Č. 12 664.

Zaměstnanci veřejní: * Usnesení disciplinární komise o zavedení disciplinárního vyšetřování ve smyslu § 113 odst. 1 služ. pragm. je považovati za zavedení disciplinárního řízení ve smyslu § 54 odst. 2 služ. pragm. a § 16 plat. zákona.
(Nález z 26, listopadu 1936 č. 16 360/36.)
Věc: Dr. Rudolf P. v Praze proti rozh. min. soc. péče v Praze, z 5. září 1934 o zvýšení služného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-le, aby byl ke dni 1. ledna 1934 proveden jeho postup do vyššího stupně služného (§ 15 odst. 5 plat. zákona), a to v podstatě z těchto důvodů: Usnesením vrchní disciplinární komise při min. soc. péče z 12. prosince 1933 bylo proti st-li zavedeno disciplinární řízení. Zavedení disciplinárního řízení spadá do doby před 1. lednem 1934, kdy by jinak v souhlasu s ustanovením § 141 plat. zákona počínala postupová lhůta, založená jmenováním st-le odborovým radou min. soc. péče. Se zavedením disciplinárního řízení jsou podle platného právního řádu spojeny zvláštní účinky: podle § 54 odst. 2 služ. pragm. nemohou úředníci, proti nimž je zavedeno disciplinární řízení, postoupiti do vyšších platů před ukončením disciplinárního řízení. Podle § 16 plat. zákona platí dosavadní předpisy o odkladu postupu úředníků do vyšších požitků pro odklad zvýšení služného podle tohoto zákona. Min. soc. péče rozumí pod pojmem »zavedení disciplinárního řízení« podle § 54 odst. 2 služ. pragm. a § 16 plat. zákona usnesení ve smyslu § 113 odst. 1 služ. pragm. a učinilo v tom smyslu příslušné opatření.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami: Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že usnesení vrchní disciplinární komise z 18. července 1933, týká-li se zahájení disciplinárního vyšetřování, nelze pokládati ještě za zahájení disciplinárního řízení po rozumu § 54 odst. 2 služ. pragm. a § 16 plat. zákona, jak za to má žal. úřad, nýbrž že zákon připíná právní fikci »zahájení disciplinárního řízení« až k momentu vydání odkazovacího usnesení. Nss nemohl uznati toto stanovisko stížnosti v této všeobecnosti správným.
Služ. pragmatika č. 15/1914 ř. z. stanoví v § 54 odst. 2, že »úředníci, proti nimž jest zavedeno disciplinární řízení... nemohou před ukončením disciplinárního řízení... postoupiti do vyšších platů«. Tento odklad postupu do vyšších požitků (do vyšších stupňů platových, časového postupu) byl ustanovením § 16 plat. zákona č. 103/1926 Sb. zachován v platnosti. Kdy je disciplinární řízení považovati za zavedené, služ. pragmatika sice expressis verbis neuvádí, ač na tento moment váže ještě jiné právní účinky (§ 103 odst. 1, § 108 odst. 2, § 144), ale vůle zákonodárcova v tomto směru je nepochybně zřejmá jednak z formální úpravy, jednak z obsahu ustanovení pojatých do oddílu V. služ. pragm., který jedná o tom, »jak se stíhá porušení povinností.« Podle § 93 odst. 2 služ. pragm. mohou býti disciplinární tresty ukládány jen nálezem příslušné disciplinární komise na základě disciplinárního řízení podle předpisu provedeného. K provádění disciplinárního řízení jsou podle § 100 služ. pragm. zřízeny disciplinární komise. Již z toho plyne, že řízením disciplinárním jsou ony úkony, které podle předpisů o tom vydaných má prováděti disciplinární komise, ledaže by jednotlivé fáze řízení podle zvláštních ustanovení měl provésti jiný orgán, jako tomu je na př. podle § 118 služ. pragm. o provádění vyšetřování vyšetřujícím komisařem.
Předpisy o provádění řízení disciplinárního jsou obsaženy ve stati nadepsané »řízení disciplinární a obsahují skupinu §§ 112—152. Řízení disciplinární je pak zákonem rozčleněno v několik stadií, z nichž prvé jedná v §§ 112—117 o »Zavedení«, druhé v §§ 118—121 o »Vyšetřování«, pak v § 122 o »Odkázání k jednání a zastavení«, v §§ 123—125 o »Ústním jednání, jak zřejmo z nadpisů uvedených nad jednotlivými paragrafy, resp. skupinami paragrafů, atd. Podle § 112 zašle přednosta služebního úřadu, když byl provedl potřebná šetření za účelem zjištěni skutkové podstaty, disciplinární oznámení příslušné disciplinární komisi. V § 113 se stanoví v odst. 1, že »disciplinární komise vyslechnuvši disciplinárního zástupce rozhodne bez ústního jednání, má-li se discipliární vyšetřování zavésti či nikoli. Před rozhodnutím možno naříditi výkon pátrání. V odst. 3 téhož paragrafu se praví: »Za souhlasu disciplinárního zástupce může disciplinární komise na místo nálezu na zavedení disciplinárního vyšetřování ihned se usnésti, aby se věc odkázala k ústnímu jednání. Na takovéto usnesení vztahuje se předpis § 122.« Usnesení o zavedení disciplinárního vyšetřování má býti podle § 114 doručeno obviněnému úředníku služební cestou. Proti zavedení disciplinárního vyšetřování není opravný prostředek přípustný, naproti tomu může si na usnesení disciplinární komise, jímž zavedení bylo odepřeno, stěžovati disciplinární zástupce. Z ustanoveni těchto a jich souvislostí s nadpisy jednotlivých stadií disciplinárního řízení je zřejmo, že zákon rozeznává jednak usnesení o tom, aby bylo zavedeno disciplinární vyšetřování (§ 113 odst. 1), od vlastního vyšetřování (§ 118), jednak usnesení, aby se věc odkázala ihned k ústnímu jednání, tedy bez disciplinárního vyšetřování (§ 113 odst. 3), od usnesení, kterým se věc odkazuje k ústnímu jednání na základě provedeného vyšetřování (§ 122 odst. 1 a 2). Všechna tato usnesení tvoří sice součást disciplinárního řízení jako celku, ale jen usnesení zmíněná v § 113 odst. 1 a 3, t. j. usnesení, aby se proti obviněnému úředníku zavedlo disciplinární vyšetřování, nebo aby se věc bez takového vyšetřování odkázala hned k ústnímu jednání, jsou součástí prvního stadia disciplinárního řízení, tvořícího jeho »zavedení« (arg. zařazení § 113 pod tento nadpis), kdežto vyšetřování samo (§§ 118 a násl.), jakož i odkaz věci k ústnímu jednání na podkladě provedeného vyšetřování (§ 122) tvoří dvě samostatná, postupná stadia disciplinárního řízení, která jednak následují teprve po zavedení jeho, jednak předcházejí dalšímu stadiu označenému nadpisem »Ústní jednání«. Nelze proto v posléz uvedených dvou stadiích disciplinárního řízení spatřovati již jeho zavedení (arg. nadpisy jednotlivých stadií). Z povahy věci pak plyne, že zahájením disciplinárního řízení nutno rozuměti onen úkon, jímž příslušná k tomu disciplinární komise proti obviněnému úředníku zahajuje svým usnesením první krok, aby jej volala k zodpovědnosti. Tímto prvním krokem po názoru soudu jest usnesení o zavedení disciplinárního vyšetřování, po případě usnesení, jímž disciplinární komise podle § 113 odst. 3 služ. pragm. na místo zavedení disciplinárního vyšetřování věc odkazuje ihned k ústnímu jednání.
Z ustanovení § 113 odst. 3 služ. pragm. nelze dovozovati, že zahájením disciplinárního řízení je ve všech případech teprve vydání odkazovacího usnesení, jak míní stížnost, ježto odkazovací usnesení tvoří již podle systematického uspořádání další stadium řízení disciplinárního, a usnesení podle § 113 odst. 3 nastupuje na místo usnesení o zavedení disciplinárního vyšetřování, když disciplinární komise shledá, že skutková podstata je tak jasná, že není třeba dalšího vyšetřování. Že usnesení podle § 113 odst. 1 služ. pragm. je považovati za zahájení disciplinárního řízení, plyne i z toho, že podle § 114 odst. 2 služ. pragm. proti usnesení disciplinární komise, jímž zahájení bylo odepřeno (»mit dem die Einleitung abgelehnt wurde«), přísluší disciplinárnímu zástupci právo si stěžovati; z toho je viděti, že usnesení podle § 113 odst. 1 je procesním úkonem disciplinární komise namířeným proti obviněnému úředníku, a ježto je to první úkon, který může býti disciplinární komisí předsevzat, ať již se disciplinární komise usnese positivně či negativně, nutno usnesení positivní považovati za zahájení disciplinárního řízení. Tomu nasvědčuje i předpis § 122 služ. pragm., podle něhož se disciplinární komise po skončeném vyšetřování usnáší, zda se věc odkáže k ústnímu jednání, či zda se má řízení zastaviti. Má-li se řízení zastaviti, musilo již dříve býti zahájeno. Správnost tohoto názoru potvrzuje dále úvaha, že kdyby byl zákonodárce zamýšlel spojití účinky zavedeni disciplinárního řízení s některým pozdějším stadiem a odsunouti fiktivně moment ten až do vydáni, resp. doručení odkazu věci k ústnímu jednání i v těch případech, ve kterých se věc podle § 122 odkazuje k ústnímu jednání až po provedeném disciplinárním vyšetřování a na jeho základě, byl by musil tak buď výslovně uvésti, neb aspoň vůli svou vyjádřiti tím, že by předpis § 113 odst. 3 pojal do § 122 a nadpis »Zavedení« umístil před posléze zmíněný paragraf. Jinak by bylo pojetí usnesení podle § 113 odst. 1 do stadia zaváděcího a zařazení odkazu věci podle § 122 do stadia pozdějšího protismyslné a odporoval by obsah těchto ustanovení nadpisům, pod které jsou zahrnuty. Takovou nedůslednost nelze však u zákonodárce předpokládati. Právě okolnost, že služ. pragmatika zná dvojí usnesení odkazovací: jednak podle § 122 vydané po provedeném disciplinárním vyšetřování, jednak usnesení podle § 113 odst. 3 vydané na místě nálezu, aby disciplinární vyšetřování bylo provedeno, a že zahrnuje jen posléz uvedené do stadia »Zavedení« disciplinárního řízení, mluví pro to, že zákon v případě odkazu věci podle § 122 považuje disciplinární řízení již za zavedené, protože v tomto případě musilo předcházeti jednak usnesení disciplinární komise podle § 113 odst. 1, t. j. aby se zavedlo vyšetřování, jednak vyšetřování samo. Jestliže pak usnesením o odkazu věci podle § 113 odst. 3 služ. pragm. dlužno i po názoru stížnosti pokládati disciplinární řízení za zavedené, pak není důvodu, proč by za zavedení jeho nemělo se pokládati i vydání, resp. doručení usnesení podle § 113 odst. 1, aby se zavedlo disciplinární vyšetřování, kdyžtě disciplinární vyšetřování není obligatorním — jak stížnost také uznává —, usnesení podle § 113 odst. 3 nahrazuje usnesení podle § 113 odst. 1 (arg. slova »na místě nálezu...«) a náhrada týká se téhož stadia řízení disciplinárního.
Opak nelze vyvoditi ani z ustanovení § 123 služ. pragm., ani z materiálu k služ. pragmatice (k §§ 54 a 123) ve stížnosti k nss citovaných. Předpis § 123 odst. 1 služ. pragm. stanoví pod záhlavím »Ústní jednání«: »Den ústního jednání určí ,se předsedou disciplinární komise. K tomu obešlou se obviněný úředník, jemuž sdělí se odkazovací (zaváděcí) nález a seznam členů disciplinárního senátu a jeho obhájce.« Mluví-li zákon v tomto předpisu o nálezu odkazovacím (zaváděcím), nejde tu o výrazy stejnoznačné, jak stížnost mylně za to má, dovozujíc z toho, že každé usnesení odkazovací je zároveň zaváděcím, t. j. usnesením, kterým se disciplinární řízení teprve zavádí (zahajuje). Naopak zákon tu ve shodě s předcházejícími ustanoveními a záhlavími stanoví, že ve stadiu ústního jednání postupuje se shodně bez rozdílu, zda byla věc k ústnímu jednání odkázána usnesením (nálezem) podle § 122 odst. 2 na podkladě provedeného disciplinárního vyšetřování, nebo nálezem vydaným podle § 113 odst. 3 na místo usnesení, aby bylo zavedeno disciplinární vyšetřování, kterým se — jak již shora dovoženo — disciplinární řízení zavádí. V souhlasu s § 122 nazývá nepochybně jen usnesení v tomto paragrafu naznačené nálezem odkazovacím, kdežto usnesení podle § 113 odst. 3 nazývá nálezem zaváděcím. Jde tedy o dva různé pojmy, z nichž každý má na zřeteli usne-sení spadající do jiného stadia disciplinárniho řízení.
Materiálie ve stížnosti citované (přílohy k stenografickému protokolu o zasedání poslanecké, resp. panské sněmovny při projednávání služ. pragmatiky č. 15/1914 ř. z., obsahující vysvětlivky k jednotlivým paragrafům návrhu tohoto zákona) nemohou poskytnouti pro názor st-lův žádné opory již proto, že smysl, který z nich st-l vyvozuje, nedošel výrazu ve znění zákona a v jeho formálním uspořádání, jak byl shora uveden.
Pokud st-l dovozuje, že pod nadpisem »Zavedení« disciplinárního řízení jsou v §§ 112 až 117 zahrnuty procesní úkony různé povahy a že zákon neříká, kterým z těchto úkonů se řízení zahajuje, a že může býti zahájeno jen úkonem jediným a tím že jest odkazovací usnesení, stačí poznamenati, že úkony v § 112 zmíněné tvoří pouze podklad pro usnesení disciplinární komise ve smyslu § 113 odst. 1, a i kdyby bylo disciplinární řízení zahájeno již těmito úkony — ač dle předcházejících vývodů tomu tak není — neměnilo by to nic na nemožnosti odkladu platového postupu st-lova podle § 54 odst. 2 služ. pragm., protože stejně jako usnesení vrchní disciplinární komise při min. soc. péče z 18. července 1933 o zavedení disciplinárního vyšetřování proti st-li, resp. doručení výměru z 12. prosince 1933, předcházely by dni 1. ledna 1934, kdy měl nastati st-lův platový postup. Ustanovení §§ 115 a 117 nemohou pro posouzení otázky, které stadium je považovati za zahájení disciplinárního řízení, přijíti v úvahu, ježto v těchto předpisech je předepsáno vyrozumění disciplinární komise o trestních činech podle trestního zákona, čímž se disciplinární komisi teprve poskytuje podklad pro usnesení podle § 113 služ. pragm. Nelze proto z těchto ustanovení nic vyvoditi proti správnosti stanoviska shora zaujatého a žal. úřadem zastávaného.
Dospěl tedy nss k právnímu názoru, že usnesením disciplinární komise na zahájení disciplinárního vyšetřování ve smyslu § 113 odst. 1 služ. pragm. je disciplinární řízení zahájeno. Jsou tedy všechny opačné vývody stížnosti bezdůvodné.
Usnesla-li se tedy disciplinární komise, aby proti obviněnému úředníku bylo zavedeno disciplinární vyšetřování, nebo aby místo něho byla disciplinární věc ihned odkázána k ústnímu jednání (§ 113 odst. 1 a 3), a bylo-li usnesení takové úředníku doručeno (§114 odst. 1, § 123 odst. 1), je tím již podle zákona samého implicite vysloveno, že okamžikem doručení je disciplinární řízení zavedeno. Nastávají proto tímto okamžikem účinky, které § 54 odst. 2 služ. pragm. s tímto »zavedením disciplinárního řízení« spojuje. Tomu svědčí i skutečnost, že zákon užívá v § 54 téhož výrazu »zavedení« disciplinárního řízení, jaký jest uveden v nadpisu záhlaví, do něhož je § 113 služ. pragm. zařazen.
Jde nyní ještě o to, zda v konkrétním případě lze usnesení disciplinární komise z 18. července 1933 považovati za usnesení o zavedení disciplinárního vyšetřování ve smyslu § 113 odst. 1 služ. pragm. Stížnost totiž vznáší námitky pro případ, že usnesení vrchní disciplinární komise z 18. července 1933 týká se výhradně disciplinárního řízení (nikoli vyšetřování), jimiž vytýkáno, 1. že napadené rozhodnutí je v odporu se spisy (contra acta), tvrdí-li, »že« prve citovaným usnesením vrchní disciplinární komise bylo proti st-li zavedeno disciplinární řízení, ač prý podle vyrozumění, jehož se st-li dostalo výměrem z 12. prosince 1933, se jmenovaná komise usnesla, »aby« bylo zavedeno, tedy teprve v budoucnosti a jiným zvláštním aktem, 2. že napadené rozhodnutí spočívá na neúplném řízení, protože úřad měl ověření svého tvrzení o zahájeném disciplinárním řízení hledati ještě v jiném skutkovém materiálu než v onom sdělení vrchní disciplinární komise, které ani nemusilo býti st-li doručeno.
Předpoklad, na němž tyto námitky jsou vybudovány, že usnesení vrchní disciplinární komise z 18. července 1933 týká se výhradně zahájení disciplinárního řízení, je však mylný. Podle protokolu o poradě jmenované komise z 18. července 1933 usnesla se sice tato, »aby bylo zavedeno disciplinární řízení« proti st-li pro přečiny porušení stavovské vážnosti v usnesení naznačené, »ale aby podle § 115 služ. pragm. řízení zůstalo v klidu do skončení běžícího trestního řízení«; než spis postoupen presidiu min. soc. péče »na vědomost a k ustanovení vyšetřujícího komisaře podle § 118 služ. pragm.«, a výměrem předsedy téže komise z 12. prosince 1933 byl st-l zpraven o zmíněném usnesení »ve smyslu § 113 služ. pragm.« s tím, že se o něm uvědomuje podle § 114 služ. pragm. Z citace oněch zákonných ustanovení vyplývá nade vši pochybnost, že zavedením »disciplinárního řízení« měla vrchní disciplinární komise ve svém usnesení z 18. července 1933 na zřeteli usnesení, aby proti st-li bylo zavedeno disciplinární vyšetřování podle § 113 odst. 1 služ. pragm., neboť §§ 118, 113 odst. 1 a 114 jednají právě o vyšetřování. Tak chápal smysl tohoto usnesení sám st-l ve svém podání z 10. dubna 1934, tvořícím podklad nař. rozhodnutí, kde hájil právní názor, že oním usnesením bylo proti němu zahájeno disciplinární vyšetřování a nikoli disciplinární řízení; týž smysl jeho předpokládá i žal. úřad v nař. rozhodnutí. Má tudíž zmíněné usnesení nesporně zcela jiný smysl, než předpokládají shora zmíněné námitky stížnosti k nss. Je-li však předpoklad stížnosti mylný, jsou námitky ony bezdůvodný.

Citace:

č. 12664. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1140-1145.