Č. 12630.

Stavební právo. — Řízení správní: I. Je povinností stát. regul. komise, aby změnila dosavadní úpravy, jež nevyhovují zasadám vytčeným v §§ 1 a 2 zákona č. 88/1920 Sb., aby tedy zejména odstranila závadné komunikace a nahradila je novými, jež na odstraněné komunikace vůbec nenavazují. — II. Disposice přehledného regulačního a zastavovacího plánu, kterou se upravují takové podrobnosti, jež se již vymykají z rámce úprav regulačních podle zákona č. 88/1920 Sb., nezakládá zmatečnost schváleného plánu, nýbrž pouhou jeho nezákonnost. — III. V řízení o přehledném regulačním a zastavovacím plánu mohou se strany proti navrženému zrušení dosavadní komunikace brániti jen tenkráte, porušuje-li se tím nějaké jejich subjektivní právo. — IV. V řízení o přehledném regulačním a zastavovacím plánu nejsou strany legitimovány domáhati se toho, aby regulační úřad provedl nějakou novou, konkrétní regulaci, tedy ani toho, aby v plánu tom nějakou dosud existující komunikaci vypustil.
(Nález z 12. listopadu 1936 č. 16072/36.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 6563/27, 7981/29, 8396/30, 8714/30.
Věc: Walter P. a firma Klein a spol. v Praze (adv. Dr. Maximilián Leiser z Prahy) proti rozh. min. veř. prací z 12. února 1934 o přehledném regulačním a zastavovacím plánu pro Šárecké údolí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil min. veř. prací podle § 10 zákona č. 88/1920 Sb. částečný přehledný regulační a zastavovací plán, upravující šárecké údolí v katastrálním území Prahy XVIII a XIX v podstatě tak, jak se na něm usnesla stát. regulační komise. Při tom k námitkám dnešních st-lů, jako vlastníků řady pozemku v obcích Lisolaje, Dejvicích a Nebušicích, prohlásil, že zůstavuje obci, aby v podrobném plánu (plánu polohy) řízením podle stavebního řádu opatřila rozhodnutí o ponechání cesty, navržené po hranici obce Lisolaj, podél parcel č. kat. 98, 99 a 83 v Dejvicích. Ostatní námitky st-lů zamítl.
I. Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, musil se soud v prvé řadě vypořádati s některými námitkami rázu všeobecného.
Je to předem námitka, kde se ve spojení s úvodní částí stížnosti poukazuje na to, že st-1 Walter P. již před vyložením přehledného plánu předložil stát. regulační komisi svůj vlastní plán, — resp. postupně 3 plány, vždy zdokonalované — ve kterých podal podrobný návrh na úpravu svého komplexu pozemků na jižním svahu při t. zv. Heřmanově dvoře, pozůstávající v podstatě v tom, že jižní část jeho pozemků má tvořiti velký sad, ve kterém má býti postavena jediná obytná budova, naproti tomu na hořejší, tedy severní části komplexu toho, jejž tvoří pozemky č. kat. 82 a 83 kat. území lisolajského, má býti zřízena kolonie rodinných domků, při čemž také navrhl výhodnou úpravu komunikací v tomto území tak, aby jeho pozemkový komplex Zbytečně neroztrhovaly, při tom však zájmům komunikačním plně vyhovovaly. Dále se poukazuje na to, že st-1 Walter P. již ve svých námitkách proti vyloženému plánu namítal, že stát. regulační komise do svého plánu pojala sice v zásadě návrh jeho na vytvoření shora naznačeného velkorysého parkového projektu, že však jej nepřijala tak, jak se k jeho vytvoření st-1 uvolil, nýbrž provedla na něm ke škodě st-le různé změny, tak zejména nepřipustila zastavění parcel č. kat. 82 a 83 rodinnými domky, nýbrž prohlásila i tuto část za nezastavitelný sad, a upravila také trasu komunikací, jednak komunikačně nevýhodněji, než on sám navrhoval, nad to však tak, že tyto komunikace komplex pozemků st-lových roztrhují, ba místy i oddělují od něho takové části, jež nelze vůbec k ničemu upotřebiti, tedy ani k zastavění, ani ke zřízení sadového objektu. Vzhledem k tomu prohlásil Walter P. již ve svých námitkách proti vyloženému plánu, že nebude-li jeho požadavkům vyhověno, upustí od uskutečnění svého projektu vůbec i v dolejší partii svého pozemkového majetku, a navrhuje, aby i jeho pozemky byly rozděleny na rodinné kolonie. Poukazujíc na tento procesní stav, dovozuje stížnost, že žal. úřad, nechtěl-li přistoupiti na úpravu navrhovanou Waltrem P., nesměl počítati s nezastavitelností celého komplexu st-lova a s provedením nějakého velkého zahradního projektu na tomto komplexu, který tento st-1 prováděti nehodlá, a že tedy plán jím potvrzený obsahuje řešení, které se v dohledné době neprovede, které je danými skutečnými poměry neodůvodněné a bylo by zásahem do st-lových i sousedních hospodářských zájmů zbytečným a proto nepřípustným.
Vůči této námitce v její všeobecné formulaci dlužno nejprve poukázati na to, že regulační úpravy, jež zákon č. 88/1920 Sb. svěřuje stát. regulační komisi, nejsou v tomto zákoně vázány souhlasem majitelů regulovaných pozemků a že tedy ani v tom případě, jestliže se stát. regulační komise s vlastníkem pozemku před vyložením přehledného plánu dohodovala, jak má bytí jeho pozemek v budoucnosti upraven, a jestliže na některé jeho návrhy přistoupila a je do přehledného plánu pojala, není dalšímu ponechání takovýchto úprav v plánu na závadu, jestliže vlastník pozemku svůj původní souhlas odvolá. Při sdělávání přehledného plánu je stát. regulační komise vázána pouze směrnicemi, danými jí v §§ 1 a 2 cit. zákona, a jen pro porušení těchto zákonných směrnic mohou disposice jí do plánů pojaté býti legitimovanými interesenty brány v odpor. Zda v daném případě se komise, resp. žal. min. těmito zákonnými směrnicemi řídily či z nich vybočily, bude v dalším podrobně zkoumáno, ovšem v rámci námitek podané stížnosti, při čemž hned zde dlužno zdůrazniti, že proti prohlášení dolejší partie pozemkového komplexu Waltra P. za nezastavitelný, resp. za soukromý sad s jednou obytnou budovou tento st-1 ani v řízení o vyloženém plánu, ani ve stížnosti k tomuto soudu podané žádnou námitku neformuloval.
Stížnosti však nelze dáti za pravdu ani v tom, pokud dovozuje neproveditelnost a proto nepřípustnost projektované úpravy komplexu Waltra P. z té okolnosti, že tento st-1 úpravu tu nikdy provésti nehodlá. Vlastní disposicí potvrzeného plánu v příčině komplexu pozemků Waltra P. je jejich nezastavitelnost. Zachování této disposice může na st-li vždycky býti vynuceno tím, že se mu zastavění, zejména zastavěni jinaké než jedinou obytnou budovou nepovolí. K tomu, aby vlastníci pozemků, na nichž přehledný plán proponuje soukromý sad či zahradu, pozemek tento skutečně tímto způsobem upravili, neskýtá zákon v žádném případě přímých donucovacích prostředků; předpokládá se tu prostě rozumná a hospodárná součinnost majitelů pozemků s úřadem. Kdyby v konkrétním případě tato součinnost se nedostavila, je možná odpomoc použitím disposice obsažené v »zastavovacích podmínkách k potvrzenému plánu bod A 2, podle niž jest obci pražské ponecháno, aby rozhodla podle předpisů stav. řádu mimo jiné také o tom, zdali a v jakém rozsahu mohou plochy světlozelené — t. j. plochy určené na zahrady soukromé — býti získány do statku veřejného a tedy proměněny na sad veřejný. O nějaké nemožnosti uskutečnění potvrzené disposice s pozemky st-le Waltra P. není tedy řeči.
Další námitka rázu povšechného je ve stížnosti formulována v podstatě takto: Oddíl III. zákona č. 88/1920 Sb. nenabyl dosud účinnosti a proto také nepozbyly platnosti perfektní regulační úpravy obcí Lisolaj a Horoměřic. Mohou prý tedy úpravy tyto býti uvedeny ve skutek bez souhlasu stát. regulační komise a také může v pendentním projednávání takovýchto úprav býti bez účasti stát. regulační komise pokračováno. Je proto třeba, aby stát. regulační komise při nové regulační úpravě na dosavadní regulační úpravy navazovala. To platí zejména také u veřejných komunikací, ty přece musejí míti zabezpečení, že povedou tam, kam je stát. regulační komise chce dovésti. Avšak v daném případě se nově navrhované komunikace se starými, dosud platnými a již existujícími komunikacemi nekryjí, přehledný plán na tyto staré komunikace nenavazuje. Tím nastává chaos. To prý platí zvláště o cestě z druhého záhybu horoměřické silnice do Lisolaj. Odpověď, kterou žal. úřad na tyto námitky dal na str. 46 svého rozhodnutí, že na staré regulace nemohl býti vzat zřetel, poněvadž jsou v odporu s vůdčími zásadami nového plánu, není žádným vypořádáním se s touto námitkou. Vůči těmto vývodům dlužno nejprve poukázati na to, že st-lé ve svých námitkách proti vyloženému plánu v tomto směru formulovali svoje výtky pouze tak, že vyložený plán nevyhovuje místním poměrům, nebere zřetel na platný regulační plán lisolajský, nenavazuje totiž na stávající komunikace, a že to platí zejména o navrhovaných komunikacích podřadných. Na tyto námitky dnešních st-lů neodpovědělo žal. min. na str. 46 svého rozhodnutí, neboť tam vyvracelo námitky interesentů jiných, totiž Františka a Anny V., nýbrž na str. 67, kde praví, že regulační plán pro území obce Lisolaj byl kdysi projednán podle předpisů staveb, řádu a byl zhotoven hlavně a s ohledem na zájmy této obce a jednotlivých majitelů tamních pozemků; širší zájmy veřejné a zájmy Velké Prahy byly v něm však potlačeny, což bylo nutno přehledným plánem právě potvrzeným opraviti. Že by toto odůvodnění s hlediska formálního nebylo dostatečnou odpovědí na předchozí námitky st-lů, stížnost sama nevytýká a soud také neshledal. Avšak ani ve věci samé nejsou námitky ve stížnosti vznesené způsobilé potvrzení přehledného plánu a zamítnutí námitek podaných st-li v tomto směru vyvrátiti. Není předem jasno, co stížnost chce vyjádřiti tím, když potvrzenému plánu vytýká, že měl navazovati na dosavadní regulační úpravy, že se nově navrhované komunikace s komunikacemi dosud platnými a existujícími nekryjí a že plán na tyto komunikace nenavazuje. Chce-li snad stížnost výtkami těmito hájiti názor, že stát. regulační komise je povinna navazovati nějak na dosud platné a existující komunikace i v území, které podrobuje právě nové regulační úpravě, byla by námitka ta naprosto protismyslná. Kdyby musila stát. regulační komise při sdělávání přehledného plánu vždy »navazovati na dosavadní komunikace«, třebas již existující a zřízené ve shodě s dosud platným plánem polohy, t. j. kdyby byla povinna tyto komunikace ať již v celku neb aspoň v části ponechati v platnosti, nemohla by velmi často svoji regulační činnost podle §§ 1 a 2 zákona č. 88/1920 Sb. vůbec vy ví jeti. Její povinností je však naopak všude tam, kde dosavadní úpravy zásadám vytčeným v cit. zák. ustanoveních neodpovídají, tyto úpravy změniti a smí tedy zejména závadné komunikace v celé jejich trase odstraniti a nahraditi komunikacemi novými, na tyto odstraněné komunikace vůbec nenavazujícími (srov. Boh. A 6563/27, 7981/29, 8396/30, 8714/30). Pro opačný názor nedá se nic vytěžiti z té okolnosti, že podle § 26 zákona č. 88/1920 Sb. ustanovení III. oddílu tohoto zákona nenabyla dosud účinnosti. Tyto dosud neúčinné předpisy oddílu III. chtěly s okamžitou platnosti zbaviti dočasně platnosti potvrzené již regulační plány i jinaké úřední akty rázu stavebně-právního i pro dobu, než ještě pro příslušná území bude přehledný plán vyložen a potvrzen. Otázkou, do jaké míry smí takovéto úřední akty přehledným plánem býti měněny, a zejména derogační mocí přehledného plánu vůči těmto dřívějším aktům se tyto předpisy vůbec nezabývaly. Proto také odsunutí účinnosti těchto předpisů nemá pro otázku dnes na sporu jsoucí žádný význam. Že tento výklad je správný, podává se také z ustanovení § 15 cit. zákona, podle něhož způsob pro budoucí zastavění a úpravu terénu stanovený v potvrzeném přehledném plánu regulačním bude závazný pro všechny budoucí podrobné plány regulační, plány polohy, i budoucí stavby a podniky, z čehož již vyplývá, že také dosavadní plány polohy může měniti.
Poslední námitku rázu povšechného obsahuje bod 2. stížnosti, kde se oběma regulačním úřadům vytýká jako překročení kompetence, zakládající zmatečnost celého jednání a tedy také nař. rozhodnutí, že současně s přehledným plánem byly jako jeho integrující část vyloženy a také potvrzeny »zastavovací podmínky« a zpravidla o zřizování garáží«, jež se zabývají až do podrobností jdoucími stavebními detaily a mají bytí vyhrazeny teprve řízení parcelačnímu a stavebnímu. I tato námitka postrádá důvodnosti. Stát. regulační komise ani min. veř. prací nevydaly své rozhodnutí ve formě povolení parcelačního nebo konsensu stavebního, nýbrž vyložily, resp. schválily přehledný regulační plán, k čemuž po zákonu nesporně kompetentní byly. Otázka, jak dalece oba tyto úřady směly v uvedeném plánu zabíhati do podrobností, není již otázkou jejich kompetence, nýbrž otázkou zákonitosti či nezákonitosti jejich rozhodnutí, kdyžtě za určitých předpokladů mohou i některé podrobnosti míti význam pro celkovou, přehlednou úpravu regulační. Nejde-li však o zmatečnost, k níž by tento soud musil hleděti z moci úřední, nýbrž o pouhou nezákonnost, mohl by se soud vzhledem k předpisu § 5 zákona o ss uvedenou námitkou st-lů zabývati jen tenkráte, kdyby ji byli uplatnili již v řízení o vyloženém plánu. To však st-lé neučinili.
II. Co do jednotlivostí bránili se st-lé proti vyloženému přehlednému plánu a brání se také ve stížností k tomuto soudu podané hlavně proti disposicím dvojího druhu: že některé jejich pozemky byly neprávem prohlášeny za nezastavitelné a že trasa projektovaných komunikací jejich pozemky zbytečně nevhodně rozděluje. — —
B. Také roztroušené námitky proti nové úpravě komunikací lze shrnouti do několika hlavních skupin:
Ve svých námitkách proti vyloženému plánu obraceli se st-lé proti rozšíření posledního oblouku státní silnice velvarsko-teplické (zvané místy též silnicí horoměřickou), jakož i proti úpravě spojovacích komunikací na tuto silnici se připínajících a namítali:
1. Zákruty této silnice, která je již dnes značně živého provozu, úplně vyhovují dnešním potřebám a není třeba ani u nejsevernějšího zákrutu překládati celou silnici s nepoměrným nákladem právě do pozemku Waltra P.; ačkoli se nenavrhuje žádné rozšíření této silnice a ačkoli v nejvyšším bodě nejsou již žádná příkrá stoupání,, přece se navrhuje přeložení silnice do pozemku Waltra P., který je pak rozdělován na dvě nerovné části.
2. Třebas že v návrhu je zachována cesta č. kat. 296, nemůže přece nahraditi výbornou spojku, navrhovanou Waltrem P. od velvarsko- teplické silnice směrem parcely č. kat. 84 k Lisolajům, ježto spojka Waltrem P. navržená znamená současně i odlehčení provozu na další trati velvarsko-teplické silnice, a nebylo by potom třeba nejvyšší zatáčku silnice horoměřické překládati a tím s nepoměrně velkým nákladem pro silnici porušovati ještě i sousední pozemky č. kat. 72 a 82 v Lisolajích, ač takovéto přeložení silniční provoz nevyžaduje, neboť mu dosavadní trať silnice úplně postačuje a postačí.
3. Regulační plán dosud platný pro Lisolaje počítá se spojovací silnicí od velvarsko-teplické silnice, a to z jejího druhého (předposledního) ohbí do Lisolaj. Celá regulace lisolajská a obzvláště všechny parcely na sever od cesty č. kat. 296 jsou na to přizpůsobeny. Proč jest ale tato povozová komunikace z vyloženého návrhu regulace vypuštěna, není vůbec ničím odůvodněno. Spojení obce Lisolaj se silnicí velvarsko- teplickou je nedostatečně vybudováno, v tom směru vyhovoval posledně předložený plán Waltra P. mnohem lépe potřebám komunikace.
Na tyto námitky odpověděl žal. úřad takto: Zvětšení poloměru posledního oblouku stát. silnice na Horoměřice je nutné s ohledem na dopravní důležitost její a zvýšení bezpečnosti provozu po ní. Spojení směrem na Lisolaje nově se upravuje a je polohově výhodnější než spojení plánem lisolajským předpokládané.
Ve stížnosti k tomuto soudu podané opakují nejprve st-lé slovně námitky uvedené shora na místě 2 a 3, k čemuž ještě dodávají: Zákrut silnice není ani novou trasou odstraněn, ba ani zlepšen přes to, že přeložení silnice bude spojeno zcela Zbytečně s velkým veřejným nákladem. Vždyť ani mírnějšího stoupání, ani větší přehlednosti se novou trasou nezíská. A postačilo by, až jednou provoz na této trati bude tak čilý,’aby se silnice prostě snad jen o něco rozšířila; překládati ale silnici v těchto místech a nedocíliti při tom vůbec žádného zlepšení, je vskutku ničím neodůvodněné zasahování do soukromých pozemků č. kat. 72 a 82. Mimo to vztahují se k úpravě potírané námitkou shora na 3. místě uvedenou ještě vývody stížnosti, kde se praví: Regulační plán obce Lisolaj sahal až k pozemku č. kat. 94, odkud vedlo přímo spojení ze silnice do obce Lisolaj. Podle nového plánu toto spojení odpadá a každý, kdo se chce dostati do Lisolaj, musí absolvovati několik serpentin a pak moje pozemky obejíti. Neodpovídá tedy nové řešení místním poměrům, nenavazuje na reální poměry stávající a je proto nezákonné. Ani tyto námitky nejsou způsobilé nař. rozhodnutí v bodech jimi napadených zvrátiti. Pouhé opakování námitek vznesených proti vyloženému plánu nelze uznati za řádně formulované stižné body proti rozhodnutí, v němž na tyto námitky bylo odpověděno. Pokud se stížnost v konkretisované části snaží dovoditi, že ani novou trasou státní silnice nebude zákrut její zlepšen, brojí tím pouze proti odbornému skutkovému hodnocení žal. úřadu, jehož věcné přezkoumání se podle § 6 zákona o ss vymyká z kognice tohoto soudu. Že by pak úsudek o tom, že dosavadní zákrut této silnice s hlediska komunikačního a bezpečnostního pro svůj malý poloměr nevyhovuje, byl zřejmě nelogický, soud nalézti nemohl. Pokud stížnost namítá, že rozšíření tohoto zákrutu není třeba proto, že provozu na silnici v těchto místech lze odlehčiti zřízením vhodné spojky, není ani tato námitka způsobilá zvrátiti odůvodnění žal. úřadu, jenž přece uznal na potřebu této úpravy nejen z důvodů značné frekvence na této silnici, nýbrž i z důvodů bezpečnostních (totiž malého oblouku dosavadního zákrutu), jež by zde zůstaly stejně aktuální, i kdyby se zde provoz částečně zmenšil. Pokud se stížnost konečně domáhá toho, aby spojovací silnice z druhého ohbí státní silnice do Lisolaj zůstala zachována, je bezdůvodná proto, že na takovéto zachování dosavadní komunikace nemají st-lé nároku, dokud netvrdí, že navržené odstranění dosavadní komunikace poškozuje nějaké jejich subjektivní právo. Nic takového st-lé ve svých námitkách proti vyloženému plánu netvrdili a netvrdí to ani ve stížnosti k tomuto soudu podané. Namítají jen zcela všeobecně, že se tím komunikační poměry v tomto území zhorší. Tím však v podstatě vystupují pouze na ochranu zájmů veřejných, k jichž hájení nejsou legitimováni.
V příčině komunikací bránili se st-lé ještě proti tomu, že potvrzeným plánem nebyla zrušena dosud platně existující pěší cesta podél pozemků Waltra P. č. kat. 98, 99 a 83, rozdělující komplex pozemků tohoto st-le ve dva díly, resp. že bylo ponecháno obci, aby v podrobném plánu řízením podle stavebního řádu opatřila rozhodnutí o ponechání této cesty. I tato námitka je bezdůvodná.
V řízení podle zákona č. 88/1920 Sb. mohou se majitelé pozemků, pojatých do regulovaného území, jen brániti proti tomu, aby navrženými regulacemi — tedy navrženými změnami v poměrech dosavadních — nebylo do jejich práv protizákonně zasahováno, nemají však nároku, aby regulační úřad nějakou novou regulaci provedl, tedy aby na dosavadních poměrech něco změnil. Proto se zejména nemohou domáhati ani toho, aby úřad ve svém plánu nějakou dosavadní komunikaci vypustil, ať už komunikace ta fakticky existovala, nebo byla jen určena k provedeni v dosavadním platném plánu polohy.

Citace:

č. 12630. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1047-1053.