Č. 12531.

Pojišťovací právo: * S hlediska předpisu § 1 odst. 7 věta 2 zákona z 8. února 1909 č. 29 ř. z. jest odpor proti platebnímu výměru jen tenkráte nepřípustný, jestliže podnikatel nebere na sebe břemeno důkazu, že předpis spočívá na nešetření nebo nesprávném užití zákona nebo na nesprávných skutkových předpokladech, nebo že řízení trpí podstatnými vadami. Otázka zdaru takového důkazu, jehož břemeno na sebe podnikatel vzal, není otázkou přípustnosti odporu, nýbrž jeho důvodnosti.
(Nález z 3. října 1936 č. 15340/34.)
Věc: Emil M. v Chomutově proti rozh. zem. úřadu v Praze z 28. února 1934 o úrazovém pojištění. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem úraz. pojišťovny dělnické v Praze ze 14. září 1929 byl st-li z podniku »Kamenný lom a výroba štěrku« předepsán z moci úřední doplatek úraz. pojistného za období 1926/I až včetně 1928/II. Dalším výměrem téhož ústavu z téhož dne byl témuž podnikateli z moci úřední předepsán doplatek úraz. pojistného za uvedené období s úroky z »podniku povoznictví«.
Proti těmto výměrům podal st-l námitky.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že st-lovy námitky odmítá jako nepřípustné z těchto důvodů: V odpor vzaté výměry byly vydány z moci úřední. Do takových výměrů může si podnikatel stěžovati jen potud, pokud může prokázati, že předpis spočívá na nešetření nebo nesprávném použití zákona nebo na patrně nesprávných skutkových předpokladech, anebo že řízení trpí podstatnými vadami. Tohoto průkazu st-l nepodal, ač byl o tom řádně poučen v odpor vzatými výměry, a nelze se proto jeho námitkami meritorně zabývati.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Vydávaje nař. rozhodnutí vycházel žal. úřad z ustanovení 7. odst. § 1 zákona z 8. února 1909 č. 29 ř. z., jež stanoví, že nesplnil-li podnikatel úmyslně nebo z hrubé nedbalosti povinnost vésti a uschovati zápisky, kterou podle 1. odstavce má, nebo splní-li ji jen tak nedostatečně, že započitatelné požitky nemohou býti bezpečně vyšetřeny, nebo odepře-li podnikatel předložití zápisky příslušnému orgánu ústavu, je pojišťovna oprávněna předepsati z úřední moci příspěvek na základě dat předcházejících příspěvkových období nebo na základě jiných vyšetřování. K tomu pak se dodává, že do takového předpisu může odporem jen potud býti si stěžováno, pokud může býti prokázáno, že spočívá na nešetření nebo na nesprávném užití zákona nebo na patrně nesprávných skutkových předpokladech, nebo že řízení trpí podstatnými vadami.
Přihlížeje k tomuto posléze uvedenému ustanovení prohlásil žal. úřad, že st-l tohoto průkazu nepodal, pročež nebylo možno se zabývati jeho námitkami meritorně. Výrok žal. úřadu zněl, že se odvolání odmítá pro nepřípustnost. Tímto výrokem ocitl se však žal. úřad v rozporu s právním řádem.
Podstatou ustanovení druhé věty nahoře cit. předpisu 7. odst. § 1 zákona č. 29/1909 ř. z. jest, že ve sporu vzešlém na základě platebního rozkazu, vydaného z moci úřední podle cit. předpisu, není již povinnosti úraz. pojišťovny dokazovati, že předpis úraz. příspěvků je v souladu se zákonem, nýbrž že důkaz o tom, že vyměření příspěvků z moci úřední nevyhovuje zákonu, nebo že spočívá zřejmě na mylných předpokladech, náleží podnikateli. Bylo by proto odpor proti platebnímu výměru, vydanému z moci úřední, uznati s hlediska uvedeného předpisu jen tenkráte za nepřípustný, kdyby v něm podnikatel nebral na sebe břemeno důkazu nahoře označeného. Otázka zdaru takového důkazu, jehož břemeno na sebe podnikatel v odporu vzal, nemá již významu pro otázku přípustnosti odporu, to jest již věc meritorního uvažování o jeho důvodnosti. V dnešním případě dovozoval st-l ve svém odvolání, že do úhrnu mezd jako základu pro určení úrazových příspěvků byly úrazovou pojišťovnou při podniku »povoznictví« započítány neprávem i mzdy kočí, vyplácené jim za práce v st-lově podniku zemědělském, pokud se týče při odvážení štěrku, proti předpisu pojistného z podniku »Kamenný lom a výroba štěrku« pak namítal, že do mzdového základu neměly býti počítány odměny, které sice byly vypláceny dělníkům, zaměstnaným jinak v lomu, avšak za práce, které s provozem lomu neměly nic společného. Dále uplatňoval st-l, že předpis úrazových příspěvků za první pololetí roku 1926 je v obou případech promlčen a že úhrn započitatelných mezd nebyl st-li předložen k vyjádření. Tímto obsahem chtěl tedy st-l konkrétně prokázati, že dodatečné předpisy nevyhovují zákonu, že spočívají na zjevně mylných předpokladech a že řízení trpí podstatnou vadou.
Ale pak po stránce přípustnosti vyhovovalo odvolání požadavkům druhé věty 7. odst. § 1 zákona č. 29/1909 ř. z. a bylo proto žal. úřadu vejíti na otázku důvodnosti vznesených námitek a věcně posouditi, zda se st-li podařil průkaz, o nějž se co do nezákonnosti nebo vadnosti předpisů ve svém odvolání pokoušel. Nepostupoval-li žal. úřad touto cestou, nýbrž odmítl odvolání jako nepřípustné, ocitl se v rozporu s právním řádem.

Citace:

Č. 12531. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 825-827.