. K bližšímu odůvodnění se podle § 44 jedn. řádu poukazuje na důvody cit. nálezu.
St-l se dále obrací proti tomu, že ve prospěch díla Západomoravských elektráren zřízena byla služebnost pro napájecí elektrické vedení na jeho silničních pozemcích. Stížnost argumentuje v ten smysl, že jsou-li užívací práva v příčině cestních pozemků obecních, na něž má všeužitečný podnik právní nárok, podle § 7 lit. b) cit. zákona výslovně omezena na elektrická vedení průchodní, vedení k účelům státním a k účelům veřejné dopravy, nemohou na cestních pozemcích obecních ani služebnosti býti zřizovány k účelům jiným, zejména ne pro vedení napájecí, jak se stalo v případě, který je předmětem dnešního sporu.
Soud nemohl těmto vývodům stížnosti přisvědčiti. Elektr. zákon, jednaje v § 7 v bodě d) o vyvlastnění nemovitostí a práv ve prospěch vše- užitečného podniku elektrického, nestanoví omezení, na něž váže týž paragraf v bodu b) bezplatná práva užívací. Ani výslovně, ani nepřímo nedává však zákon najevo, že by stejná omezení měla se vztahovati také na vyvlastnění, zejména také na zřízení služebnosti cestou vyvlastnění, jež § 7 upravuje ex professo a výlučně ve svém bodě d). Při veř. ústním líčení namítal ovšem zástupce stížnosti, že vyvlastnění veřejné věci, jakou je cesta, je zásadně nepřípustno, poněvadž i toto zařízení je vybaveno právem na vyvlastnění. Námitka taková nebyla v písemné stížnosti vznesena a není tedy podle §§ 5 a 18 zákona o ss při veř. líčení přípustná. Ale i kdyby se snad mohlo připustiti, že námitka tato je v písemné stížnosti aspoň implicite obsažena, nebylo by možno uznati ji za důvodnou. Neboť ze zákona samého dá se vyvoditi, že z vyvlastnění obecní cesty vyloučeny nejsou. Vždyť zákon v § 13 odst. 1 stanovil bez jakéhokoliv omezení, že předmět vyvlastnění určuje úřad projekt schvalující. V druhém sloupci téhož odstavce pak se výslovně pojednává o vyvlastnění pozemků železničních, vodocestných a splavných řek, tedy věcí a podniků veřejných, jež netoliko jsou vesměs vybaveny nárokem na vyvlastnění, nýbrž jsou právním řádem chráněny napořád intensivněji než pozemky čestní. Neboť jak podle § 10 lit. c) koncesního zákona železničního z r. 1854, tak podle zákona vodocestního z r. 1901 (§ 13) a podle nařízení z 23. dubna 1903 č. 90 ř. z. (§§ 15, 17) musí komunikace silniční a čestní potřebám těchto podniků ustoupiti. jsou-li však i tyto podniky podrobeny vyvlastnění ve prospěch elektrického podniku všeužitečného, sluší z toho usuzovati, že ani pozemky čestní nejsou z vyvlastnění vyloučeny. (Názor tento není v rozporu se stanoviskem vysloveným v nálezu z 15. ledna 1936 č. 10 088, Boh. A 12 259/36, ve věci stížnosti obce třebíčské.)
Pokud pak jde u účel, pro který lze ve prospěch všeužitečného podniku vyvlastniti, stanoví se v § 12 odst. 1 zcela všeobecně, že vyvlastnění je přípustno »pro elektrická vedení a jejich příslušenství bez jakéhokoli rozeznávání, tedy i pro elektrická vedení napájecí. Proti tomuto výkladu, opřenému o jasné znění zákona, nelze s úspěchem namítati, že je v rozporu s intencí zákonodárcovou, jak se podává z cit. ustanovení § 7 lit. b). Výjimečnou ochranu, kterou zákon v tomto předpisu přiznal obcím proti zřízení práv užívacích, nelze proti znění zákona rozšiřovati také na ty případy, kde je žádáno o vyvlastnění.
Další námitky stížnosti rázu procesního obracejí se proti tomu, že žal. úřad odmítl pro preklusi odvolací námitky st-lovy, jež nebyly vzneseny v průběhu řízení komisionálního. Stížnost dovolává se ustanovení § 74 správního řádu, přehlíží však, že podle § 43 téhož nař. platí v řízení správním ustanovení II. hlavy tohoto řádu jen, pokud správní předpisy neupravují řízení jinak. Zůstaly tedy nedotčeny procesní předpisy §§ 29 až 31 živn. řádu, jež jsou v § 18 elektr. zákona pro řízení o schválení děl všeužitečných podniků a udílení práv na elektrická vedení výslovně recipovány. Že pak řízení upravené v §§ 29 až 31 živn. řádu jest ovládáno zásadou koncentrační, a že tedy pro ně platí prekluse námitek v řízení komisionálním neuplatněných, není třeba blíže dovozovati.
Tvrdí-li stížnost, že prekludované námitky jsou implicite obsaženy v námitkách, jak je zástupci stěžující si obce při komisi přednesli, nelze jí vzhledem k obsahu protokolu při komisi té sepsaného, jehož správnost a úplnost st-l nikdy nepopřel, dáti za pravdu.
Pokud stížnost konečně namítá, že k určitým skutečnostem měl úřad podle zásady oficiality, ovládající řízení správní, hleděti z povinnosti úřední, i když strana v té příčině při komisionálním jednání námitek nevznesla, neplyne z toho, že snad konsensní úřad určitá zjištění zanedbal, pro stranu právní nárok, aby v řízení odvolacím mohla dodatečně namítati, co v řízení komisionálním namítati opominula, neboť strana není povolána k tomu, aby bděla nad plněním oficiosních povinností úřadu, nýbrž může jen chrániti svá práva a své právem chráněné zájmy.

Citace:

č. 12442. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 613-616.