Č. 12479.

Pojišťovací právo: I. Opravnými pracemi ve smyslu § 1 odst. 3 úrazového zákona jsou práce prováděné na existujících již stavbách, při nichž stavební objekt zůstává nezměněn a jichž předmětem je toliko udržení stavby v řádném stavu. Z pojmu opravných prací nelze vylučovati práce, které se periodicky opakují. — II. Pro právní posouzení, jde-li o jednotlivé opravné práce na stavbách ve smyslu § 1 odst. 3 úrazového zákona neb o provádění stavby (§ 1 odst. 2 lit. b) úrazového zákona), není rozhodné, kolik bylo vyplaceno na mzdách v celku pracujícím dělníkům za tyto práce.
(Nález ze 4. září 1936 č. 14473/36.)
Věc: Vilém princ L. v Hradci proti rozh. zem. úřadu v Brně ze 6. srpna 1931 ve zněni opraveném výměrem z 27. září 1933 o úrazovém pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická pro Moravu a Slezsko v Brně výměrem z 24. srpna 1929 uznala podnik st-lův »opravy a udržování lesních cest (planýrování, štěrkování, opravy dřevěných můstků a pod.) ve vlastní režii« podle § 1 odst. 2 úrazového zákona ve znění zákona z 29. dubna 1912 č. 96 ř. z. v celém jeho rozsahu povinným úrazovým pojištěním a vřadila jej podle § 5 min. nař. č. 143/1914 ř. z. do 25. procenta VI. třídy nebezpečenské. Vyzvala zároveň st-le, aby příspěvkové výpočty za dobu od 1. ledna 1926 do 30. června 1929 sestavil a zaslal s pojistným příspěvkem ústavu.
Námitkám st-lovým nebylo nař. rozhodnutím vyhověno a to v podstatě proto, že jde o zaměstnání dělníků při provádění staveb a výjimka stanovená v § 1 odstavci 3 úraz. zákona (že by šlo o jednotlivé opravné práce prováděné dělníky na stavbě) v konkrétním případě splněna není. Podle názoru úřadu konané práce jsou prováděním stavby a nejsou jednotlivými opravnými pracemi ve smyslu zákona, protože provádějí se s jistou pravidelností a ve větším rozsahu, jak vysvítá z rodních peněžitých částek na tyto práce upotřebených.
O stížnosti uvážil nss:
Podle § 1 odstavce 2 první věty úrazového zákona jsou pojištěni proti úrazu dělníci a závodoví úředníci: a) kteří jsou zaměstnáni v živnostenských podnicích, v nichž se provádějí stavební práce, nebo b) kteří jsou jinak zaměstnáni při provádění staveb nebo při provádění prací na budovách. Podle § 1 odstavce 3 ustanovení toto nevztahuje se na takové dělníky, kteří, nejsouce zaměstnáni v některém živnostenském podniku uvedeného druhu, vykonávají toliko jednotlivé opravné práce na stavbách. Ze zákonného textu plyne, že zákon rozlišuje mezi dělníky, kteří jsou zaměstnáni v živnostenských podnicích, v nichž se provádějí stavební práce (lit. a), a mezi takovými dělníky, kteří jsou zjednáni zaměstnavatelem, který neprovozuje živnost uvedeného druhu (lit. b). První kategorii dělníků podrobuje zákon za všech okolností úrazovému pojištění bez rozdílu, zdali se jich používá při provádění staveb nebo jen k opravným pracím na stavbách již existujících (srov. nález ss z 28. září 1905 č. 10358). Týče se tudíž výjimka normovaná v odstavci 3 jen obou případů, uvedených shora pod písm. b). V konkrétním případě nejde o dělníky zaměstnané při provádění prací na budovách, nýbrž jen o ty, kteří jsou (podnikatelem-neživnostníkem) zaměstnáváni při provádění staveb. Poněvadž ustanovení odst. 3 má býti výjimkou z ustanovení odstavce 2, mohou úrazové pojistné povinnosti podléhati jen ty opravné práce, které lze kvalifikovati jako provádění stavby. Výjimka stanovená v odst. 3 platí podle doslovu zákona jen pro jednotlivé opravné práce prováděné dělníky na stavbách již existujících.
Mezi stranami není sporno, že jde o práce prováděné ve vlastní režii (nikoli podnikatelem-živnostníkem) a že prováděli je toliko dělníci, nezaměstnaní dřevorubci. Žal. úřad vyslovil, že práce ty jsou prováděním stavby, protože se pravidelně opakují a jsou to práce většího rozsahu, jak vysvítá z ročních peněžitých částek na tento účel upotřebených. Stížnost namítá, že oba tyto momenty jsou v daném případu ve smyslu zákona pro výklad pojistné povinnosti irelevantní. Především namítá stížnost, že je právně nerozhodnou okolnost, že se opravy provádějí periodicky, každoročně (na jaře a na podzim). Opravných prací těch je třeba k udržení cest v řádném stavu, neboť jde o opravení škod, jež se vyskytují každoročně na cestách vlivem povětrnosti a opotřebením, a to tím spíše, že jde o horskou lesní správu, kde cesty trpí více než na rovině. Stížnost popírá dokonce, že práce ty lze kvalifikovati za pravidelné, protože škody a závady, jež je třeba opraviti, nevyskytují se pravidelně, nýbrž nahodile, krutostí zimy, podle jiných vlivů počasí (dešťů) a na různých místech. Nss nemusil se zabývati otázkou, jsou-li řečené práce prováděny periodicky čili nic, když po právní stránce nelze z pojmu opravných prací vylučovati práce, jež se periodicky opakují. Opravnými pracemi dlužno rozuměti práce prováděné na existujících již stavbách, při nichž stavební objekt zůstává nezměněn a jejichž předmětem je toliko udržení stavby v řádném stavu (srov. nález Budw. 7939 A/1911). Udržování objektu v řádném stavu vyžaduje péči řádného hospodáře a bude tedy udržování objektu v řádném stavu vyžadovati event. opětovného provádění potřebných oprav. Nelze tedy z pojmu opravných prací vylučovati práce, které se periodicky opakují. Zákon také omezení podobného nestanovil, neboť existenci opravných prací bude lze konstatovati i při provádění prací po prvé se vyskytujících, aniž bude třeba uvažovati, mohou-li se opravné práce ty v budoucnu periodicky opakovati čili nic.
Pokud jde o druhý moment, který úřad uvedl, totiž že jde o práce většího rozsahu, jak vysvítá z ročních částek na tento účel upotřebených, vychází stížnost z názoru, že sice rozsah prací je pro posouzení věci relevantní, ale v jiném smyslu, než jak soudí žal. úřad. Podle stížnosti vylučuje zákon z pojmu jednotlivých opravných prací jen případ, že se provádějí na stavbách souvisle opravné práce, které se již rovnají stavební úpravě. St-l dovozuje, že o stavební úpravy nešlo, protože ty dává prováděti a předává samostatným podnikatelům a protože stavební úpravy by byly mnohem dražší, než co činí náklad na opravy prováděné ve vlastní režii. Sumárně se zdají částky vynaložené na udržování lesních cest značně vysoké. Uváží-li se však, že velkostatek má 4000 ha lesní plochy, že se jedná o síť lesních cest v délce 150 km, že jde o horskou lesní správu a že jde v této síti lesních cest o 25 km sadových cest, které vedou za hradeckým zámkem do přírodního sadu veřejnosti sloužícího, pak i z nákladu za léta 1930 až 1931 činícího 33585 Kč 20 h připadá na 1 km 240 Kč, na 1 m 24 h. Roku 1931/32 činily udržovací práce jen 15600 Kč a v roce dalším jen 11480 Kč v důsledku úsporného systému, který si vyžádala hospodářská kříse. Podle stížnosti dlužno srovnávati, je-li rozsah opravných prací přiměřený rozsahu stavby. Žal. úřad prý však nehleděl k rozsahu stavby, na níž se opravné práce provádějí, ale dal se svésti v omyl vysokou částkou, která musí býti vynaložena na celém objektu za jednotlivé opravné práce. Tím vyložil žal. úřad zákon nesprávně.
Také po této stránce bylo dáti stížnosti za pravdu. Pro právní posouzení, jde-li o jednotlivé opravné práce na stavbách, nebo o provádění stavby, není rozhodnou okolnost, z níž vyšel žal. úřad, který hleděl při posuzování rozsahu opravných prací jen k tomu, kolik bylo vyplaceno na mzdách v celku pracujícím dělníkům za tyto práce. Částka ta bude ovšem větší, čím větší je stavební objekt, na němž se opravy provádějí, ale to ještě neznamená, že nebyla vyplacena za jednotlivé opravné práce ve smyslu zákona. Pouhá okolnost, kolik bylo vynaloženo na opravy, nemůže býti náležitým kriteriem, jde-li o jednotlivé opravné práce na stavbě čili nic. Nezjistil tedy žal. úřad náležitě, veden tímto právním svým názorem, byly-li konané opravné práce toho druhu, že lze je kvalifikovati za provádění stavby a nikoliv jen za jednotlivé opravné práce. Protože tedy vycházel žal. úřad při posouzení sporného případu z nesprávného výkladu zákona, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 12479. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 703-706.