Č. 12 452.

Horní právo. — Řízení před nss: I. Na rozhodnutí, podle něhož majitele důlního podniku stíhá určitá povinnost podle zákona o závod. a rev. radách při hornictví, mohou si stěžovati i závodní správci, zřízení podle § 4 zákona č. 12/1894 ř. z. — II. Skrývka, jíž se odstraňuje vrstva země pokrývající ložiska vyhrazeného minerálu za tím účelem, aby minerál ten mohl býti vyrubán, je prací specificky hornickou. — III. * Osoby zaměstnané u nehornického podnikatele odklizem nadložních vrstev, jejž tento provádí pro závod hornický za účelem usnadnění dobývání vyhrazených nerostů, podléhají závodní radě, zřízené podle § 1 zák. č. 144/1920 Sb. pro dotčený závod hornický.
(Nález z 19. června 1936 č. 10 803/36.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 6767/27, 8170/29 a 9430/31.
Věc: Akciová společnost »Konigsberger Kohlen und Brikettenwerke« v Dolním Rychnově a správa dolu »Segen Gottes« v Pochlovicích, dále akciová společnost »Bodener Kohlenwerke« v Dolním Rychnově a správa dolu Rudolf a povrchového porubu Liebig v Habersbirku (adv. Dr. Jaromír Basch z Prahy) proti rozh. báň. hejtmanství v Praze ze 6. listopadu 1932 (za žal. úřad vrch. komisař Václav Boukal, za zúč. revírní radu ve Falknově n. O. adv. Dr. Egon Schwelb z Prahy) o předložení seznamu dělníků pro volby do závodní rady.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Báň. revírní úřad v Karlových Varech oznámil st-lkám shodnými výnosy z 21. srpna 1931, že podle hlášení, kterých se mu dostalo, odpírají správy dolů st-lek vydati volebním komisím pro volby závodních rad seznamy zaměstnanců, pracujících ve skrývce, kterou provádí firma R. Berndta dědicové, s odůvodněním, že skrývkařský podnik je podnikem samostatným, jenž nemůže pokládán býti za podnik hornický. Podle § 131 a předchozích zákona horního náleží však k provozování hor nejen dobývání určitého nerostu, nýbrž i práce přípravné, jako zřízení příchodu k nerostu, který může býti proveden buď vyhloubením jámy nebo ražením chodby aneb i přímou skrývkou, t. j. vlastně vyhloubením jámy o velikých rozměrech. Souvisí tudíž odkliz nadložních vrstev v uhelném dolu bezprostředně s provozováním hor. Jelikož pak podle § 5 nař. č. 358/1920 Sb. je závod povinen dáti volební komisi seznam všech zaměstnanců, bylo st-lkám uloženo ve smyslu § 220 horního zákona, aby vydaly volebním komisím neprodleně též seznamy zaměstnanců, pracujících ve skrývkách, prováděných firmou R. Berndta dědicové.
Odvolání st-lek zamítlo báň. hejtmanství v Praze dvěma shodnými výměry ze 6. listopadu 1932, proti nimž směřují dnešní stížnosti, které totožnými námitkami vytýkají nař. rozhodnutím nezákonnost a vady řízení.
Soud musil nejprve zaujmouti stanovisko k námitkám zúčastněné strany, jimiž vytýká nedostatek stižní legitimace st-lů ke stížnosti na tento soud. Je to předem námitka přednesená zástupcem zúčastněné strany při ústním líčení, že stížnosti, pokud podány byly též jménem osob representujících závodní správy, jsou nepřípustné, ježto prý ke stížnosti mohou býti legitimovány pouze majitelky důlních podniků a nikoli také jejich závodní správy.
Soud nemohl z tohoto důvodu uznati na částečnou nepřípustnost stížností, neboť podle § 4 zákona č. 12/1894 ř. z. jsou závodní, zřízení podle předpisu tohoto zákonného ustanovení, spoluzodpovědní vůči horním úřadům za zachování zákonů a nařízení vydaných o horním provozu. K předpisům těm patří i zákon o závodních radách při hornictví č. 144/1920 Sb. Dotýká se tedy rozhodnutí o tom, že majitele důlního podniku stíhá podle tohoto zákona určitá povinnost, nejen subjektivních práv těchto majitelů, nýbrž i subjektivních práv za dodržení této povinnosti spoluzodpovědných závodních, a mohou tedy i tito proti takovému rozhodnutí se brániti, takže nelze jim upříti ani legitimaci ke stížnosti k nss.
Ve věci samé je na sporu otázka, zda na dělnictvo cizí firmy, zaměstnané v závodech st-lek odkopem povrchových vrstev zemských, vztahuje se působnost závodních rad v těchto závodech zřízených.
Podle § 1 tohoto zákona má se pro každý samostatný hornický závod mimo vysoké pece (§ 131 všeob. hor. zákona), který zaměstnává aspoň 20 dělníků a trvá aspoň půl roku, ustaviti závodní rada. Článkem II. tohoto zákona dostalo se moci nařizovací zmocnění, aby k tomuto předpisu vydala prováděcí nařízení. Tím ovšem nebyla vláda zmocněna, aby definici samostatného hornického závodu sama nařízením stanovila, proto musí i prov. nařízení pojem samostatného hornického závodu bráti v tom smyslu, jak mu rozumí zákon o závodních radách tímto nařízením prováděný. Zákon ten sám pojem samostatného hornického závodu neurčuje, nýbrž užívá ho jako pojmu v právním řádu již ustáleného, při čemž výslovně odvolává se na platný obecný zákon horní.
Nutno proto při určování pojmu samostatného hornického závodu hleděti především k předpisům obecného horního zákona. Podle § 5 tohoto zákona rozuměti je hornictvím činnost směřující k vyhledávání nebo dobývání vyhrazených nerostů. Závodem hornickým může podle toho býti jen takové zařízení, které svým určením sleduje vyhledávání nebo dobývání vyhrazených nerostů. Samostatným závodem hornickým po rozumu § 1 zákona č. 144/1920 Sb. je pak jen zařízení takové, které samo o sobě presentuje se jako technický celek zorganisovaný ke svrchu uvedenému účelu. Pouhé části tohoto celku, jako na př. jednotlivá oddělení hornického závodu, nejsou sice způsobilé k tomu, aby v nich zřizovány byly samostatné závodní rady, ale ovšem každá taková část podléhá působnosti závodní rady, zřízené pro celý závod, jestliže tento jako celek jinak vyhovuje; předpokladům § 1 cit. zákona. Jen zařízení, která nejsou ani takovým samostatným hornickým závodem, ani nejsou jeho součástí, vymykají se zákonu o závodních radách a nelze předpisu jeho na ně použíti.
V daném případě není sporu o tom, že důl Rudolf, povrchový porub Liebig v Habersbirku a důl »Segen Gottes« v Pochlovicích, náležející st-lkám, jsou samostatné hornické závody, pro něž zříditi je závodní rady; spor je jen o to, zda odkliz povrchových vrstev, který na těchto závodech provádí cizí firma R. Berndta dědicové, spadá do rámce dotyčných hornických závodů a následkem toho podléhá i působnosti závodních rad v nich zřízených, či je-li odkliz ten něčím od uvedených závodů odlišným, takže působnost závodních rad pro tyto závody zřízených naň se nevztahuje.
Při řešení této otázky budiž především vytknuto, že skrývka, jíž se odstraňuje vrstva země, pokrývající ložiska vyhrazeného minerálu, za tím účelem, aby minerál ten mohl býti vyrubán, je prací specificky hornickou, kterou lze prováděti jen na základě horního oprávnění. To vyslovil nss již v nálezech Boh. A 6767/27, 8170/29 a 9430/31 na jejichž důvody se zde odkazuje. Proti tomu nemohou stížnosti důvodně namítati, že práce skrývkařské nejsou pracemi specificky hornickými, poněvadž vyskytují se i v jiných podnicích než podnicích horních, jako na př. při zakládání velkých rybníků a vůbec tam, kde mají býti odstraněny velké masy povrchových zemských vrstev, neboř nejde o to, zda skrývka vůbec je specifickou prací hornickou, nýbrž o to, zda tohoto charakteru nabývá tehdy, jestliže děje se za svrchu uvedeným účelem a tím přímo souvisí s provozem hor. V tom směru pak uznal nss opětovně (srov. svrchu citované nálezy), že tento moment vtiskuje skrývce ráz činnosti specificky hornické.
Opačný názor nelze také opírati o předpis § 131 ob. hor. zák. a tvrditi, že podle něho jest otvírka nerostných ložisek jen tehdy prací specificky hornickou, když je prováděna samostatným majitelem hor, nikoliv ale tehdy, provádí-li otvírku na základě smlouvy o dílo osoba třetí, neboť citovaný předpis nic takového neustanovuje, nýbrž určuje pouze, jaká oprávnění má ještě majitel hor na základě udělené mu propůjčky, při čemž zejména sub lit. a) uvádí i oprávnění specificky hornická, jako na př. oprávnění raziti pro porub nerostů ve svém poli štoly, jámy, důlní a povrchová díla, kteréžto práce jsou jistě pracemi hornickými, ať kýmkoliv jsou prováděny. Stejně je tomu i ohledně otvírky nerostných ložisek v témž odstavci a) zmíněné.
Jde jen o to, zda tyto specificky hornické práce záležející v otvírce nerostných ložisek nevymykají se z rámce hornických závodů st-lek, pro něž jsou vykonávány, a tím i z působnosti závodních rad v nich zřízených tím, že prováděny jsou dělnictvem cizí firmy na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi st-lkami a touto cizí firmou.
Nss neshledal, že by tomu tak bylo. Nařizuje-li zákon č. 144/1920 Sb. v § 1, že pro každý samostatný hornický závod tam blíže vyznačený má se ustaviti závodní rada, má na zřeteli závod ve smyslu objektivním jakožto souhrn těžebných prostředků zorganisovaných v technický celek za účelem těžby vyhrazených nerostů. Veškeré osoby v tomto celku hornickými pracemi zaměstnané dlužno považovati za zaměstnance dotčeného hornického závodu a tím za podrobené působnosti závodní rady pro dotčený závod zřízené.
Tím, že majitel hor smlouvou o dílo zadal provedení určitých hornických práci ve svém hornickém závodě firmě cizí, která pak svými zaměstnanci práce ty provádí, včleňují se i tito zaměstnanci do závodu majitele hor, a stávají se zaměstnanci v jeho závodě. Jako takoví pak ovšem podléhají i závodní radě pro jeho závod zřízené. Nebylo by také lze srovnati s intenci zákona o závodních radách, aby v hornickém závodě část dělnictva požívala výhod zákona o závodních radách, druhá část pak zaměstnaná rovněž pracemi hornickými, z výhod těch byla vyloučena jedině z toho důvodu, že není v přímém pracovním poměru k majiteli hor, nýbrž k osobě, které majitel hor smlouvou o dílo provedení těchto prací zadal, vždyť přece obě tyto skupiny dělnictva potřebují stejné ochrany, kterou podle intencí zákona má poskytovati instituce závodních rad.
Takto je vlastně již dovoděno, že dělnictvo zaměstnané pracemi skrývkařskými v hornických závodech st-lek není podle zákona o závodních radách vyloučeno z působnosti závodních rad v těchto závodech zřízených. Než vyloučení ono nelze opříti ani o ustanovení vlád. nařízení č. 358/1920 Sb. zákon ten provádějícího, neboť nehledíc k tomu, že nařízení ono, jak svrchu pověděno, musí pohybovati se v rámci zákona a proto nemůže ustanoviti opak toho, co stanoví zákon, nařízení ono také ve skutečnosti nestanoví nic, z čeho vyloučení takové dalo by se dovoditi. V § 1 odst. 1 ustanovuje toto nařízení, že závodní rady volí se v každém samostatném závodě hornickém, jenž zaměstnává trvale aspoň 20 dělníků a v době vypsání volby trvá již aspoň půl roku, v odst. 2 pak se uvádí, že provoz jiných samostatných podniků, které pracují přechodně pro hornické podniky, nespadá pod § 1 zák. Týká se tedy ustanoveni odst. 2 podniků jiných, než na které se vztahuje odst. 1, a nelze odstavec ten chápati jako nějakou výjimku z odstavce prvního. Poněvadž pak práce skrývkařské jako práce specificky hornické spadají pod ustanovení odst. 1, nelze na práce ty vztahovati odstavec 2 cit. předpisu, ježto tento týká se pouze prací jiných, t. j. nehornických.
Stížnosti nemohou také pro opačný svůj názor vytěžiti nic ze zákona o závodních výborech č. 330/1921 Sb., neboť, je-li, jak svrchu již bylo dovoděno, pravda, že skrývka prováděná za účelem těžení vyhrazených minerálů je prací specificky hornickou, a že dělníky touto prací zaměstnané dlužno pokládati za zaměstnance dotyčných hornických závodů, pro něž skrývka se děje, pak zákon o závodních výborech podle výslovného ustanovení odst. 4 § 1 tohoto zákona na uvedené práce vůbec se nevztahuje, a následkem toho padají veškeré vývody stížností založené na právním názoru, že pro dělnictvo skrývkou zaměstnané zříditi jest samostatný závodní výbor. Obě stížnosti dále namítají, že dělnictvo cizí firmy zaměstnané pro horní podniky pracemi skrývkařskými nelze považovati za zaměstnance podléhající ustanovením zákona horního, nýbrž za pomocné pracovníky po rozumu § 73 živn. řádu, neboť prý jde o pracovní poměr, zakládající se na ustanoveních tohoto řádu a nikoliv o pracovní poměr podle zákonů horních. Také tato námitka je bezdůvodná, neboť je-li podle toho, co svrchu bylo uvedeno, skrývka prováděna k tomu cíli, aby odkryta byla ložiska vyhrazených minerálů za účelem jich vyrubání, prací specificky hornickou, jejíž provádění jest odvislé od úředního povolení úřadů báňských, pak skrývka taková je podle čl. V. bodu b) uvozov. patentu k živn. řádu vyňata z platnosti živn. řádu, pročež nelze ustanovení tohoto řádu aplikovati na dělnictvo, skrývkou takovou zaměstnané, nýbrž nutno na ně vztahovati ustanovení zákonů horních, pokud upravují pracovní poměr zaměstnanců horních, a to i předpisy zákona č. 143/1920 Sb. o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku, při čemž arci povinnosti, jež má podnikatel hor podle tohoto zákona vůči zaměstnancům důlního podniku, vztahují se i na zaměstnance firmy, které smlouvou o dílo zadal provedení prací se skrývkou spojených. Věcí podnikatele jest, aby smlouvou o dílo s cizí firmou zajistil si možnost řádného plnění těchto povinností.
Za tohoto stavu je zcela irelevantní, zda žal. úřad právem či neprávem označuje uvedený odkliz jako šachtu velkých dimensí, neboť rozhodným jest, že odkliz ten, prováděný za účelem odkrytí ložisek vyhrazených minerálů k umožnění jejich vyrubání, je prací specificky hornickou, podléhající ustanovením zákonů horních.
Proti důvodům nař. rozhodnutí, které pro názor, že skrývkařské práce jsou pracemi hornickými, dovolávají se nálezů tohoto soudu Boh. A 6767/27, 8170/29, 9430/31 a nálezu býv. vídeňského správního soudního dvoru Budw. A 2930/04, brojí stížnosti poukazem na to, že nářezy zdejšího soudu týkají se výhradně zákona č. 242/1922 Sb. o pojištění u báňských bratrských pokladen, nález Budw. A 2930/04 pak již zákona neplatného. Stížnosti máji ovšem v tomto svém tvrzení, ve kterém lze přes opačné mínění odvodních spisů zúčastněné strany spatřovati konkretisovanou námitku, pravdu, avšak není možno přehlédnouti, že v citovaných nálezech zdejšího soudu byla povaha skrývkařských prací řešena se zřetelem k § 131 zákona horního, a že § 2 zákona č. 242/1922 Sb. determinuje okruh osob pojištěných podle tohoto zákona tím, že musí jíti o osoby, které jsou zaměstnány v hornictví, při čemž odkazuje na § 131 horního zákona. Je tedy postup tohoto zákona v podstatě týž, jako postup zákona č. 144/1920 Sb. v jeho § 1. Nález býv. vídeňského správního soudního dvoru, žal. úřadem citovaný, zabývá se pak zjišťováním povahy skrývkařských prací jedině z předpisů horního zákona. Za těchto okolností nemůže býti shledána vada řízení a tím méně nezákonnost, jestliže nař. rozhodnutí se na podporu svého stanoviska zmíněných nálezů dovolala.
Zbývá konečně námitka, jež směřuje proti vývodům nař. rozhodnutí, kterými žal. úřad vyvrací správnost některých rozhodnutí rozhodčích soudů hornických a popírá jejich závaznost pro úřady báňské. Je jistě správné tvrzení stížností, že báň. úřady jsou povinny pravoplatná rozhodnutí rozhodčích soudů hornických respektovati, avšak z příslušných vývodů nař. rozhodnutí vyplývá zřetelně, že žal. úřad nepokládá rozhodnutí rozhodčích soudů hornických, učiněná v konkrétních věcech, za závazná pro báň. úřady v případě, ve kterém právě judikoval. Že by toto stanovisko žal. úřadu bylo nesprávné, stížnosti neuplatňují. Jinak se však jeví ona část důvodů nař. rozhodnutí, jež se zabývají rozhodnutím rozhodčích soudů hornických, pouhým projevem právního názoru žal. úřadu o otázkách řešených hornickými rozhodčími soudy. V této souvislosti poukázal také žal. úřad na připravovanou novelu zákona č. 170/1924 Sb. Vzhledem k tomu, že tato část nař. rozhodnutí nevystupuje jako vlastní odůvodnění enunciátu žal. úřadu, nýbrž jako sdělení stanoviska úřadu k judikatuře rozhodčích soudů hornických, nemá nss se zřetelem k § 2 zákona o ss možnosti podrobiti názory žal. úřadu v této části obsažené své kognici. Sluší jen podotknouti, že novela k zákonu č. 170/1924 Sb., o jejíž přípravě se nař. rozhodnutí zmiňují a jež zatím se stala zákonem (č. 96/1934 Sb.), dala zcela za pravdu žal. úřadu, při čemž jediným účelem jejím bylo, jak plyne z materiálu (vládní návrh č. tisku 1251/III senátu N. S. a zpráva sociálně politického výboru č., tisku 1258/111 senátu N. S.), právě docíliti právního stavu, který pokládá žal. úřad za jedině vyhovující již dříve platným právním předpisům.
Podle toho, co bylo uvedeno, nejsou námitky stížností opodstatněnými, pročež slušelo stížnosti pro bezdůvodnost zamítnouti.
Výrok o útratách zakládá se na ustanovení § 40 zák. o ss.

Citace:

č. 12452. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 641-646.