Č. 12 637.

Zaměstnanci veřejní: Jestliže soudce z obvodu vrch. zem. soudu v Praze nebo v Brně, který byl jmenován na Slovensko nebo Podkarpatskou Rus se zárukou, že po určité služební době bude převzat do svého původního státu, je po této době na svoje přání do původního státu převzat, nepřísluší mu právní nárok na náhradu stěhovacích výloh.
(Nález z 14. listopadu 1936 č. 16 077/36.)
Věc: Dr. Jan T. v Kutné Hoře proti rozhodnutí min. spravedlnosti v Praze z 8. května 1934 o stěhovacích výlohách, nábytečném, cestovních výlohách a dietách.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem min. spravedlnosti z 21. listopadu 1921 č. 52 825/21 bylo sděleno presidiím vrch. zem. soudů v Praze a Brně toto: »Presidium soudní tabule v Bratislavě vypsalo právě konkurs na obsazení více soudcovských míst. Konkursní vyhláška jest uveřejněna v Úředním listě republiky Československé z 19. listopadu 1921 č. 263. Min. spravedlnosti žádá, aby soudcové tamního obvodu byli na tuto vy- hlášku upozorněni; čekatelům soudcovským budiž sděleno, že se min. spravedlnosti rozhodlo, že bude jmenovati soudcovské kandidáty, kteří po složení soudcovské zkoušky i mimo konkurs budou se ucházeti o stálá místa na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, ihned do VIII. třídy hodnostní se zárukou, že po pětileté službě na Slovensku nebo čtyřleté službě na Podkarpatské Rusi budou na své přání opět převzati do svého původního státu v pořadí a hodnostní třídě, jichž nabyli jmenováním na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi.
Výnosem z 18. ledna 1922 jmenoval ministr spravedlnosti st-le, přiděleného službou na Slovensko, z auskultanta soudcem v IX. hodnostní třídě pro obvod vrch. zem. soudu v Praze. Vláda republiky Československé usnesením z 30. března 1922 jmenovala st-le okr. soudcem VIII. hodnostní třídy u okr. soudu v Košicích a rozhodnutím z 22. července 1932 propůjčila mu služební místo v VI. stupnici funkčního služného s úředním titulem »soudní rada« u kraj. soudu v Rimavské Sobotě. V podání z 26. října 1932; uvedl st-1, že po výkonu soudcovské zkoušky podal žádost za jmenování soudcem na Slovensku za podmínek výnosu z 21. listopadu 1921 č. 52 825/21 a že byl na základě této žádosti jmenován okr. soudcem v Košicích usnesením vlády z 30. března 1922. Tímto jmenováním nabyl nároku, aby po pětileté službě na Slovensku ke svému přání byl převzat do původního státu v pořadí a hodnostní třídě, jichž nabyl na Slovensku. Pro případ, že jeho nárok na přeložení do historických zemí bude uznán, prosil, aby mu propůjčeno bylo místo soudního rady buď u nejvyššího soudu v Brně nebo u některého z kraj. soudů v Hradci Králové, Klatovech, Ml. Boleslavi, Kutné Hoře, Plzni, Praze nebo Táboře.
Podáním z 9. května 1933 žádal st-l, aby ministr spravedlnosti vzhledem k tomu, že min. spravedlnosti k jeho žádosti v listopadu 1932 rozhodlo, že má právní nárok na přeložení do Čech, uskutečnil jeho nárok na přeložení při nejbližším jmenování a aby dle možnosti byl přeložen na jedno z těch míst v žádosti uvedených, kde je klasické gymnasium (Hradec Králové, Praha, Mladá Boleslav, Plzeň).
Nato propůjčila vláda republiky československé rozhodnutím z 13. října 1933 st-li služební místo v VI. stupnici funkčního služného s úředním titulem »soudní rada« u kraj. soudu v Kutné Hoře, kde nastoupil službu 5. prosince 1933.
Podáním z 6. prosince 1933 vznesl st-l nárok na náhradu stěhovacích nákladů a žádal, aby mu místo nich bylo přiznáno nábytečné ve výši dvouměsíčního služného podle normálu z 13. září 1804. Kromě toho uplatnil st-l cestovními deníky z 11. a 24. prosince 1933 nárok na náhradu stěhovacích výloh způsobených dopravou osob a zavazadel z Rožňavy do Kutné Hory a na diety s nocležným za dobu 14 dní.
Rozhodnutím z 3. února 1934 nevyhovělo presidium vrch. soudu v Praze žádáním těm z důvodu, že st-li bylo propůjčeno služební místo v Kutné Hoře k jeho žádosti při splnění záruky dané výnosem min. spravedlnosti z 21. listopadu 1921 č. 52 825/21 a že tedy přeložení se nestalo z moci úřední.
Z tohoto výměru podal st-l odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. úřad nevyhověl odvolání st-lovu v podstatě z důvodu, že st-l nemá právního nároku na náhradu stěhovacích výloh (nábytečného), cestovních výloh a diet proto, že propůjčení služebního místa soudního rady u kraj. soudu v Kutné Hoře stalo se k jeho žádosti. Stížnost správnost tohoto stanoviska popírá.
§ 3 dekretu dvor. komory z 13. září 1804 č. 29 311, Sb. zák. p. sv. 22, č. 31, jehož se st-l dovolává, stanoví, že státnímu zaměstnanci z moci úřední přeloženému přísluší za určitých předpokladů vedle diet a náhrady cestovného i nárok na přiznání odškodného za jeho »Meubles«. Rovněž usnesení min. rady z 19. července 1919 o úpravě odškodného pro státní zaměstnance přeložené, jehož se dále st-l stran diet dovolává, platí v případech nezaviněného přeložení do jiného úředního místa z moci úřední. St-l rozlišuje v tomto směru mezi »převzetím do původního státu ve smyslu výnosu min. spravedlnosti z 21. listopadu 1921 č. 52 825/21« a »přeložením, t. j. propůjčením služebního místa u určitého soudu.« Cit. výnosem min. spravedlnosti bylo prý zaručeno soudcům, kteří byli ustanoveni za jeho podmínek na Slovensko nebo na Podkarpatskou Rus, že po uplynutí tam uvedené doby budou na své přání převzati do původního státu. Z toho prý plyne, že soudce, který splnil podmínky výnosu toho, jak tomu jest i u st-le, má právní nárok na převzetí do původního státu, a realisace tohoto právního nároku stane se právě propůjčením služebního místa oprávněnému u určitého soudu v obvodu příslušného vrch. soudu. Při splnění tohoto právního nároku má však min. spravedlnosti úplně samostatnou ingerenci co do určení služebního místa, ježto výnos č. 52 825/21 soudcům nezaručil a také ani zaručiti nemohl nárok na propůjčení onoho služebního místa, které si sami vyvolí. Za »přeložení ke své žádosti« sluší pak po názoru stížnosti pokládati jen takové přeložení, které se stane k žádosti, podané v řádné soutěži, jinak se děje přeložení »z moci úřední«, ať již ustanovení se stane bez předchozí žádosti se strany ustanoveného soudce nebo k žádosti, kterou podal k úřednímu vyzvání, nebo konečně, je-li soudci propůjčeno služební místo, aby tím byl splněn jeho právní nárok, jak tomu jest u st-le. Dlužno prý proto zásadně považovati za přeložení st-le ke kraj. soudu v Kutné Hoře za přeložení na podkladě výnosu č. 52 825/21 a tedy za přeložení z moci úřední a nikoli za přeložení k jeho žádosti. Soud neuznal námitku tuto důvodnou.
Nemůže býti o tom pochyby, že i tehdy, když se určitý státní zaměstnanec uchází o přeložení na jiné působiště, je vyhovění takové žádosti vždy výronem impéria, které rozhodujícím orgánům státním je dáno platným právním řádem. Leč v obvyklé mluvě a podle ustálené prakse vyrozumívá se přeložením z moci úřední toliko takové přeložení, které se stalo bez iniciativy a jmenovitě bez žádosti přeloženého. Pojem vyjádřený obratem »přeložení z moci úřední« tvoří přímo protiklad přeložení provedeného na žádost zaměstnance, při čemž zůstává zcela lhostejno, zdali žádost taková byla podána bez vyzvání nadřízeného úřadu či na vyzvání, ať se již stalo individuálně nebo ve formě generální, jakou je soutěž, neboť v žádném z obou případů není obmezována volnost uvažování a rozhodování toho kterého zaměstnance. Rovněž nepadají tu na váhu ani motivy, ani předpoklady, za jakých ten který uchazeč žádost podal, a to potud, pokud nebyly v žádosti té uvedeny jako podmínky, od jejichž splnění bylo učiněno ucházení se o určité služební místo odvislým (srov. Boh. A 5548/26).
Z doslovu výnosu min. sprav, z 21. listopadu 1921 č. 52 825/21 pak plyne, že realisace výnosu toho převzetím soudce do původního státu nenastane z moci úřední, nýbrž stane se ve smyslu tohoto výnosu pouze »na přání« a tedy na popud, iniciativu, žádost dotyčného soudce, aniž se určuje, jakou formou přání toto má, resp. může býti vyjádřeno. A ježto jde v daném případě o soudního radu a tedy soudce z povolání, mohlo přeložení jeho nastati pouze na jeho žádost, neboť proti jeho vůli by mohlo nastati jen po rozumu § 99 ústav. listiny z 29. února 1920 č. 121 Sb. v případě nové organisace soudní po dobu zákonem stanovenou nebo na základě pravoplatného disciplinárního nálezu ve smyslu § 6 odst. 1 lit. a), §§ 42 a 47 zákona z 21. května 1868 č. 46 ř. z., případně na základě ustanovení zákona z 12. července 1933 č. 147 Sb., a žádný z právě uvedených důvodů k přeložení z moci úřední u st-le dán není. Ale pak i převzetí st-le, i když splnil předpoklady výnosu č. 52 825/21, do původního státu, nemohlo se státi proti jeho vůli, nýbrž jen »na jeho přání« a tedy k jeho žádosti, a neztrácí převzetí st-le do původního státu ve smyslu výnosu č. 52 825/21 povahy přeložení na přání a tedy na žádost, a to bez ohledu na to, zda st-l vyslovil přání za přeložení k určitému soudu jmenovitě označenému, či ponechal určení soudu příslušným orgánům státním, zda přání toto vyjádřil žádostí podanou v řádné soutěži či mimo ni, a zda k vyzvání či bez vyzvání nadřízených úřadů, a zda v každém tomto případě děje se převzetí do původního státu propůjčením určitého služebního místa »na přání«, tedy k žádosti st-le. Není proto pro rozlišování mezi přeložením na podkladě výnosu min. spravedlnosti č. 52 825/21 a obyčejným přeložením, ať v řádné soutěži nebo mimo ni, nijakého pokladu, a opačný názor stížnosti je proto mylný.
Výnos č. 52 825/21 neobsahuje také žádného ustanovení o tom, že by soudcům, kteří splnili předpoklady tohoto výnosu a vyslovili přání za převzetí do původního státu, příslušel vůbec nějaký nárok na náhradu stěhovacích výloh, cestovních výloh a diet, jak je žádá st-l.
V dalším pak nemůže býti té nejmenší pochybnosti, že st-l v podání z 26. října 1932 žádal, aby mu vzhledem k výnosu min. spravedlnosti č. 52 825/21 bylo propůjčeno služební místo soudního rady u soudů v podání tom uvedených a i u kraj. soudu v Kutné Hoře. Neprávem tvrdí st-l, že toto své podání odvolal podáním z 9. května 1933, ježto — jak je zřejmo z děje — v podání z 9. května 1933 nejen ani výslovně ani mlčky neprohlásil, že svoji žádost z 26. října 1932 odvolává, nýbrž naopak se jí dovolával, když v podání z 9. května 1933 udává, že min. spravedlnosti jeho nárok na převzetí do Čech v listopadu 1933 uznalo, a z toho důvodu prosí, aby podle možnosti byl přeložen na jedno z těch míst v žádosti uvedených, kde je klasické gymnasium (Hradec Králové, Praha, Mladá Boleslav, Plzeň). Namítá-li stížnost v tomto směru, že min. spravedlnosti mělo před konečným rozhodnutím odstraniti rozpor mezi těmito dvěma podáními, nelze stížnosti přisvědčiti, ježto porovná-li se obsah podání z 9. května 1933 s podáním z 26. října 1932, je zřejmo, že podání z 9. května 1933 jest jen modifikací podání z 26. října 1932 ve smyslu shora naznačeném a že st-l žádá za splnění žádosti v podání tom vznesené »podle možností«. Propůjčení služebního místa pouze u jednoho z uvedených soudů (Hradec Králové, Praha, Mladá Boleslav, Plzeň) není v podání z 9. května 1933 vyjádřeno jako podmínka, jejíž nesplněním vzniknouti by měl právní nárok na požitky shora žádané.
Jestliže tedy vláda propůjčila st-li služební místo soudního rady u kraj. soudu v Kutné Hoře, propůjčila mu služební místo, o něž výslovně žádal. Ale pak jde v daném případě o přeložení st-le k jeho žádosti a nikoli z moci úřední a není tudíž splněna jedna ze základních podmínek nároku na náhradu stěhovacích výloh (nábytečného), cestovného a diet po rozumu dekretu z 13. září 1804 a vlád. usnesení z 19. července 1919.

Citace:

č. 12637. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1067-1071.