Č. 12305.

Školství: Dekret dvorské studijní komise z 9. prosince 1819 Sb. pol. zák. sv. 47 č. 163 o zákazu přijmouti doktorský diplom cizí university je součástí platného právního řádu.
(Nález z 27. února 1936 č. 11055/36.)
Věc: Ing. Ludvík K. a Vilém P. v Ostí n. Lab. proti rozh. zem. úřadu v Praze z 26. srpna 1933, resp. z 3. listopadu 1933 o užívání doktorského titulu.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 31. března 1933, řízeným na Ing. Ludvíka K., a výměrem z 3. dubna 1933, řízeným na Viléma P., sdělil okr. úřad v Ostí n. L. jmenovaným st-lům, že podle zjištění používají akademického titulu »Dr.«, aniž prokázali dokladem, že titul ten byl nostrifikován. Na základě čl. 3 zákona č. 125/1927 Sb. vyzval okr. úřad st-le, aby dále akademického titulu »Dr.« nepoužívali, ježto je to dovoleno pouze po provedení nostrifikace. Pro případ, že by tomuto vybídnutí nebylo vyhověno, pohrozil okr. úřad st-lům uložením pokuty, po případě trestu na svobodě.
Odvolání proti tomu podaná byla nař. rozhodnutími zamítnuta. — — —
Ve věci samé vytýkají obě stížnosti shodně nezákonnost nař. rozhodnutí, pokud jimi bylo vysloveno, že užívání doktorských titulů, získaných na cizozemských vysokých školách, je zakázáno, nebyla-li v tuzemsku provedena nostrifikace příslušných diplomů. St-lé zabývají se obsáhle jednotlivými právními předpisy, jež podle jejich náhledu přicházejí v této věci v úvahu, a dovozují, že platný právní řád nezná zákazu užívati cizozemského doktorského titulu, nejde-li o případy, kdy titul doktorský je předpokladem pro výkon určitého povolání nebo služby.
Soud — uvažuje o této námitce — obrátil svou pozornost především k dekretu dvorské studijní komise z 9. prosince 1819 Sb. pol. zák. sv. 47 č. 163 str. 445, který pokládá ve své dosavadní judikatuře za základní zákonnou normu, upravující užívání doktorských diplomů cizozemských (srov. nálezy Boh. A 8247/29 a 11936/35). Nemůže býti pochybnosti, a stížnosti to také výslovně připouštějí, že jde o právní předpis, který má se zřetelem na absolutistickou vládní formu v době jeho vydání moc zákona. Tímto dekretem bylo nařízeno, že žádnému poddanému nemá býti dovoleno přijmouti doktorský diplom cizí university. Stížnosti ovšem popírají, že by cit. dekret byl dosud součástí právního řádu, avšak soud — setrvávaje na stanovisku projeveném v cit. nálezech — nemohl s tímto názorem souhlasiti. Podle mínění st-lů došlo ke zrušení dekretu z r. 1819 již článkem 18 státního základního zákona č. 142/1867 ř. z., který praví, že je každému volno své povoláni voliti a k němu se vzdělávali, jak a kde si přeje. Citované ustanovení jest obsaženo v zákoně o všeobecných právech státních občanů, jehož účelem bylo stanoviti pevné hranice individuelní sféry občanů proti zásahům státní moci. Obsahem čl. 18 stát. základ. zákona je pak konkrétně určití, že při volbě svého povolání i při způsobu přípravy k němu je každý občan zcela volný, čehož rubem je, že státní moc nemůže nikoho k určitému povolání nutiti nebo přístup k některému povolání mu zabraňovati, právě tak jako nemůže předpisovati, jakým způsobem se má pro zvolené povolání vzdělávati. Leč tento obsah čl. 18 stát. základ. zákona není nijak v rozporu s výše citovaným obsahem dekretu z r. 1819. Vždyť tímto dekretem se v žádném směru neupravuje volba povolání státních občanů, ani způsob jejich vzdělání, nýbrž přijímání doktorských titulů. Plyne pak již z pojmu suverenity státu, že stát uznává jen takové tituly vůbec a tedy též tituly akademické, které byly uděleny státem samým nebo jeho povolanými orgány, resp. které byly uděleny pod jeho autoritou tuzemskými činiteli (srov. nález Boh. A 11122/34). Upravuje tedy dekret z r. 1819 jinou materii nežli čl. 18 stát. základ, zákona č. 142/1867 ř. z., pročež nemohla nastati tímto naposled citovaným zákonným ustanovením derogatio tacita zmíněného dekretu. St-lé zdůrazňují při této příležitosti, že sám žal. úřad pokládá dekret z r. 1819 za zrušený, neboť uznává, že česko- slovenský státní občan má právo akademický titul, udělený cizozemskou vysokou školou, přijmouti, což dekret zakazuje. Avšak z toho, jak žal. úřad na platnost dekretu z r. 1819 pohlíží, nemohou st-lé nic ve svůj prospěch vyzískali. Nss přísluší pouze zkoumati, zda nař. rozhodnutími bylo zasaženo nezákonným způsobem do práv st-lů. Je-li dekret z r. 1819 součástí právního řádu, pak nemohlo býti st-lům ublíženo na jejich právech, bylo-li jim zakázáno užívati doktorského titulu, jehož nesměli nabýti vůbec. Jestliže pak žal. úřad svým výkladem právních předpisů dospěl k výsledku, který je st-lům příznivější, nežli jak z právního předpisu přímo vyplývá, mohou st-lé tím méně porušení svých práv tvrditi.
Obě stížnosti tvrdí arci shodně, že dekret z r. 1819, nebyl-li zrušen již dříve (totiž v důsledku předpisu čl. 18 stát. základ. zákona č. 142/1867 ř. z.), byl zbaven platnosti zákonem č. 61/1918, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly. Podle názoru st-lů plyne z ustanovení § 2 cit. zákona, podle něhož »nemohou občané Československé republiky ani v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla předcházejícím paragrafem zrušena«, s logickou nutností, že československý státní občan může v cizině nabýti titulů, na které lze nabýti právního nároku splněním předepsaných podmínek, mezi jiným tedy i titulu doktorského, ježto toto vyznamenání nebylo §em 1 zákona č. 61/1918 Sb. zrušeno, pročež se na ně také ustanovení § 2 téhož zákona nevztahují.
Než soud nemohl s touto argumentací stížností projeviti souhlas. Ustanovením § 1 odst. 1 věta 2 zákona č. 61/1918 Sb. se nic nezměnilo na dosavadním právním stavu, pokud jde o užívání cizozemských titulů a hodností v tuzemsku, nýbrž — jak již soud vyslovil v nálezu Boh. A 11122/34 — byla jím pouze stanovena výjimka ze zásady § 1 odst. 1 věty 1 zákona, že šlechtictví, řády a tituly se zrušují. Z předpisu § 2 zákona nelze pak v jeho souvislosti s předpisem § 1 vyvoditi nic jiného, nežli že vyznamenání, která byla pro území zdejšího státu zrušena, nesmějí českoslovenští občané přijímati ani v cizině, neplyne však z něho nic pro otázku titulů získaných v cizině. Naopak z toho, že mají zůstati v platnosti takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku, nutno usuzovati, že zákon má tu na mysli jedině tituly získané v tuzemsku, neboť jedině na svém vlastním území může stát vykonávati zákonodárnou mocí vliv na obsah podmínek, jejichž splnění zakládá právní nárok na titul. Měl-li však zákon v § 1 na mysli jedině tituly v tuzemsku získané, pak ovšem nebylo třeba zvláštního ustanovení o těchto titulech v § 2 zákona. Tím se tudíž vysvětluje znění tohoto paragrafu, jemuž úsudkem a contrario přikládají stížnosti obsah, který v něm není možno nalézti.
Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že dekret dvorské studijní komise z 9. prosince 1819 nebyl zrušen ani státním základním zákonem č. 142/1867 ř. z., ani zákonem č. 61/1918 Sb., jak se stížnosti domnívají. Ježto pak není ani jiného zákonného předpisu, kterým by byl býval citovaný dekret zbaven výslovně či mlčky své platnosti, je dekret dosud součástí platného právního řádu. Zákaz přijmouti doktorský diplom cizí university, v dekretu vyslovený, je ostatně také — jak již bylo uvedeno — plně v souhlasu se zásadou plynoucí z pojmu suverenity státu, že totiž stát uznává a připouští na svém území — pokud není jinak výslovně předepsáno anebo zvyklostí, zejména s ohledem na případnou reciprocitu, zavedeno — jen tituly a hodnosti, které propůjčil nebo uznal stát sám, anebo které byly propůjčeny neb uznány činiteli jinými, státem k tomu zmocněnými.
Výjimky z tohoto zákazu byly mimo jiné stanoveny výn. min. kultu a vyučování z 6. června 1850 č. 240 ř. z., který upravil t. zv. nostrifikaci diplomů doktorských. St-lé namítají proti použití tohoto právního předpisu, jehož se žal. úřad v nař. rozhodnutích dovolal, jednak, že citovaný výnos pokládá podle svého znění získání hodnosti doktorské na cizí universitě za přípustné, dále, že není jím řečeno, že by cizozemský doktorát musel býti nostrifikován, aby bylo lze titulu doktorského užívati, a konečně, že výnos jedná jen o doktorátech teologie, práv, filosofie a medicíny, nikoli však o jiných doktorátech, zejména nikoli o doktorátech, udělovaných jinými vysokými školami nežli universitami.
Než soud nemohl ani v tomto bodě dáti stížnostem za pravdu. Výnos č. 240/1850 ř. z. obsahuje ustanovení, za kterých podmínek může ten, kdo nabyl hodnosti doktorské na cizí universitě, na základě této hodnosti získati též akademická oprávnění, která náležejí doktorům některé tuzemské university. Mezi tato oprávnění náleží nepochybně i právo užívati doktorského titulu, totiž připojovati ke svému jménu označení, že dotyčná osoba je doktorem. Není možno nijak dospěti, jak to stížnosti činí, k úsudku, že by citovaný výnos zaváděl nostrifikaci doktorského diplomu jen pro ty případy, kdy hodnost doktorská je předpokladem určité činnosti na universitě tuzemské. Ustanovení § 11 výnosu o tom, že při povolání profesora cizí university na universitu tuzemskou není třeba zvláštního aktu nostrifikačního, je zřejmou výjimkou z všeobecné zásady výnosu, kterážto výjimka tuto zásadu právě potvrzuje. Z toho pak, že výnos snad vychází ze stanoviska, že nabytí doktorátu v cizině je přípustné, nemohou st-lé nic pro sebe vytěžiti, když i nař. rozhodnutí za- — Č. 12.306 —
141
kazují st-lům jen užívání doktorských titulů, nedotýkajíce se nikterak otázky platného nabytí titulů. Jinak však neměl nss příčiny zkoumati, zda předpisy výnosu netýkají se skutečně jiných doktorátů nežli těch, o nichž výnos mluví, neboť i kdyby to bylo pravda, plynulo by z toho jedině, že st-lé by nostrifikace svých doktorátů (Vilém P. doktorátu rerum politicarum a Ing. K. doktorátu rerum technicarum) vůbec nemohli dosáhnouti, aniž tím ovšem by tyto doktoráty byly vyňaty ze všeobecného zákazu dekretu z r. 1819. — — —

Citace:

Č. 12305.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 294-297.