Č. 12691.

Pojišťovací právo: * Společník společnosti s r. o. není spolupodnikatelem ručícím ve smyslu § 170 odst. 1 zákona č. 221/1924 Sb. ve znění zákona č. 184/1928 Sb. za pojistné.
(Nález z 15. prosince 1936 č. 16323/36.)
Věc: Dr. Otto P. v Teplicích-Šanově, Dr. Arnošt P. tamtéž a Dr. Waldemar S. v Karlových Varech jako správce konkursní podstaty inž. Ludvíka P. (adv. Dr. Otto Pauler z Ústí n. L.) proti rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 3. ledna 1934 (za zúč. okr. nem. pojišťovnu v Duchcově adv. Dr. Vilém Metzl z Duchcova) o ručení za pojistné příspěvky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. nem. pojišťovna v Duchcově předepsala st-lům platebním výměrem z 24. května 1929 náhradu pojistného sociálního pojištění předepsaného Dru inž. Ferdinandu F., obchodvedoucímu neprotokolovaného podniku »Nordböhmische Farben- und chemische Werke, Gesellschaft m. b. H.« v Duchcově, vzhledem k ustanovení § 170 odst. 1 zákona o soc. pojištění, podle něhož spolupodnikatelé a dílčí podnikatelé ručí společně a nerozdílně.
Odvolání z tohoto platebního výměru okr. úřad v Duchcově výměrem z 26. dubna 1933 nevyhověl a rozhodl na základě § 239 cit. zákona, že st-lé ručí jako spolupodnikatelé uvedeného podniku společně a nerozdílně za pojistné až do 2. března 1929. Důvody: 9. prosince 1927 uzavřeli společnou smlouvu Dr. inž. Ferdinand F., inž. Ludvík P., Otto P. a Arnošt P. za účelem zřízení podniku »Nordböhmische Farben- und chemische Werke, Gesellschaft m. b. H.« v Duchcově. Podle § 15 smlouvy jsou stanoveni jako obchodvedoucí Dr. inž. Ferdinand F. a inž. Ludvík P. Je notorické'a vyplývá též z jednacích spisů, že podnik od počátku až do konkursu byl (provozován pod uvedenou firmou společnosti s r. o., ačkoliv uvedená společnost s r. o. po právu se nestala existentní z důvodu nedostatku povoleného protokolování. Provozovaly tudíž fysické osoby, které uzavřely uvedenou společenskou smlouvu, podnik společně na společný účet jako spolupodnikatelé. Poněvadž st-lé souhlasili, pokud se týče trpěli, že podnik vůči třetím osobám byl provozován obchodvedoucími Dr. inž. Ferdinandem F. a inž. Ludvíkem P. ve formě zapsané společnosti s r. o. pod uvedenou firmou a vzhledem k tomu, že též v civilních sporech soud pravoplatně zodpovědnost inž. Ludvíka P. jako obchodvedoucího považoval za danou, dlužno vysloviti, že podle § 170 odst. 1 cit. zákona ručí st-lé jako spolupodnikatelé společně a, nerozdílně za pojistné až do 2. března 1929, při čemž není rozhodným, že obchodvedoucí Dr. inž. Ferdinand F. od 4. října 1928 podnik vedl sám, neboť též za období od 4. října 1928 do 2. března 1929 podle spisů trpěli st-lé další provozování živnostenského podniku dřívějším způsobem.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad dalším odvoláním a potvrdil výměr v odpor vzatý z důvodů v něm uvedených, k nimž podotkl: Podle § 170 poj. zákona ručí za pojistné společně a nerozdílně spolupodnikatelé a dílčí podnikatelé (akordanti). Zákon nevymezil nikde pojmu spolupodnikatele, nerozeznává však také mezi různými formami spolupodnikání, takže za spolupodnikatele ve smyslu cit. paragrafu dlužno považovati takovou osobu, na jejíž vrub (§ 8 poj. zákona) jsou vykonávány práce nebo služby uvedené v § 2 cit. zákona. Ježto pak výpovědí Dr. Otty a Arnošta P. zjištěno, že podnik Dra inž. F. byl od 1. dubna 1927 provozován společně na účet odvolatelů, kteří uzavřeli 9. prosince 1927 společenskou smlouvu o zřízení společnosti s r. o. (k jejímuž zřízení pro odepření zápisu do rejstříku nedošlo), není pochyby o tom, že činnost zaměstnanců podniku Dra inž. F. šla společně na vrub odvolatelů, ať již jejich společenský poměr byl jakýkoliv, takže dlužno je považovati za spolupodnikatele, kteří za pojistné zaměstnanců v onom podniku ručí společně a nerozdílně, pokud poměr spolupodnikatelský mezi nimi trval.
O stížnostech uvážil nss: — — —
Co se věci samé týče, uznal žal. úřad v pořadu instančním st-le za spolupodnikatele ve smyslu § 170 odst. 1 zákona o soc. pojištění a v důsledku toho vyslovil jejich solidární povinnost ručební za pojistné splatné v době, kdy byli spolupodnikateli. Stížnosti naproti tomu popírají, že st-lé byli spolupodnikateli podle cit. ustanovení a jest otázka tato jediným předmětem sporu. § 170 odst. 1 poj. zákona, jenž stanoví ručební povinnost spolupodnikatelů, tento pojem nedefinuje a ani v jiných ustanoveních poj. zákona není taková definice obsažena. Užívá-li nějaká norma určitého výrazu, aniž sama stanoví pro pojem jím vyjádřený nějaké náležitosti jeho, pak nutno usuzovati, že ho používá v tom přirozeném, vlastním smyslu a významu, jaký použitý výraz má v mluvě obecné (srov. § 6 o. z. o.), neboť kdyby mu chtěla dáti nějaký odlišný, zvláštní význam, než v jakém se ho obvykle užívá, s určitými pojmovými znaky nebo náležitostmi, pak musilo by to býti v oné normě nějakým způsobem vyjádřeno, resp. aspoň naznačeno. Zkoumaje pak s tohoto hlediska význam pojmu »spolupodnikatel«, dospěl nss v nálezu Boh. A 10889/33 k tomu, že jim se rozumí osoba, která společně (spolu) s jinou osobou nebo s jinými osobami na základě dohody podniká určité práce, resp. zhotovení určitého díla; spolupodnikatelé jsou podle toho dvě nebo několik osob, které koordinovaně, t. j. vedle sebe, ale společně vyvíjejí činnost čelící k dosažení určitého výsledku, ať pro sebe samy či pro osoby třetí. Podstatným pojmovým znakem spolupodnikatele tedy jest, aby někdo vykonával podnikatelskou činnost společně s osobou, resp. s osobami jinými v relaci k práci nebo dílu, jež má býti vykonáno. Na názoru tom setrvává soud i v tomto případě.
Žal. úřad převzal k odůvodnění svého výroku jednak důvody první stolice, jednak k nim připojil další důvody vlastní. Co se vlastních důvodů týče, vyslovil žal. úřad, že za spolupodnikatele dlužno považovati takovou osobu, na jejíž vrub (§ 8 poj. zákona) jsou vykonávány práce nebo služby uvedené v § 2 a že není pochybnosti o tom, že činnost zaměstnanců podniku Dr. inž. F. šla společně na vrub st-lů, ať již jejich společenský poměr byl jakýkoliv, takže je dlužno považovati za spolupodnikatele. Byť i žal. úřad zde kladl důraz na to, na čí vrub práce zaměstnanců byly vykonávány, je přece z odůvodnění patrný názor jeho, že nezáleží na formě ujednání, nýbrž na tom, zda st-lé se spojili s jinými osobami, a to in concreto s Dr. inž. F. k společnému provozování určitého podniku, a že tedy společně vyvíjeli podnikatelskou činnost. Tento názor je pak ve shodě se shora podanou definicí pojmu spolupodnikatele, z něhož ostatně i stížnosti zřejmě vycházejí.
Jak již uvedeno, žal. úřad tu abstrahuje zcela od právního základu, na němž spočívalo spojení st-lů s Dr. inž. F., a má tedy za nerozhodno, že ke zřízení společnosti s r. o. pro odepření zápisu do rejstříku nedošlo a jaký byl společenský poměr, nýbrž shledává za směrodatné jedině, že tu bylo určité spojení a že podnik byl provozován společně na účet st-lů a Dr. inž. F. Tento právní názor nemohl však nss v této všeobecnosti uznati správným.
Spojení dvou nebo více osob k provozování výdělečného podniku může se státi v různé právní formě, zejména ve formě společnosti s r. o. nebo veřejné obchodní společnosti, společnosti podle občanského práva, zřízení akciové společnosti nebo konečně může se někdo účastniti podnikání třetí osoby i jako tichý společník, nehledíc ovšem i k jiným formám, které zde nepřicházejí v úvahu. Kdyby se jednalo o veřejnou obchodní společnost nebo společnost podle občanského práva, bylo by ovšem uznati, že veřejný společník, resp. společník vůbec je spolupodnikatelem ve smyslu § 170 poj. zákona (srov. nález Boh. A 12333/36). Jinak je tomu však u společnosti s r. o., neboť takováto společnost je podle § 61 zákona ze 6. března 1906 č. 58 ř. z. samostatným subjektem práv a povinností, osobou právnickou, rozdílnou od fysických osob společníků, kteří jsou pouhými podílníky, jimž přísluší proti společnosti jedině práva společenská, zejména věřitelská, kteří ručí jen svými podíly, kdyžtě za závazky společnosti ručí jejím věřitelům pouze společenské jmění (§ 61 odst. 2). Podnikatelem je tudíž výlučně společnost s r. o. a jednotlivé společníky nelze uznati za spolupodnikatele. Pokud pak jde o tichého společníka, zastává nss důsledně stanovisko, že tichý společník, a to i když činně zasahuje do provozu, není spolupodnikatelem. Místo zvláštního odůvodnění odkazuje se tu podle § 44 jedn. řádu na důvody nálezů Boh. A 11887/35 a 12208/35. Při tom je zcela lhostejno, zda jde o tichého společníka veřejné obchodní společnosti nebo tichého společníka obchodníka-jednotlivce, neboť v obou případech je tichý společník ke svému partneru v poměru věřitelském a nikoli v poměru spolupodnikatele.
Žal. úřad dovolává se v nař. rozhodnutí jediné smlouvy uzavřené 9. prosince 1927 o zřízení společnosti s r. o. Kdyby bylo došlo k protokolaci této společnosti, nebyli by podle toho, co bylo shora řečeno, st-lé spolupodnikateli ve smyslu cit. § 170. Ježto však ona společnost s r. o. v důsledku neprovedení protokolace se nestala právně existentní, nutno zkoumati, na jakém podkladě podnik byl dále provozován. Tu však poukazovali st-lé již v řízení správním k tomu, že 1. dubna 1927 uzavřeli s Drem inž. F. tichou smlouvu společenskou, která nikdy zrušena nebyla a trvala, když nedošlo k utvoření společnosti s r. o., dále.
Žal. úřad, vycházeje zřejmě z mylného právního názoru, že nezáleží na právní podstatě společenského poměru, nezkoumal již, zda skutečně byli st-lé v rozhodné době jen tichými společníky Dra inž. F. a zdali podnik byl provozován na podkladě této tiché smlouvy společenské, nebo na kterém právním základě vůbec, a jeví se proto nař. rozhodnutí, jehož právě zmíněná vada byla způsobena nesprávným právním názorem, nezákonným.
Avšak ani důvod recipovaný z rozhodnutí první stolice nemůže obstáti. Žal. úřad tu vyvozuje povinnost st-lů podle § 170 poj. zákona z okolnosti, že st-lé, ačkoli nedošlo k právnímu vzniku společnosti s r. o., trpěli, resp. souhlasili, že podnik vůči třetím osobám byl provozován ve formě zapsané společnosti s r. o. Žal. úřad tu zřejmě má na mysli ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 58/1906 ř. z., přehlíží však, že otázku ručení nutno posuzovati výlučně podle § 170 poj. zákona podle předpokladů tam stanovených a nikoli podle cit. § 2 odst. 2.

Citace:

č. 12691. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1211-1214.