Č. 12293.

Justiční správa: * Není nezákonné, jestliže úřad justiční správy stálého tlumočníka soudního zbavil této funkce z důvodu nedostatečné znalosti jazykové a nespolehlivého pořizování překladu.
(Nález ze 17. února 1936 č. 3646/34.)
Prejudikatura: Boh. A 7814/29.
Věc: Rudolf Č. v Praze proti rozh. min. spravedlnosti z 9. srpna 1933 o odnětí tlumočnického oprávnění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem vrchního soudu v Praze z 30. prosince 1927 ustanoven byl Rudolf Č. stálým přísežným tlumočníkem jazyka srbochorvatského pro překlady do češtiny, němčiny a naopak, a to na základě vysvědčení o zkoušce vykonané 20. října 1927 na filosofické fakultě německé university v Praze. Výnosem vrchního soudu v Praze z 3. srpna 1932 byla jeho působnost jako stálého tlumočníka řeči srbochorvatské rozšířena také na řeč německou pro překlady do češtiny a naopak.
Presidium vrchního soudu bylo upozorněno na to, že Rudolf Č. pravděpodobně není jazyka srbochorvatského dostatečně znalý, jelikož pořídil pro krajský soud obchodní v Praze ve sporu Ck II 230/30 překlad svědeckých výpovědí z jazyka srbochorvatského s tolika závadami, že bylo nutno dáti tento překlad přezkoumati jiným tlumočníkem. Při přezkoumání se zjistilo, že překlad byl pořízen ledabyle a že v některých částech neodpovídal ani znění ani smyslu originálu; některé věty byly přeloženy tak, že vůbec neměly smyslu.
Bohuslav-Dusil. Nálezy správní XVIII. 8 Důsledkem toho zbavil vrchní soud v Praze výnosem z 16. června 1933 Rudolfa Č. funkce tlumočnické, pokud jde o jazyk srbochorvatský a naopak.
Jelikož se během řízení zavedeného proti Rudolfu Č. u okr. soudu civilního pro Prahu-Jih pro pokoutnictví zjistilo, že vyvinul v pozůstalosti po Rudolfu S. činnost, která se nesrovnává nikterak s důvěryhodností a spolehlivostí ve styku se stranami, které jsou u soudního přísežného tlumočníka nezbytným předpokladem, odňal mu vrchní soud týmž výnosem také tlumočnické oprávnění, pokud jde o jazyk německý.
Nař. rozhodnutím žal. úřad rozhodnutí vrchního soudu v Praze v celém rozsahu potvrdil.
Nss uvážil o stížnosti toto: — — —
Stížnost namítá, že funkce tlumočníka není stanovena zákonem, že není zvláště stanoveno, kdy má tlumočník býti ustanoven a kdy má býti tlumočnictví zbaven, dále že není také předpisů, jako na Slovensku, které by upravovaly řízení o odnětí práva tlumočnického nebo normovaly řízení disciplinární, že tu přichází v úvahu pouze nařízení min. spravedlnosti z 19. února 1897 č. 6 věst. min. sprav., jednající o seznamech soudních tlumočníků, a výnos min. spravedlnosti ze 14. listopadu 1923 č. 38 věst. min. sprav., a že proto vrchní soud nemá práva jednostranně zbaviti stěžovatele oprávnění býti tlumočníkem, ježto tím zasahuje do jeho subjektivního nabytého práva.
Námitce této nemohl nss dáti za pravdu.
Podle § 288 nesporného patentu z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. určuje se zvláštními předpisy, jak a kde mají býti ustanoveni stálí přísežní tlumočníci. Takovým předpisem je pak dvor. dekret z 22. prosince 1835 č. 109 Sb. zák. soud. Dekret tento stanoví v bodu 2., že u zem. soudu nebo při sborových soudech první stolice v hlav. městech zemí, je-li třeba, též u sborových soudů jiných větších měst, má býti k překladům z cizích řečí, ve kterých se častěji sepisují listiny, vzat do přísahy potřebný počet stálých tlumočníků, pokud se to již nestalo. Tlumočníci mají býti především vzati z advokátů a notářů a mají býti apelačními soudy jmenováni. Každý apelační soud ustanoví, vyslechna podřízené mu zem. soudy a sborové soudy, počet těchto tlumočníků, dá je navrhnouti soudy první stolice, z nichž mají býti vzati do přísahy, a pokusí se nabýti přesvědčení každým způsobem o znalostech a mravní bezúhonnosti navržených.
Dále stanoví nař. min. spravedlnosti z 12. června 1897 č. 12697, věst. min. sprav. č. 24, že tlumočníci mohou býti ustanoveni i v místech okr. soudů, je-li toho naléhavě třeba a jsou-li tam úplně způsobilé osoby pro tento úřad.
Jak vésti jest seznamy tlumočníků, určuje nař. min. spravedlnosti z 19. února 1897 č. 3771, věst. min. spravedlnosti č. 6, a výnos min. spravedlnosti ze 14. listopadu 1923 č. 51271, č. 38. věst. min. spravedlnosti. Viz i § 123 nař. min. sprav. ze dne 5. května 1897 č. 112 ř. z.
Z uvedených předpisů plyne, že za tlumočníky cizích jazyků mohou býti ustanoveny vrchním soudem jen osoby, o nichž vrchní soud »každým způsobem« nabyl přesvědčení, že jsou úplně znalé jazyka, pro nějž mají býti ustanoveny, a že jsou spolehlivé. Než úplná znalost jazyka a spolehlivost jsou nezbytným předpokladem nejen pro původní ustanovení určité osoby soudním přísežným tlumočníkem, nýbrž i nezbytným předpokladem pro trvání úřední činnosti tlumočníka. Plyne to z těchto úvah: Podle § 289 nespor, pat. č. 208/1854 ř. z. (viz i bod 4. dvor. dekr. č. 109/1835 Sb. zák. soud.) musí tlumočník, dovolávaje se vykonané tlumočnické přísahy, na konci překladu osvědčiti, že překlad přesně souhlasí s původní listinou, a potvrdí toto vysvědčení svým podpisem a svou pečetí. Důsledkem tohoto význačného postavení soudního přísežného, tlumočníka je pak podle § 292 nespor. pat. č. 208/1854 ř. z. (viz i bod 6. dvor. dekr. č. 109/1835 Sb. zák. soud.), že překlady tlumočníka přísežně stanoveného u soudu jest tímto soudem, jakož i jinými soudy a úřady pokládati za správné. Předpisy tyto vtiskují tedy soudnímu přísežnému tlumočníkovi znak zvláštní důvěryhodnosti a spolehlivosti po stránce znalosti jazyka, pro nějž byl tlumočníkem ustanoven. Z povahy věci pak plyne, že dospěje-li vrchní soud po ustanovení určité osoby tlumočníkem na podkladě provedeného šetření k přesvědčení, že předpoklady úplné znalosti jazyka a spolehlivosti u ustanoveného tlumočníka nejsou dány, jest vrchní soud nejen oprávněn, nýbrž v zájmu veřejném přímo povinen, osobě takové udělené oprávnění tlumočnické odníti a ji ze seznamu tlumočníků vymazati.
Není zde proto stížností tvrzené nezákonnosti. — — —

Citace:

Č. 12293.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 269-271.