Č. 12264.

Živnostenské právo: I. Z pouhé skutečnosti, že živn. řád v § 1 odst. 3 jmenuje vedle živnosti oděvnické též živnost kožešnickou, nelze dospěti k úsudku, že hotovení kožichů a plášťů se srstí navrch je výlučným oprávněním živnosti kožešnické. — II. Úřad, řeše otázku, zda hotovení kožichů a plášťů se srstí navrch patří do oprávnění živnosti kožešnické nebo do oprávnění živnosti oděvnické, musí na základě vyjádření příslušných korporací (§ 36 odst. 2 živn. řádu) přihlédnouti též k tomu, jak se během doby rozsah obou živností vyvinul. — III. Hotovení určitých výrobků může spadati do oprávnění dvou i více živností.
(Nález ze 17. ledna 1936 č. 10193/36.)
Věc: Společenstvo oděvníků Velkého Brna (adv. Dr. Valtr Bleyer z Brna) proti rozh. min. obchodu ze 7. března 1933 (za zúč. společenstvo kožešníků, čepičářů, přípravčích a barvím kůží pro Velké Brno v Brně adv. Dr. Josef Vogel z Prahy) o rozsahu živnostenského oprávnění živnosti oděvnické a Arnošt H. v Brně (adv. Dr. Valtr Bleyer z Brna) proti rozh. zem. úřadu v Brně ze 7. dubna 1933 o přestupku živn. řádu.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost. Důvody: K oznámení společenstva kožešníků, čepičářů, přípravčích a barvířů kůží pro Velké Brno, učiněnému na firmu Moric H., krejčí v Brně (majitel firmy Arnošt H.), že tato neoprávněně přijímá zakázky na kožešnické výrobky a též obchoduje s kožešinou, byl Arnošt H. pro přestupek §§ 11 a 14 živn. řádu, spáchaný právě uvedenou činností, potrestán podle § 132 živn. řádu pokutou 500 Kč.
K odvolání z tohoto trestního nálezu zem. úřad v Brně zavedl řízení podle § 36 odst. 2 živn. řádu a výměrem z 27. června 1932 rozhodl na základě § 36 odst. 2 živn. řádu, vyslechnuv korporace tam uvedené, že Arnošt H. v Brně jako majitel živnostenského oprávnění, znějícího na krejčovství, nepřekročil rozsah svého živnostenského oprávnění tím, že přijímal zakázky na kožešnické výrobky (pánské a dámské kožichy).
Na odvolání shora uvedeného společenstva kožešníků min. obchodu nař. rozhodnutím rozhodlo takto:
Min. obchodu zrušuje v odpor vzatý výměr, pokud se týče výrobků celokožešinových, t. j. kožichů a plášťů se srstí navrch, ježto výrobky ty patří vzhledem ke způsobu zpracování materiálu a postupu práce výhradně do oprávnění živnosti kožešnické a tudíž Arnošt H., jako majitel živnostenského oprávnění na živnost krejčovskou, není oprávněn ani přijímati zakázky na uvedené výrobky, jež nejsou ve smyslu živn. řádu výrobky živnosti oděvnické, ani předsevzíti jakékoliv úkony, směřující ke zhotovení jich (braní míry, střih atd.), jež sice jsou též úkony živnosti oděvnické, ale patří i živnosti kožešnické, ježto jinak by tato živnost ani nemohla výrobky své zhotoviti. Názor, že výrobky ty patří do živnosti oděvnické, nemá v živn. řádě opory, ježto vedle živnosti oděvnické (§ 1 odst. 3 č. 35) je samostatná živnost kožešnická (§ 1 odst. 3 č. 39), jež přirozeně vylučuje výrobky kožešnické ze živnosti oděvnické.
Zem. úřad v Brně pak rozhodnutím ze 7. dubna 1933 zamítl odvolání Arnošta H. z cit. trestního nálezu I. stolice, protože skutková podstata přestupku za vinu mu kladeného prokázána je doznáním odvolatele a min. obchodu rozhodlo výnosem ze 7. března 1932 s konečnou platností, že odvolatel jako majitel živnostenského oprávnění na živnost krejčovskou překročil rozsah svého živnostenského oprávnění tím, že přijímal zakázky na kožešnické výrobky.
Ve věci jsou podány stížnosti dvě:
I. Společenstva oděvníků Velkého Brna v Brně na rozh. min. obchodu ze 7. března 1933 a
II. Arnošta H. v Brně na rozh. zem. úřadu v Brně ze 7. dubna 1933.
Nss o nich uvážil toto:
Ad I. Žal. úřad přezkoumával jako úřad odvolací výrok, učiněný zem. úřadem v Brně podle § 36 odst. 2 živn. řádu, toho obsahu, že Arnošt H. v Brně jako majitel' živnostenského oprávnění, znějícího na krejčovství, nepřekročil rozsah svého živnostenského oprávnění tím, že přijímal zakázky na kožešnické výrobky (pánské a dámské kožichy). Výrok ten zrušil, pokud se týče výrobků celokožešinových, t. j. kožichů, plášťů atd., se srstí navrch, čímž vyslovil, že Arnošt H. není oprávněn přijímati zakázky na tyto výrobky. Odpovídaje na stanovisko, jež v řízení hájilo stěžující si společenstvo, že výrobky ty patří do živnosti oděvnické, rozhodnutí své po stránce právní odůvodnil tím, že v živnostenském řádě je vedle živnosti oděvnické uvedena samostatná živnost kožešnická (§ 1 odst. 3 č. 39), jež vylučuje výrobky kožešnické ze živnosti oděvnické.
Tento názor potírá stěžující si společenstvo jako právně mylný.
Stížnosti jest přisvědčiti.
Paragraf 1 živn. řádu, nadepsaný »rozdělení živností«, vypočítává v odst. 3 jednotlivé živnosti, jež byly s obmezeními obsaženými v odst. 5 prohlášeny za živnosti řemeslné. Vřadění živnosti do tohoto výpočtu samo o sobě nemá — jak tomu nasvědčuje obsah § 1 v jeho celku a v souvislosti s následujícími »ustanoveními zvláštními« (§§ 11 a násl.) — jiný význam nežli ten, že při nastoupení jejich, pokud nemají býti po továrnicku provozovány (§ 1 odst. 5), jest postupovati podle předpisů vydaných pro živnosti řemeslné (§§ 14—14f), na rozdíl od nastoupení živností svobodných, obchodních na průkaz způsobilosti vázaných a koncesovaných, u nichž jest se řídití předpisy §§ 11—13a a §§ 23 a 23a. Rozsahu oprávnění jednotlivých živností za řemeslné prohlášených § 1 vůbec se nedotýká a zejména nelze z něho vyvozovati, že by k jednotlivým úkonům, jež snad technicky jsou charakteristickými úkony určité živnosti, čili předpokládají zručnosti, nabyté vzděláním v této živnosti (§ 1 odst. 2), byli výlučně oprávněni jen majitelé této živnosti a nikoli snad též majitelé některé živnosti jiné, v odst. 3 § 1 zvlášť uvedené.
Co do rozsahu oprávnění té které živnosti bude arci zpravidla již název její podávati vodítko k posouzení, zdali určitý úkon spadá do jejího oprávnění čili nic, a živn. řád v odst. 1 § 36 praví též, že rozsah práva živnostenského sluší posuzovati podle obsahu živnostenského listu. Leč, že s pravidlem tímto zhusta se nevystačí, toho dokladem jest již předpis 2. odst. § 36, jenž pamatuje na to, že přes známý obsah živnostenského listu mohou vzniknouti pochybnosti o rozsahu práv živnostenských majitele jeho, a jenž pro tento případ nařizuje, aby o vzniklé pochybnosti rozhodl zem. úřad, vyslechna obchodní a živnostenskou komoru, která o věci té slyšeti má zřízenou snad odbornou jednotu společenstev a příslušné společenstvo. Slyšení těchto organisací předpisuje zákon patrně za tím účelem, aby zúčastněné kruhy na základě svých odborných vědomostí a znalostí poskytly zem. úřadu spolehlivý podklad pro posouzení sporné otázky. Okolnosti, které tu k odstranění vzniklé pochybnosti mohou přispěti, nelze hledati toliko v tom, jakých zručností jest k úkonům, o něž jde, zapotřebí a ve které živnosti lze jich nabýti, v úvahu mohou přicházeti i okolnosti jiné, zejména nelze vylučovati tu ani hledisko, jak se po případě živnosti, které co do svých oprávnění na sebe narážejí, průběhem doby podle ustálených zvyklostí vytvářily.
Aplikuje tyto zásady na konkrétní případ, musil nss uznati, že žal. úřad dopustil se nezákonnosti, jestliže již z té okolnosti, že živn. řád při výpočtu řemeslných živností v odst. 3 § 1 uznává vedle živnosti oděvnické (č. 35) ještě samostatnou živnost kožešnickou (č. 39), dospěl k úsudku, že hotovení kožichů, plášťů atd. se srstí navrch jako výrobků kožešnických nemůže býti předmětem živnosti oděvnické, nýbrž je výlučným oprávněním živnosti kožešnické, neboť, jak uvedeno, cit. předpis vypočítává sice jednotlivé řemeslné živnosti, ale neřeší otázku, zda hotovení určitých předmětů spadá výlučně do oprávnění té které živnosti. Že tomu skutečně tak je, plyne nejlépe z toho, že stejným způsobem dal by se dovoditi i opak toho, co tvrdí žal. úřad, t. j. že hotovení kožichů, plášťů atd. se srstí navrch jako hotovení součástí oděvu tvoří výlučně oprávnění živnosti oděvnické. Nelze proto již ze znění odst. 3. § 1 živn. řádu ani dovoditi, že hotovení svrchu uvedených předmětů je výlučným oprávněním živnosti kožešnické, jak tvrdi žal. úřad, ani dokázati, že spadá výlučně do oprávnění živnosti oděvnické, jak o to snaží se stížnost. Poněvadž název v úvahu přicházejících živností sám o sobě nepodává spolehlivého vodítka k řešení sporu, nutno se tázati, do které z obou těchto živností spadá hotovení kožichů, plášťů atd. se srstí navrch se zřetelem na to, zda ta či ona živnost podle své podstaty, způsobu práce a ustáleného obyčeje, vyvinuvšího se během doby, zahrnuje v sobě i hotovení uvedených předmětů. Při tom nelze pustiti se zřetele ani tu možnost, že hotovení určitých výrobků může spadati do oprávnění dvou i více živností.
Žal, úřad po této stránce uvedl v nař. rozhodnutí, že hotovení kožichů, plášťů atd. se srstí navrch patří »vzhledem ke způsobu zpracování materiálu a postupu práce« výhradně do oprávnění živnosti kožešnické. V čem vidí onen typický způsob zpracování materiálu a postupu práce, blíže neuvedl. V tom spočívá podstatná vada řízení, neboť tímto nedostatečným odůvodněním ztěžuje se straně obrana a nss se znemožňuje přezkoumati nař. rozhodnutí po stránce skutkové v rámci § 6 zák. o ss.
Mimo to uvádí žal. úřad ještě, že braní míry, střih atd. jsou sice též úkony živnosti oděvnické, ale patří také do živnosti kožešnické, leč z této skutečnosti nelze ani v souvislosti s okolnostmi předem uvedenými logicky dojiti k závěru, že k hotovení svrchu uvedených předmětů jsou výlučně oprávněni kožešníci.
Jiných momentů na potvrzení svého stanoviska žal. úřad neuvádí, zejména nezabýval se vůbec otázkou, jak se během doby vyvinul rozsah oprávnění obou řečených živností se zřetelem na sporné výrobky a neslyšel o tom ani korporace uvedené v 2. odst. § 36 živn. řádu. V tom rovněž dlužno spatřovati podstatnou vadu řízení.
Poněvadž nař. rozhodnutí v prvé řadě je založeno na nesprávném výkladu odst. 3 § 1 živn. řádu, bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Ad II. Rozh. nař. stížností Arnošta H. založeno je na právě uvedeném rozh. min. obchodu ze 7. března 1933, jímž bylo s konečnou platností vysloveno, že odvolatel jako majitel živnostenského oprávnění na živnost krejčovskou překročil rozsah svého živnostenského oprávnění tím, že přijímal zakázky na kožešnické výrobky.
Nehledíc k tomu, že skutková podstata přestupku uvedená v nař. rozhodnutí zem. úřadu není úplně v souhlase s výrokem cit. rozh. ministerstva, vzatým za základ zde nař. rozhodnuti úřadu zem., pozbylo toto rozh. ze 7. dubna 1933 již tím, že výrok ministerstva právě uvedený byl současně zrušen (ad I. tohoto nálezu), vůbec právního základu pro odsouzení st-Ie. Proto bylo i nař. rozhodnutí zem. úřadu, potvrzující odsouzení st-lovo, zrušiti pro nezákonnost, aniž bylo třeba vejiti na jednotlivé vývody stížnosti.

Citace:

Č. 12264. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 199-203.