Č. 12261.

Zaměstnanci veřejní. — Část všeobecná: * Ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 287/1924 Sb. o nároku na doplatky při nesprávném vyměření neb likvidaci odpočivných neb zaopatřovacích požitků pozbylo vzhledem k ustanovení § 8 odst. 2 a 3 a § 10 zákona č. 70/1930 Sb. ve spojení s §em 151 odst. 6 plat. zákona č. 103/1926 Sb. platnosti ve příčině nároku na doplatky požitků těch státních zaměstnanců na odpočinku, na něž se posléz uvedený zákon vztahuje.
(Nález ze 16. ledna 1936 č. 19984/35.)
Věc: Krištof K. v Chebu (adv. Dr. Leopold Diamant z Prahy) proti rozh. min. spravedlnosti z 31. prosince 1932 o úpravě odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání, jež st-l, rada zemského soudu v. v., podal z výměru presidia vrchního soudu v Praze z 9. června 1932 o opravě pensijních požitků, z těchto důvodů: »Ze správních spisů bylo zjištěno, že presidium vrchního soudu výměrem z 31. března 1925 vyměřilo odvolateli podle zákona z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. od 1. ledna 1925 odpočivné požitky částkou ročních 10.752 Kč 96 h, t. j. 73.6% pensijní základny 14.610 Kč.
Výměr byl doručen dne 28. dubna 1925. Výměrem ze 17. prosince 1929 započetlo mu presidium do pensijní základny soudcovský přídavek ve výši 6.390 Kč a vyměřilo mu podle zák. č. 287/1924 Sb. od 1. ledna 1925 odpočivné ročních 15.456 Kč, t. j. 73.6% pensijní základny 21.000 Kč (14.610 Kč a 6.390 Kč). Výměr doručen 6. února 1930.
Výměrem z 29. září 1929 vyměřilo mu presidium od 1. ledna 1930 výslužné podle zákona z 20. května 1930 č. 70 Sb.
V podání z 26. ledna 1932 uvedl odvolatel, odvolávaje se na osobní spisy nalézající se v presidiu vrchního soudu, svá osobní data a výměry odpočivných požitků. Poukázal na nález nss z 8. září 1931 č. 12960 a uvedl, že v nálezu obsažený výklad § 1 zákona č. 287/1924 Sb. nedošel při výměře jeho odpočivných požitků výrazu a že jeho pense byla omylem vyměřena nižší částkou, než mu příslušela. Žádal, aby v cestě obnovy vyměřovacího řízení byla mu pense od 1. ledna 1925 do 31. prosince 1929 a od 1. ledna 1930 správně podle zákona upravena a doplatky od 1. února 1929 k výplatě poukázány.
Presidium vrchního soudu vyslovilo v napadeném rozhodnutí, že odvolatel svou žádostí zřejmě zamýšlí dosáhnouti změny dekretu z 31. března 1925, a to z důvodu právního výkladu § 1 zák. č. 287/1924 Sb. Presidium neuznalo odvolateli nárok na takovou změnu s odůvodněním, že výměr z 31. března 1925 stal se pravoplatným podle ustanovení § 151 plat. zák. v důsledku ustanovení § 8 odst. 3 a § 10 odst. 1 zákona č. 70/1930 Sb. Posléze vyslovilo, že žádané změny nepřipouští tudíž ani výměr z 31. března 1925, ani kterýkoliv další výměr presidia, rovněž pravoplatný, jímž byly upraveny pensijní požitky odvolatelovy. Tato doložka vztahuje se mimo jiné i na výměr presidia ze 17. prosince 1929, kterým výměr z 31. března 1925 byl změněn, pokud jde o výměru výslůžného.
V odvolání namítá odvolatel, že všeobecně platící zásada, že výměr opominutím opravného prostředku nabývá právní moci, byla prolomena speciálním ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 287/1924 Sb. a analogickým ustanovením § 151 odst. 6 a 7 plat. zák., podle nichž státní zaměstnanec má právní nárok na opětovnou úpravu platů v případě, že odpočivný požitek byl vyměřen nebo vyplacen nižší částkou než mu podle zákona příslušela. Výměr presidia vrchního soudu z 31. března 1925 byl bez ohledu na právní moc již jednou změněn dekretem ze 17. prosince 1929 započtením soudcovského přídavku. Odvolatel dovolával se dále judikatury nss k § 9 odst. 1 zák. č. 287/1924 Sb.
Min. spravedlnosti neshledalo odvolání odůvodněným.
Není sporu o tom, že na odvolatele vztahují se podle §§ 8 a 10 zákona č. 70/1930 Sb. ustanovení § 151 plat. zák. Ve smyslu § 151 odst. 6 plat. zák. může pensionovaný zaměstnanec uplatňovat! nárok na nedoplatek scházejících částek do tří roků od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky tehdy: 1. jestliže mu byly vypláceny odpočivné platy nižší, než mu podle platných výměrů příslušely, 2. jestliže nebylo včas učiněno z moci úřední opatření o zvýšení odpočivných platů, na něž zaměstnanec měl podle platných předpisů nárok, 3. jestliže zaměstnanec svůj příslušný nárok, ač byl k tomu podle platných předpisů povinen, neuplatni! do tří roků od vzniku nároku. V § 151 odst. 6 plat. zák. jest upravena táž právní materie jako v předpisu § 9 odst. 1 zákona č. 287/ 1924 Sb. Tento předpis pozbyl proto u odvolatele platnosti dnem, kterým ustanovení § 151 plat. zák. nabylo u něho účinnosti. Za tohoto stavu je tudíž nepřípustný poukaz na judikaturu nss, odnášející se ke zrušenému ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 287/1924 Sb. V § 151 odst. 6 plat. zák. není již stanoveno, že by zaměstnanec mohl uplatňovati nárok na nedoplatek v případě nesprávné výměry odpočivných platů. Je to přímý důsledek ustanovení odst. 1 a 2 tohoto paragrafu, podle něhož proti výměře platů, provedené z moci úřední neb k žádosti, přísluší zaměstnanci opravné prostředky v určité lhůtě. Výměr, upravující platy, podléhá tudíž právní moci. — Odvolatel poukazuje na ustanovení § 151 odst. 7 plat. zák., podle něhož úřad při nesprávné výměře může do určité lhůty výměr z moci úřední pozměniti nebo zrušiti. Právě ze srovnání znění odst. 6 a 7 se podává, že zaměstnanci nepřísluší nárok na takovou změnu. Změna pravoplatného výměru je možná pouze za podmínek obnovy. Podle všeobecných zásad řízení správního jest obnova přípustná pouze na základě nových skutkových okolností. Výměrem presidia vrchního soudu z 31. března 1925 bylo učiněno z moci úřední opatření o zvýšení odpočivných platů. Tento výměr byl změněn dalším výměrem presidia ze 17. prosince 1929 vzhledem k novému právnímu stavu. Výměr ze 17. prosince 1929 byl opřen výslovně o zák. č. 287/1924 Sb. V žádosti z 26. ledna 1932 i v odvolání poukazuje odvolatel na svou službu a dřívější úpravu odpočivných požitků, tyto okolnosti byly však úřadu známy z osobních spisů a z osobního výkazu, jichž se odvolatel ve své žádosti přímo dovolával. Ani v žádosti, ani v odvolání neuvádí odvolatel nových skutkových okolností. Opírá se v podstatě jen o výklad § 1 zákona č. 287/1924 Sb. Nový právní výklad nemůže býti důvodem obnovy. Postrádá proto odvolání zákonné opory.
Nss uvážil o stížnosti toto:
napadá předem názor žal. úřadu, že ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 287/1924 bylo zrušeno normou § 151 odst. 6 plat. zák., a snaží se poukazem na ustanovení § 214 odst. 2 posléz citovaného zákona, podle něhož předpisy, týkající se nároků na odpočivné a zaopatřovací platy a jejich výměry, pokud neodporují tomuto zákonu, zůstaly nedotčeny, dovoditi, že ustanovení § 9 zákona č. 287/1924 Sb. i za platnosti platového zákona, resp. ustanovení §§ 8 a 10 zákona č. 70/1930 Sb., nepozbylo závazné moci. Než stížnost, uplatňujíc tuto námitku, přehlíží, že podle znění § 214 odst. 2 plat. zákona mohly zůstati zmíněné předpisy jen potud nedotčeny, pokud neodporují tomuto zákonu. Jest proto vzhledem ke stanovisku stížnosti i se zřetelem na ustanovení § 9 o. z. o. zkoumati, zda ustanovení § 9 zákona č. 287/1924 Sb. neodporuje § 151 odst. 6 zák. č. 103/1926 Sb. Citovaný § 9 zák. č. 287/1924 Sb. stanoví, že, byl-li by odpočivný neb zaopatřovací požitek, ať podle tohoto zákona, ať podle všeobecně pro tu kterou kategorii zaměstnanců platných předpisů o odpočivných a zaopatřovacích požitcích vyměřen neb likvidován nesprávně částkou nižší, přísluší oprávněnému nárok na výplatu tohoto rozdílu pouze po dobu tří let od splatnosti nesprávně vyměřeného neb likvidovaného odpočivného neb zaopatřovacího požitku. Podle svého znění upravuje zmíněný předpis otázku, za jakých podmínek má pensionovaný státní zaměstnanec, resp. jeho pozůstalí nárok na doplatek na odpočivných neb zaopatřovacích požitcích. Oprava dotyčného aktu vyměřovacího jest přípustná jen tehdy, byl-li zaopatřovací požitek ke škodě oprávněného nesprávně vyměřen neb nesprávně likvidován. Též platový zákon obírá se v ustanovení § 151 odst. 6 nadhozenou otázkou nároku na doplatky požitků státního zaměstnance a stanoví v tomto směru, že, byly-li zaměstnanci vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příslušely, nebo nebylo-li včas učiněno z moci úřední opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž zaměstnanec měl podle platných předpisů nárok, může zaměstnanec uplatňovati nárok na doplatek scházejících částek pouze do tří roků od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky. Porovnají-li se texty obou těchto zákonných předpisů, je patrno, že jejich abstraktně formulované skutkové podstaty se od sebe podstatně liší. Kdežto § 9 zákona č. 287/1924 Sb. dává nárok na doplatky při nesprávném vyměření, resp. likvidování požitků a připouští tudíž možnost změny vyměřovacího aktu, je předpokladem nároku na doplatky podle § 151 odst. 6 plat. zák. nesprávná výplata příjmů bez jakékoli změny aktu o vyměření, nesp. schodek na příjmech státního zaměstnance způsobený opominutím úřadu. Z toho plyne, že platový zákon činí nárok na doplatek závislým na jiných předpokladech, než to činilo ustanovení § 9 zákona č. 287/1924 Sb. Rozdíl ten má svůj důvod v právním řádu, který platil v době vydání obou zákonů. V době, kdy včleněn byl do právního řádu zákon č. 287/1924 Sb., nebylo upraveno řízení za účelem výměry služebních a odpočivných platů a nebylo ani zvláštní lhůty, do které by zaměstnanec mohl podali opravný prostředek proti opatření úřadu, jímž mu byl plat vyměřen. V § 9 zák. č. 287/1924 Sb. byla určena lhůta pro uplatnění nároku na doplatky, aniž v otázce opravy opatření plat vyměřujícího byla stanovena změna. Teprve v § 151 plat. zák. byly dány předpisy v otázce nesprávné výměry služebních příjmů. V odst. 1 a 2 tohoto paragrafu byly stanoveny lhůty k podání námitek proti opatření úřadu, jímž byly služební příjmy zaměstnancovy upraveny z moci úřední, a k podání opravných prostředků proti rozhodnutím úřadu, jež byla vydána na žádost či přihlášku zaměstnancovu. Opatření a rozhodnutí, proti nimž si nebylo ve lhůtě stěžováno, nabývají právní moci. Tento právní stav projevil účinek i na předpis odst. 6 § 151, v němž vzhledem k tomu, že nesprávná výměra služebních příjmů může býti odstraněna řízením předepsaným v prvých dvou odstavcích paragrafu toho, není již ustanoveno, že by zaměstnanec mohl uplatňovati nárok na doplatek v případě nesprávné výměry služebních příjmů; zaměstnanec nemá řádného procesního prostředku ke změně vyměřovacího opatření, jež vešlo v moc práva.
Z předeslaného vysvítá, že zákonodárce chtěl upravili v § 151 plat. zák. otázku doplatků venkoncem a jednotně na novém podkladě, a že proto dřívější předpisy otázkou tou se obírající, a tedy i předpis § 9 zák. č. 287/1924 Sb., vedle něho neobstojí. Je-li tomu tak, zasahuje předpis § 9 zákona č. 287/1924 Sb. derogační norma § 9 o. z. o., resp. § 214 odst. 2 plat. zák. Předpis ten byl se zřetelem k ustanovení §§ 8 a 10 zákona č. 70/1930 Sb. stran pensionovaných státních zaměstnanců, na něž se vztahují posléz zmíněná zákonná ustanovení, zrušen. Prvá námitka jeví se tudíž bezdůvodnou.
Než i další vývody stížnosti hájící stanovisko, že platový zákon č. 103/1926 Sb. nabyl vůči st-li podle §§ 8 a 10 zákona č. 70/1930 Sb. účinnosti až 1. lednem 1930, že se proto vztahuje na dobu od 1. února 1929 do 31. prosince 1929 § 9 zákona č. 287/1924 Sb. a že tudíž za tuto dobu zvýšení odpočivného uplatňováno býti mohlo, nemohou otřásti zákonnitostí nař. rozhodnutí. Jak stížnost sama připouští, platí platový zákon č. 103/1926 Sb. a proto i ustanovení § 151 tohoto zákona na st-le dnem 1. ledna 1930. Než tímto dnem pozbylo platnosti, jak bylo právě dovoděno, pro st-le i ustanovení § 9 zákona č. 287/1924 Sb., a nemohlo tudíž býti základem jeho právního nároku. Podle správních spisů zažádal st-l o opravu vyměřovacího aktu, resp. o poukaz z toho plynoucího doplatku podáním z 26. ledna 1932 a tedy již v době, kdy jedině platit předpis § 151 plat. zákona. Právní nárok st-lův mohl tedy býti posuzován výlučně podle ustanoveni § 151 plat. zákona, při čemž ovšem bylo podle všeobecných zásad o účincích zákona nerozhodne, kterého období se požadovaná oprava týkala, zda období před či po 1. lednu 1930. Opačné stanovisko stížnosti jest tedy liché. Poukazuje-li dále stížnost v této spojitosti k tomu, že justiční správa svůj výměr z 31. března 1925 o úpravě pensijních požitků st-lových již jednou pozměnila dekretem ze 17. prosince 1929, z čehož patrně vyvozuje povinnost justiční správy k opětovné změně vyměřovacího aktu, stačí na to odpověděti, že tato skutečnost sama o sobě v nedostatku positivní normy, která by povinnost takovou justiční správě ukládala, není s to založiti právní nárok dotyčného státního zaměstnance na to, aby žal. úřad postup podobný zachoval i nadále.
Zbývá ještě námitka, že i kdyby bylo lze použiti ustanovení § 151 plat. zákona na dnešní případ, nemohl by býti st-li odpírán nárok na zvýšení odpočivného, ježto nebylo z moci úřední včas učiněno opatření o zvýšení odpočivného, na kteréž by byl měl st-l podle předpisu toho při správném výkladu nárok. Ani tomuto stanovisku nemohl soud přisvědčiti. Při uvedené námitce má st-l na mysli skutkovou podstatu formulovanou na druhém místě 1. věty 6. odst. § 151 plat. zákona. Podle znění tohoto předpisu musí však jíti o nedoplatek příjmů státního zaměstnance, který vznikl tím způsobem, že úřad neučinil včas opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž měl státní zaměstnanec podle platných předpisů nárok. Předpokladem nároku na doplatek ve smyslu tohoto ustanovení je tedy skutečnost, že k nedoplatku došlo v důsledku opomenutí úřadu učiniti příslušné platové opatření. Tento předpoklad není však splněn v případě st-lově, neboť justiční správa přikročila k zvýšení pensijních požitků st-lových podle zák. č. 287/1924 Sb. již výměrem presidia vrchního soudu z 31. března 1925, a nelze proto důvodně mluviti o opominutí úřadu v předeslaném smyslu. Nespadá proto případ st-lův pod normu stížností dovolávanou, takže i tato poslední námitka jest právně mylná.
Proti názoru žal. úřadu, že v konkrétním případu nebyly dány předpoklady pro povolení obnovy řízení, neformuluje stížnost žádných námitek, takže soudu vzata byla možnost, aby přezkoumal zákonitost nař. rozhodnutí v tomto směru.

Citace:

Č. 12261. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 189-193.