Č. 12 448.

Řízení před nss. — Řízení správní. — Vodní právo: I. Nss nemůže vyhověti návrhu žal. úřadu, aby stížnost byla odmítnuta proto, že st-lova legitimace odpadla po vydání nař. rozhodnutí. — II. Formální nedostatek nař. rozhodnutí, záležející v tom, že není označen jako »výměr« a není opatřen vlastnoručním podpisem oprávněného úředního orgánu nebo ověřením kanceláře, že vyhotovení souhlasí s originálem, zakládá podstatnou vadu řízení jen, když tím byla ztížena obrana práv stěžovatelových. — III. Působnost vodocestného zákona č. 66/1901 ř. z. není omezena na stavby, s nimiž bylo započato nejpozději v roce 1904. — IV. Není zákonného předpisu, podle něhož by přehledný plán mohl jakkoli prejudikovati projektu vodocestnému, a to ani tenkráte, byl-li přehledný plán bez výhrady potvrzen, anebo dokonce i proveden.
(Nález ze 17. června 1936 č. 13 718/36.)
Věc: Svaz bankovních a spořitelních úředníků v republice Československé v Praze a Veslařský klub »Slavia« v Praze (adv. Dr. František J. Novák z Prahy) proti rozh. min. veř. prací z 18. srpna 1933 o úpravě a splavnění řeky Vltavy v katastrálních územích Malé Chuchle, Bráníka, Hlubočep, Podolí-Dvorců a Smíchova.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím min. veř. prací bylo o projektu úpravy a splavnění řeky Vltavy v katastr, územích Malé Chuchle, Bráníka, Hlubočep, Podolí-Dvorců a Smíchova, kteroužto úpravu hodlá provésti ředitelství pro stavbu vodních cest, podle ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 66/1901 ř. z. a § 13 min. nař. č. 90/1903 ř. z. v dohodě se zúč. ministerstvy a po vyslechnutí zem. výboru země České mimo jiné vysloveno, že projekt podrobený politické pochůzce je proveditelný a účelný se stanoviska veřejného prospěchu, protože zabezpečuje říční břehy, zabraňuje ledovým zácpám, umožňuje ochranu přilehlých území a obcí před zátopami a zlepšuje plavební poměry v dotčené trati. O námitkách, které v průběhu řízení administrativního podali oba dnešní st-lé, bylo rozhodnuto takto:
Pozemky Veslařského klubu »Slavia« č. p. 768/20 a 768/24 (kat. území Bráník) je nutno a přípustno vyvlastniti, protože bez nich by se nedala provésti projektovaná úprava pobřeží. Tvrzení tohoto účastníka, že ony jeho pozemky jsou podle přehledného regulačního a zastavovacího plánu Bráníka určeny pro tělovýchovné korporace, a že jsou na nich projektovány klubovny, neodpovídá skutečnosti, protože výměr min. veř. prací z 15. června 1932, kterýmž ministr veř. prací potvrdil onen přehledný plán, ukládá stát. regulační komisi, aby tento plán dodatečně přizpůsobila úpravnímu projektu vodocestnému.
Pokud pak jde o námitky Svazu bankovních a spořitelních úředníků v republice Československé, bylo nař. rozhodnutím vysloveno, že pro projektovanou břehovou úpravu je nezbytně zapotřebí pozemků parc. č. 123, 124, 125, 126/1 a 126/2 (katastr, území Hlubočepy), a proto je nutno a přípustno je vyvlastniti. Námitka Svazu bankovních a spořitelních úředníků v republice Československé v Praze proti přípustnosti vyvlastnění těchto pozemků, že je jako nájemce zařídil pro sportovní účele, byla zamítnuta jako bezdůvodná, protože platný právní řád nečiní překážkou přípustnosti vyvlastnění skutečnost tvrzenou v námitce. Požadavek, aby tomuto účastníku byla dána věcná náhrada ve formě pronájmu jiného vhodného pozemku, byl zamítnut, protože vyvlastněný má nárok jedině na náhradu peněžitou (§ 8 zákona č. 30/1878 ř. z.). Pro nepříslušnost bylo odmítnuto rozhodnouti o náhradě z příčiny vyvlastnění, protože náhradu tu určuje soud (§ 22 násl. zákona č. 30/1878 ř. z.), jestliže se strany dříve dobrovolně nedohodly o náhradě. Námitka, že není nutno zřizovati na levém břehu vltavském dálkovou komunikaci, byla zamítnuta pro bezdůvodnost, protože je projektována inundační hráz. Požadavek, aby pozemky, jichž se nyní užívá k tělovýchovným účelům, byly pro tyto účely ponechány tak dlouho, jak bude nejdéle možno, byl odmítnut pro nepříslušnost úřadu o tomto požadavku rozhodovati, ježto nucený výkon vyvlastnění přísluší okr. úřadu k žádosti stavebníkově (§ 35 zák. č. 30/1878). Konečně bylo vysloveno, že pro vodní dráhu a pro úpravu pobřeží je nezbytně zapotřebí pozemku č. parc. 126/1 v Praze-Hlubočepích, že je nutno a přípustno jej vyvlastniti, a že v důsledku toho je nutno zrušiti všechna zařízení, která účastníku povolil zříditi na tomto pozemku zemský úřad v Praze výměrem ze dne 9. dubna 1930.
Podle podmínky č. 2 tohoto výměru jest účastník povinen provésti svým nákladem, a to bez nároků vůči státní správě na náhradu, všechny potřebné práce a úpravy spojené s úplným odstraněním povolených zařízení a úprav.
Podáním z 15. června 1936 sdělil žal. úřad nss, že zem. úřad v Praze výměrem z 11. března 1936 odvolal jako vodoprávní úřad vodoprávní povolení, které bylo výměrem zem. úřadu v Praze z 9. dubna 1930 dáno spolku »Svaz bankovních a spořitelních úředníků v republice Československém; v Praze, a že tím padá legitimace tohoto spolku k podání stížnosti na nss, poněvadž legitimace ta byla založena jedině na zmíněném, nyní odvolaném vodoprávním povolení. Žal. úřad navrhuje proto, aby stížnost tohoto spolku byla odmítnuta a limine, bude-li zjištěno, že výměr zem. úřadu v Praze z 11. března 1936 nabyl moci práva. Návrhu tomuto nemohl nss vyhověti, je|to v době, kdy bylo nař. rozhodnutí vydáno, byla legitimace spolku »Svaz bankovních a spořitelních úředníků v republice Československé« k podání stížnosti na nss dána, a žal. úřad neprokazuje, že legitimace tato později odpadla. Není pak úkolem nss, aby zjišťoval, zda legitimace zmíněného spolku ke stížnosti později odpadla, nehledíc ani k tomu, že nss ani nemůže posuzovati, jaké by dodatečné odvolání vodoprávního konsensu mohlo míti účinky na stav, jaký tu byl v čas vydání nař. rozhodnutí. Bylo proto přikročiti k meritornímu projednání řečené stížnosti.
I. Stížnost Svazu bankovních a spořitelních úředníků v Praze vytýká po formální stránce,
1. že nepodepsaný tiskopis zem. úřadu v Praze z 13. září 1933 nevyhovuje ustanovení § 68 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., ježto není označen jako výměr, neobsahuje ani výrok, ani odůvodnění a není na něm připojen podpis oprávněného úředního orgánu, ani ověření kanceláře, že vyhotovení souhlasí s vyřízením, a
2. že v rozhodnutí min. veřejných prací z 18. srpna 1933 není uvedeno, v čem projekt záleží, takže nelze posouditi, o jaký projekt jde, a nelze tedy projekt ten přezkoumati.
Žádnou z těchto námitek neshledal nss důvodnou.
Výměr zem. úřadu v Praze z 13. září 1933 obsahuje dvě přesně od sebe odlišné a označené části. V »Části I.« uvádí se především, že k návrhu min. veř. prací provedl zem. úřad podle §§ 6 až 12 min. nař. č. 90/1903 ř. z. politickou pochůzku a vyvlastňovací řízení o projektu úpravy a splavnění řeky Vltavy v katastrálních územích blíže uvedených, a že na základě výsledku této politické pochůzky vydalo min. veř. prací podle ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 66/1901 ř. z. a § 13 min. nař. č. 90/1903 ř. z. v dohodě se zůč. ministerstvy a vyslechnuvši zem. výbor země České, výnosem z 18. srpna 1933 »rozhodnutí«, načež následuje obsah tohoto rozhodnutí, zejména pak výrok, že projekt podrobený politické pochůzce je proveditelný a účelný se stanoviska veřejného prospěchu, protože zabezpečuje říční břehy, zabraňuje ledovým zácpám, umožňuje ochranu přilehlých území a obcí před zátopami a zlepšuje plavební poměry v dotčené trati, dále výrok, že k provedení projektu je nezbytně zapotřebí pozemků a práv uvedených v seznamu, a že proto je nutno a přípustno je vyvlastniti. Konečně obsahuje část I. výrok o tom, jak se o jednotlivých námitkách a zejména i o námitkách dnešních obou st-lů rozhoduje. V části II. pak zem. úřad, vyhovuje výnosu min. veř. prací z 18. srpna 1933, vydává podle výsledku vyvlastňovacího řízení vyvlastňovací nález, jímž se stanoví, že majitelé pozemků, uvedení v následujícím na to seznamu, jsou povinni postoupiti státnímu podniku vodocestnému, jenž pak blíže jest označen, od svých pozemků, po případě budov a jiných objektů stavebních, části v tom rozměru, jak v seznamu je blíže uvedeno.
Z nař. rozhodnutí je tedy patrno, že v části I. vydává žal. úřad o vodocestném projektu, a to o onom, který byl předmětem politické pochůzky ve dnech 28. března, 1., 7., 11., 14. a 18. dubna 1931, rozhodnutí, takže st-l nemůže důvodně býti v pochybnostech ani o tom, o který projekt jde, ani o tom, že nař. rozhodnutí je rozhodnutím o tomto projektu a také rozhodnutím o jeho námitkách. V tomto rozhodnutí o námitkách st-lových je také uvedeno, proč se námitkám těm nevyhovuje. Tím padá námitka ad 2.). I když tedy nař. rozhodnutí v té formě, jak st-li bylo doručeno, není označeno jako »výměr« a i když není opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněného úředního orgánu anebo ověřením kanceláře, že vyhotovení souhlasí s originálem, nemůže st-l důvodně tvrditi, že těmito formálními nedostatky byl uveden v pochybnost o právní povaze nebo o obsahu naříkaného rozhodnutí. St-l netvrdí ani, ve kterém směru mu nedostatky těmi byla ztížena obrana jeho práv. Pak ovšem nelze vytýkané dva nedostatky formální považovati za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zákona o ss, a je pak i námitka ad 1.) v celém rozsahu bezdůvodná.
Ve věci samé pak uvážil nss o stížnosti toto:
Stížnost Svazu bankovních a spořitelních úředníků v Praze vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost následovními námitkami:
1. že zákon č. 66/1901 ř. z. na úpravu řeky Vltavy, o niž se právě jedná, nedopadá, ježto zákon tento se týká jen staveb v § 1 uvedených, mezi nimiž zamýšlený projekt úpravy a splavnění řeky uveden není,
2. že podle § 6 cit. zákona platí ustanovení tohoto zákona jen pro ony stavby, jež byly započaty nejpozději r. 1904,
3. že podle § 9 téhož zákona má úhrada pro stavby prováděné po r. 1912 býti zajištěna zvláštním zákonem, který dosud vydán nebyl,
4. že podle § 13 cit. zákona přísluší úřadům vyvlastňovací právo podle zásad zákona č. 30/1878 ř. z., avšak pouze pro stavby označené v § 1, a ježto projekt úpravy a splavnění řeky Vltavy v § 1 zákona vodocestného obsažen není, nemohou práce býti provedeny na základě tohoto zákona a nelze provésti vyvlastnění podle zákona č. 30/1878 ř. z.
Žal. úřad sice ve svém odvodním spise navrhuje, aby námitky tyto byly odmítnuty jako nepřípustné z toho důvodu, že jich st-l neuplatnil v řízení správním, leč nss nemohl návrhu tomuto vyhověti, ježto se jedná o upotřebitelnost použité právní normy, o niž se opřel žal. úřad v nař. rozhodnutí, a námitky ty směřují nikoli proti projektu, nýbrž proti rozhodnutí úřadu. Není tedy st-l s námitkami těmi prekludován. V meritu pak nejsou námitky ty důvodné.
Splavnění řeky Vltavy v katastrálních územích Malá Chuchle, Bráník, Hlubočepy, Podolí-Dvorce a Smíchov spadá do trati označené v § 1 lit. b) zákona vodocestného, kde se mluví o splavnění Vltavy od Budějovic do Prahy. Je tedy námitka ad 1.) bezdůvodná. Tím padá i námitka ad 4.).
Je sice pravda, že podle § 6 vodocestného zákona se stavbou vodních drah, vytčených v § 1, ohledně nichž zastupitelstva dotyčných zemí vyslovila svůj souhlas ve smyslu § 1, se mělo započíti nejpozději do r. 1904, z toho však neplyne, že by stavby později zahájené se vůbec vylučovaly z působnosti zákona vodocestného, uváží-li se, že započíti se mělo do r. 1904 jen s oněmi stavbami, ohledně nichž zastupitelstva dotyčných zemí již dala svůj souhlas, a uváží-li se dále, že zákon vodocestný jedná o úpravě celých dlouhých říčních tratí a o kanálech, k jejichž provádění bylo potřebí dlouhé doby. Že vodocestný zákon sám počítá s prováděním vodocestných prací i po roce 1904, plyne z toho, že v § 9 pamatuje na to, jakým způsobem má býti postaráno o náhradu potřebného nákladu po roce 1912. Předpis § 6 má zřejmě jen ten smysl, že s pracemi v § 1 vytčenými se má začíti vůbec nejpozději v roce 1904, pokud arciť do té doby zastupitelstvo dotyčné země dalo svůj souhlas, z předpisu toho nebo z jiných ustanovení zákona vodocestného nelze však dovoditi, že by se s pracemi těmi mělo do r. 1904 započíti v celém rozsahu, t. j. po celé délce tratí v § 1 uvedených. Názoru tomu svědčí i ta okolnost, že zákon č. 50/1931 Sb. předpokládá (§ 13) provádění zákona vodocestného i v době přítomné, ruší v § 21 zákon č. 66/1901 ř. z. jen částečně ve směrech tam uvedených, a zajišťuje úhradu potřeby pro období až do r. 1942 (§ 6). Jsou proto i námitky ad 2.) a 3.) bezdůvodné.
II. Stížnost Veslařského klubu »Slavia« se snaží dovoditi, že žal. úřad neprávem zamítl námitku st-lovu, že vodocestný projekt je v rozporu s potvrzeným přehledným regulačním a zastavovacím plánem bránickým. Než ani tato námitka není důvodná. Neboť ani v zákoně č. 88/20 Sb., ani v jiném zákoně není předpisu, podle něhož by přehledný plán mohl jakkoli prejudikovati vodocestnému projektu, byť přehledný plán byl potvrzen nebo docela snad i proveden. Stav práva je naopak ten, že při kolisi s vodocestným projektem musí přehledný plán ustoupiti. Ale nehledíc ani k tomu, nemůže se st-l s úspěchem dovolávati potvrzeného přehledného plánu již z té příčiny, že potvrzovací výměr min. veř. prací z 15. června 1932 obsahuje výhradu, v níž se stát. regulační komisi ukládá, aby plán projektu vodocestného dodatečně přizpůsobila, takže o kolisi nemůže býti řeči.
Ježto tedy žádná z námitek nebyla shledána podstatnou, bylo obě stížnosti zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 12448. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 629-633.