Č. 12258.

Pojišťovací právo: I. Jestliže okr. nem. pojišťovna odůvodnila nárok na náhradu podpůrného nákladu mylnou citací zákona, nemůže úřad platební výměr zrušiti, když uplatněný nárok je konstituován normou jinou, která má v podstatě týž obsah jako norma pojišťovnou dovolaná. — II. Nárok na náhradu podpůrného nákladu podle zák. č. 33/1888 ř. z. nepodléhá promlčení. — III. Odhlášení od nem. pojišťovny lze prokázati každým způsobilým a vhodným průvodním prostředkem
(Nález ze 14. ledna 1936 č. 10080/36.)
Věc: Dr. Otakar H. v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 9. března 1933 a podpůrném nákladu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 16. září 1929 okr. nem. pojišťovna v Čáslavi předepsala podle § 20 zák. č. 221/1924 správě statku st-lova, aby nahradila za Marii K. podpůrný náklad v částce 595 Kč 80 h, a to z toho důvodu, že Marie K. onemocněla dne 8. února 1926, ale přihlášena byla teprve po onemocnění.
Rozhodnutím z 1. května 1930 okr. úřad v Čáslavi zrušil uvedený výměr pojišťovny.
Nař. rozhodnutím žal. úřad vyhověl odvolání okr. nem. pojišťovny a rozhodl, že správa st-lova statku je povinna zaplatiti okr. nem. pojišťovně v Čáslavi za Marii K. podpůrný náklad v částce 595 Kč 80 h, a to podle § 32 zák. č. 33/1888 ř. z. V důvodech uvedeno: Jde o náhradu dávek podle § 32 dřívějšího nemocenského zákona. Náhradní povinnost zaměstnavatele nutno posuzovati podle citovaného ustanovení, protože pojistný případ nastal dne 8. února 1926, tedy ještě za platnosti dřívějšího zákona nemocenského. Předpokladem náhradní povinnosti podle § 32 cit. zák. jest, že zaměstnanec jím nebyl přihlášen k pojištěni buď vůbec, nebo že byl přihlášen teprve po onemocnění. Nesporné jest, že Marie K. onemocněla 8. února 1926 a přihlášena byla dne 9. února 1926 s datem vstupu do zaměstnání dne 1. ledna 1926. Stala se tudíž přihláška teprve po onemocnění M. K. Zaměstnavatel však tvrdí, že se tato přihláška stala omylem, ježto měl K. přihlášenou již dříve u okr. nem. pojišťovny a vůbec ji neodhlašoval. Naproti tomu odvolatelka tvrdí, že zaměstnavatel K. odhlásil dne 27. října 1925 s datem výstupu ze zaměstnání 31. prosince 1925, ježto prý měla býti zároveň s ostatními zaměstnanci přihlášena u zemědělské nem. pojišťovny. Zaměstnavatel popírá, že by byl K. odhlašoval. Odvolatelka nemohla předložití odhlášku z 27. října 1925, ježto prý ji někam založila. Tvrdí však, dokládajíc se zaměstnavatelským katastrem, že K. nebyla u ní po 1. lednu 1926 přihlášena a že nebyla přihlášena ani, když dne 8. února 1926 onemocněla. Na zaměstnavateli pak bylo, aby tvrdí-li opak (t. j. že K. byla u odvolatelky přihlášena i v době od 1. ledna do 9. února 1926), prokázal toto tvrzení. Ježto zaměstnavatel důkaz ten nepodal, stíhá jej náhradní povinnost podle § 32 cit. zák., ježto jest nesporné, že přihláška z 9. února 1926 byla učiněna teprve po onemocnění K. a po uplynutí třídenní zákonné přihlašovací lhůty.
O stížnosti, podané proti tomuto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Stížnost namítá, že pojišťovna svůj nárok na náhradu podpůrného nákladu vyvozuje z předpisu § 20 zák. č. 221/1924 a č. 184/1928 Sb., ač M. K. onemocněla již 8. února 1926, tedy za platnosti zákona č. 33/1888 ř. z. Stížnost vytýká, že úřad sice tuto nezákonnost konstatuje, přes to však výměr pojišťovny potvrdil.
Tato námitka jest bezdůvodná. Pojišťovna vznesla nárok na náhradu podpůrného nákladu a odůvodnila jej ovšem mylně předpisem § 20 zák. č. 184/1928 Sb. Žal. úřad však shledal, že je při řešení případu použiti ustanovení § 32 zák. č. 33/1888 ř. z., což stížnost vůbec nepopírá. Jestliže pojišťovna svůj nárok odůvodnila mylnou citací zákona, nelze pouze v tom shledati nezákonnost, pro kterou by žal. úřad byl mohl platební výměr zrušiti, když nárok uplatněný jest konstituován normou jinou, která má v podstatě stejný obsah jako norma dovolaná.
Dále namítá st-l, že nárok okr. nem. pojišťovny na náhradu léčebného jest promlčen, ježto pojistný případ skončil dne 27. března 1926, byl však proveden teprve 16. září 1929.
Námitka promlčení není důvodná. Nucené nem. pojištění podle zákona č. 33/1888 ř. z. jest institutem práva veřejného, nároky pojišťovny (pokladny) v tomto zákoně normované mají povahu veřejnoprávní a promlčují se tudíž jenom, pokud to zákon výslovně připouští. Zákon ze dne 8. února 1909 č. 29 ř. z. připustil promlčení, avšak jenom pokud jde o právo pojišťovny vyměřiti a vymáhati pojistné.
O promlčení nároku na náhradu podpůrného nákladu se uvedený zákon nezmiňuje a proto nutno míti za to, že nárok ten promlčení nepodléhá.
Stížnost dovozuje dále, že pojišťovna, když tvrdí, že M. K. byla odhlášena, je také povinna toto své tvrzení prokázati předložením odhlášky a nemůže se vymlouvati, že odhlášku někam založila; nelze pokládati za plný důkaz zaměstnavatelský katastr, ježto je to interní pomůcka pojišťovny, jejíž vedení st-l nemůže kontrolovat, a jednostranná tvrzení pojišťovny nelze pokládati za důkaz.
I tato námitka je bezdůvodná. Okr. nem. pojišťovna tvrdila v řízení opětovně, že st-l Marii K. odhlásil dne 27. října 1925 s datem výstupu ze zaměstnání dne 31. prosince 1925. Když ji úřad vyzval, aby toto tvrzení prokázala, prohlásila, že odhlášku nemůže předložití, poněvadž ji někam založila, a jako průkaz předložila katastr, uvádějíc, že jest z něho patrno, že M. K. byla ještě s jinými devíti zaměstnanci odhlášena ke dni 31. prosince 1925. Pojišťovna tedy průkaz jí uložený podala způsobem, jakým mohla. St-l netvrdí ani, že předložený katastr je nesprávný, ani že z něho není patrno, že M. K. byla odhlášena. Tvrdí jenom, že odhlášení lze prokázat jenom předložením odhlašovaciho listu. V tom však nemá stížnost pravdu. Zákon výslovně nestanoví, že by důkaz odhlášení mohl býti podán jenom listinou odhlašovací a že by ten průkaz nemohl býti nahrazen důkazem jiným. Nutno tudíž míti za to, že odhlášení možno prokázat každým způsobilým a vhodným průvodním prostředkem. Polišfovna vedla důkaz zmíněným katastrem. Za toho stavu věci bylo by na st-li, aby tento důkaz vyvrátil. St-l však ve stížnosti u nss podané netvrdí, že by v řízení byl dokázal, nebo že by byl nabídl důkazy o tom, že K. odhlášena nebyla. Nevytýká, že by řízení bylo vadné nebo neúplné, nýbrž hájí jen mylné stanovisko, že důkaz mohl býti proveden jen předložením odhlášky.

Citace:

Č. 12258. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 178-180.