Č. 12387.

Horní právo. — Vyvlastnění. — Řízení správní. — Řízení před nss: I. Podle § 98 hor. zákona lze vyvlastniti pozemek i za účelem jeho devastace. — II. V řízení zahájeném o žádosti podnikatele hor za vyvlastnění pozemku k provozu hor není třeba zjišťovati, zda tento konkrétní provoz hor skutečně slouží obecnému dobru. — III. Volné uvážení báň. úřadu přibrati k šetření potřebné znalce (§ 101 hor. zákona) nebylo obmezeno § 68 vyk. předpisu k hor. zákonu. — IV. žádost o vyvlastnění pozemku, potřebného k provozu hor, nelze považovati za předčasnou proto, že snad potřeba tohoto pozemku se stane aktuální až po uplynutí doby, které bude třeba k projednání této žádosti nejen v pořadí správních stolic, ale i příp. před nss. — V. Prozatímní výrok o odškodném podle § 103 hor. zákona přezkoumává nss jen potud, zda vyvlastňovací nález obsahuje toto povinné zatímní stanovení odškodného a není-li tento výrok o odškodném stižen takovými vadami procesními, jež by jeho právní existenci činily pochybnou. — VI. Strana nemá nároku, aby správní úřad II. stolice k jejímu odvolání přezkoumával prozatímní výrok I. stolice o odškodném podle § 103 hor. zákona.
(Nález z 29. dubna 1936 č. 12816/36.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 5741/26, ad II. Boh. A 10131/32, ad V. 10302/33 a 10975/33.
Věc: Antonie P.-B. a nezl. Antonie P.-B. ve Střimicích proti rozh. zem. úřadu v Praze z 20. června 1933 (za zúč. Českou obchodní společnost adv. Dr. Josef Scheiner z Prahy) o vyvlastnění pozemků k účelům hornickým.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti zúčastněné strany vy vlastnil okres, úřad v Mostě výměrem z 3. června 1932, vydaným po slyšení rev. báň. úřadu tamtéž, podle §§ 98 a násl. hor. zákona pozemek č. kat. 57/1 a část pozemku č. kat. 80 ve Střimicích, náležející oběma st-lkám, k účelu rubání v jámě Richard, náležející zúčastněné společnosti, a uložil této společnosti, aby st-lkám za postoupení těchto pozemků do vlastnictví zaplatila odškodné ve výši 157.748.90 Kč.
Odvolání, jež st-lky z výměru toho podaly, zamítl žal. úřad v dohodě s báň. hejtmanstvím v Praze nař. rozhodnutím, připojiv právní poučení, že rozhodnutí to je konečné, a dodav, že báňský podnikatel je tudíž oprávněn po splnění podmínek § 103 hor. zákona žádati, aby mu vyvlastněné pozemky byly ihned předány.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané vycházel soud z těchto úvah:
Podstatu nař. rozhodnutí tvoří vlastní výrok vyvlastňovací. Na tento výrok připíná se pak další dva výroky, stížností rovněž potírané, jimiž se stanoví jednak výše odškodného, jednak doba, kdy bude vyvlastnitel oprávněn přenechání vyvlastněného pozemku požadovati.
Hned s předu budiž zdůrazněno, že výrok vyvlastňovací a výrok odškodňovací se co do své právní povahy od sebe liší, jak o tom bude dále pojednáno, a že proto také vytýkané vady řízení, třebas jde o řízení jednotné, dlužno ohledně každého z uvedených výroků zkoumati samostatně. Výroku vyvlastňovacímu vytýká stížnost nejprve nezákonnost, a to v několika směrech:
Vyvlastňovací výrok není po názoru stížnosti kryt ustanovením § 98 hor. zákona, podle něhož lze pozemky, nutné k provozu hor, vyvlastniti jen za účelem používání (Beniitzung), nikoli však také za účelem zničení pozemků těch. Výklad slova »Benůtzung«, v § 98 hor. zákona ve smyslu »Verwendung« nebo »Inanspruchnahme« je prý neslučitelný s výkladovým pravidlem § 6 obč. zákona. Soud nemohl v tom dáti stížnosti za pravdu. Právě výkladové pravidlo, jehož se stížnost dovolává, odkazuje na vlastní smysl slov v jejich souvislosti. Aby výklad stížností hájený mohl obstáti, musil by výraz »Benůtzung« v německé řeči vyjadřovali pojem užší než výrazy »Verwendung« nebo »Inanspruchnahme«, a musil by zejména proti těmto širším výrazům vylučovati užívání takové, jímž se podstata používané věci mění, což patrně st-lkám tanulo na mysli. Leč výklad ten nelze obhájiti ani z vlastního smyslu použitého zde výrazu »Benůtzung«, ani ze souvislosti, v jaké ho bylo v zákoně použito.
Podle Sandersova díla »Handworterbuch der deutschen Sprache« slovo »benůtzen« znamená »sich etwas zu Nutzen machen, etwas Nůtzbares oder zu Nůtzendes in seinem Nutzen verwenden«, kdežto slovo »verwenden« má význam »zu bestimmtem Zwecke und es dazu hingebend Gebrauch zu machen«. Je tedy patrno, že tu jde o dvě synonyma, a že činnost, označená výrazem »benůtzen«, nemá oproti činnosti, označené slovem »verwenden«, rozsah užší, takže by tento výraz vyjadřoval jen činnost nezasahující podstatu užívané věci. Ještě jasněji mluví však proti výkladu ve stížnosti hájenému souvislost, v jaké bylo výrazu »Benůtzung« použito v hor. zákoně samém. Dlužno tu poukázati na ustanovení § 100, jehož úzká souvislost s předpisem § 98 je zjevná. Ustanovení § 100 specifikuje však dva druhy širšího pojmu »Benůtzung«. Rozeznává totiž jednak užívání projevující se jako »vorubergehende Benůtzung«, jednak užívání, mající povahu »einer bleibenden Verwendung.« Tím zákon sám dává jasně najevo, že oba tyto způsoby užívání vkládá do pojmu »Benůtzung«, použitého v § 98 hor. zákona. Že pak v pojmu »bleibende Verwendung« jest obsaženo i použití pozemku k jeho devastaci, o tom nelze pochybovati a i sama stížnost to připouští.
Pro názor právě vytčený nalezl však soud ještě další oporu. Nedá se mysliti, že by zákonodárce, jenž v § 98 uznal každý provoz hor za tak důležitý, že mu zásadně — t. j. s výjimkou případů stanovených taxativně v § 99 — Vlastnictví k pozemkům musí ustoupiti, a jenž sám počítal již s tím, že se vyhrazené nerosty budou dobývati nejen hlubinným dolováním, nýbrž také povrchovým odklizem (viz §§ 76 a násl., 131 lit. a), 106 odst. 2, 176, 184 a j.), resp. jenž zajisté také dobře věděl, že zejména mocná ložiska hnědého uhlí, uloženého v hloubce nepříliš veliké, se nedají vydobýti jinak, než zabořením a tedy jen při úplném zničení povrchu, byl chtěl podnikateli hor poskytnouti k opatření nezbytně potřebných pozemků tak nedokonalý prostředek, jakým by bylo vyvlastňovací právo obmezené způsobem stížností tvrzeným, a že by byl chtěl toto ohromné nerostné bohatství nechati bez možnosti vytěžení, kdyžtě — jak vyplývá na př. z § 174 — uznával za eminentní zájem hospodářský, - aby se z vnitra země vytěžily pokud možno veškeré zásoby vyhrazených nerostů. Úmysl takový nedá se zákonu podkládati i z toho důvodu, že by pak podnikatel hor neměl práva vymoci si nucené přenechání pozemku, ani když je ho třeba k nezbytným zarážkám, prováděným s povrchu do dolu, jako šachtám vstupním, těžebním, větracím, odvodňovacím a pod., ani za účelem převážné části prací kutacích, kdyžtě i v těchto případech je nezbytně nutno potřebnou část pozemku úplně zničiti. Jsou to však zřejmě právě tato zařízení, jichž provedení chtěl zákonodárce podnikateli hor umožniti i proti vůli vlastníka pozemku, jak vyplývá jasně z ustanovení §§ 26 a 27, zejména z jeho 2. odst. lit. b). Měl-li by se výrazu »Benůtzung« v § 98 přiznati tak úzký význam, jak tomu chce stížnost, byl by tu zřejmý rozpor s citovanými předchozími předpisy, jejž zákonodárce nemohl zamýšleti. Ostatně na ustanovení § 100 hor. zákona lze poukázati i v tom směru, že zde zákonodárce výrazem »Benůtzung« označuje i použití pozemku k pokusům kutacím, tedy činnost, při níž se zpravidla povrch úplně rozrušuje, takže je zřejmo, že tu nemohl míti na mysli jen používání takové, při němž povrchové vrstvy zůstanou intaktní.
Pokud se stížnost k obhájení svého stanoviska dovolává nálezu býv. vid. ss Budw. 8515/1895, stačí poukázati na opačnou právní zásadu, vyslovenou po prvé v pozdějším nálezu téhož soudu Budw. 10.326/ 1897, formulovanou pak zvlášť jasně v nálezu Budw. A 5093/1907 v ten smysl, že je přípustno vyvlastniti i takové pozemky, které jsou určeny k zaboření. Touto právní zásadou řídil se býv. ss od té doby důsledně až do poslední doby činnosti (srovn. na př. Budw. A 8372/1911, 10041/ 1914 a j.). Také nss československý osvojil si tuto zásadu již v nálezu Boh. A 5741/1926 a nenalezl ani dnes přesvědčivých důvodů, aby tuto již po 4 desetiletí zachovávanou judikaturu opustil.
Další nezákonnost vyvlastňovacího výroku spatřuje stížnost v tom, že v daném případě jde o pozemek, který má povahu »einer ganzen Flur«, a že proto je tento pozemek po smyslu §§ 17 a 99 hor. zákona z vyvlastnění vyloučen. Leč stížnost přehlíží, že ustanovení právě citovaná znamenají výjimku ze základního pravidla formulovaného v § 98 hor. zákona v ten smysl, že zásadně mohou býti vyvlastúovány všeliké pozemky, jichž je k provozu hor zapotřebí. Právě proto, že jde o výjimku, není přípustno ji rozšiřovati přes hranice zákonem jasně vytčené.
K plochám, jež jsou podle § 99 ve spojení s § 17 hor. zákona z vyvlastnění vyňaty, náležejí ovšem také ony, jež zákon v orig. textu označuje jako »Fluren« (český výraz »role« není zde případný; spíše jsou tu míněny lány zemědělské půdy, přiléhající k usedlosti). Leč výslovně jsou zde vyňaty jen pozemkové plochy »obehnané zdmi« — tedy jen ty, jež byly již v době vyvlastnění zdmi obehnány. Omezení této výjimky na plochy zdmi obehnané nedá se odstraniti žádnými úvahami o spravedlnosti. Znamenalo by rozšiřovati do nekonečna výjimku v zákoně přesně vytčenou, kdyby měly sem býti pojímány i takové pozemkově plochy, jež snad jednou v budoucnosti mohou býti zdmi obehnány.
Stížnost obrací se dále proti oné stati důvodů nař. rozhodnutí, v níž je dovoděno, že důl Richard vzhledem k velikosti své roční těžby nemůže býti považován za podnik přechodný, na konjunktuře závislý, nýbrž že sluší mu přiznati význam hospodářský, a že proto je důl ten oprávněn požadovati pro svůj provoz pozemky, pokud jich potřebuje. Stížnost vytyčujíc naproti tomu zásadu vyslovenou v § 365 obč. zákona a uznanou i v ústavní listině, podle níž lze soukromé vlastnictví obmeziti pouze zákonem, vydaným v zájmu veřejného dobra, popírá, že by dobývání uhlí dolem Richard mohlo býti uznáno za účel sloužící veřejnému dobru, a že by zájem na tomto účelu převyšoval veřejný zájem státu na udržení zemědělství. Při odvažování střetnuvších se zde zájmů hornictví a zemědělství není prý v daném případě vyvlastnění zákonem odůvodněno.
Tyto námitky jsou založeny zřejmě na právním názoru, že při vyvlastnění pozemků potřebných k provozu nějakého dolu je nutno především zjišťovati, zda tento konkrétní důl, resp. provoz v něm slouží veřejnému dobru, a že při kladném zodpovědění této otázky nelze ještě vyvlastnění beze všeho povolovati, nýbrž je nutno dále ještě vyšetřiti, zda v konkrétním případě veřejný zájent si žádá umožnění dotčeného provozu naléhavěji, než zachování požadovaných pozemků pro účely zemědělství. Také tento názor je mylný. Již v nálezu Boh. A 10131/1932 dovodil tento soud, že veřejný zájem — který jest ovšem podle § 365 ob. obč. zákona předpokladem vyvlastnění — byl v zákoně horním generelně přiznán již ex lege každému úředně povolenému provozu hor, a že tento veřejný zájem byl zároveň prohlášen za tak eminentní, že mu musí zásadně ustoupiti každý jiný zájem, pokud není výslovného ustanovení odchylného, jako na př. v §§ 17 a 99 hor. zákona. Tato zákonná disposice, podávající se netoliko snad z materiálií k hornímu zákonu, nýbrž vyjádřená i přímo v horním zákoně samém, odpovídala ostatně nazírání na národohospodářský význam provozu hor v době vydání horního zákona. Nss nenalezl proto důvodu, aby se od právního názoru, v judikatuře dosavadní za správný uznaného, odchýlil, a odkazuje proto podle § 44 j. ř. na podrobné odůvodnění svrchu citovaného nálezu. Z odůvodnění tohoto nálezu se také podává, že v řízení zahájeném o žádosti podnikatele hor za vyvlastnění pozemků k provozu hor není již vůbec třeba zjišťovati, zda tento konkrétní provoz hor skutečně slouží obecnému dobru, a že nezáleží na tom, zda zájem na umožnění tohoto provozu je silnější, nežli zájem na zachování požadovaného pozemku pro účely zemědělství. Pustil-li se v daném případě žal. úřad nadbytečně do řešení těchto otázek, nemohl tím, že dospěl k výsledku, vyplývajícímu již ze samého zákona, do práv dnešních st-lek vůbec zasáhnouti, a je proto stížnost i v tomto směru bezdůvodná.
Zjištění, že požadovaných pozemků je k provozu dolu Richard nezbytně zapotřebí, založil žák úřad na dobrozdání znalce z oboru hornictví. Proti tomu namítá stížnost nejprve jako vadu řízení, že byl k řízení přibrán jen jeden hornický znalec a nikoli dva. Připouštějíc, že stanovení počtu znalců jest i ve vyvlastňovacím řízení věcí úřadu, snaží se stížnost z § 68 vyk. předpisu k hor. zákonu dovoditi, že pro úřad je v tomto směru rozhodnou důležitost a rozsah objektu. Proti této námitce dlužno nejprve poukázati na znění § 101 ob. hor. zákona, podle něhož mají k šetření býti přibráni potřební znalci. Již z toho, že zákon nikde nestanoví, ve kterých případech je takovýchto znalců vůbec zapotřebí, tím méně ovšem, kolik jich v konkrétním případě má býti přibráno, vyplývá, že rozhodnutí o tom je ponecháno uvážení báňského úřadu, a že tento úřad vzhledem k svému odbornému složení nepotřebuje za okolností ani k vyvlastňovacímu řízení přibrati znalce z oboru hornictví. Volné uvážení, svěřené úřadu zákonem, nemohlo býti platně omezeno ani vykonávacím předpisem k ob. hor. zákonu, a to tím méně, že předpis ten nemá vůbec povahu závazné normy (srovn. Boh. A 7385/1928, 8405/1930 a j.). Lze ovšem připustiti, že ani stanovení počtu potřebných znalců z oboru hornictví není zákonem ponecháno úplné libovůli úřadu, nýbrž že tuto potřebu bude nucen posuzovati podle okolností případu. Avšak z povahy úkolu, jenž hornímu znalci v řízení vyvlastňovacím přísluší, vyplývá, že nebude to ani tak rozsáhlost a důležitost objektu, t. j. požadovaných pozemků, které budou určovati potřebu přibrání hornických znalců vůbec, ev. většího jejich počtu, jako spíše složitost odborného zkoumání, zda a do jaké míry bude těchto pozemků pro provoz hor zapotřebí. Že by v daném případě tento úkol znalců býval nějak nadmíru obtížný, ani sama stížnost nevytýká. Proto ani soud nemohl uznati za podstatnou vadu, jestliže se úřad spokojil s přibráním jediného znalce z tohoto oboru.
Námitku, že zúčastněná společnost požadovaných pozemků k provozu hor vůbec nepotřebuje, stížnost nijak nekonkretisuje a proto se jí soud ve smyslu § 18 zákona o ss v její všeobecnosti nemohl zabývati. Stížnost rozvádí tuto námitku jen v tom směru, že podnikatelka hor pozemků těch nepotřebuje ihned a že proto je žádost její předčasná. To dovozuje stížnost z toho, že podle dobrozdání znalcova má podnikatelka odkryto tolik uhelné sloje, že jí to stačí k rubání na 2 léta, že vedle toho může ještě prováděti hlubinné dobývání ve svém dole Marie Pomocné, že nyní těží v t. zv. zahradě Peldově a na pozemcích okolních, kde má dosti volného pole ještě na dlouhou dobu, a že také s vyvlastněním nijak nespěchala, když podavši žádost již v únoru 1931, v květnu téhož roku ji opět odvolala a obnovila teprve v říjnu 1931. V pominutí důkazů, jež st-lky o tomto svém tvrzení během řízení nabídly, spatřuje stížnost také podstatnou vadu řízení. K těmto námitkám stačí poukázati na to, co tento soud vyslovil a blíže odůvodnil již v nálezu Boh. A 11091/34, že totiž žádost o vyvlastnění pozemku, potřebného k provozu hor, nelze považovati za předčasnou proto, že snad potřeba tohoto pozemku se stane aktuální až po uplynutí doby, které bude třeba k projednání této žádosti nejen ve správním pořadu instančním, nýbrž i v případném řízení před nejvyšším správním soudem, s čímž musí opatrný podnikatel vždy počítati. Ostatně je podnikateli hor, aspoň zásadně vyhrazeno, aby sdělal si svůj provozní plán podle vlastního uvážení a aby sám určil pořadí, ve kterém hodlá rubati plochy, tvořící pole jemu přikázané. 1 kdyby tedy v daném případě bylo bývalo možno počítati s tím, že potřeba požadovaných pozemků pro provoz zúčastněné strany se projeví teprve po 3 nebo 4 letech od podání žádosti — a že by společnost mohla udržeti nerušený provoz bez použití požadovaných pozemků déle, to stížnost sama ani netvrdí —, nebylo by možno uznati žádost její za předčasnou.
Tím jsou vyvráceny všechny námitky, jimiž se stížnost obraci proti výroku vyvlastňovacímu. Zbývá ještě zabývati se oněmi výtkami, jež stížnost vznáší proti výroku o odškodnění.
V tomto směru dlužno předem konstatovati, že žal. úřad o námitkách proti výši odškodného, jak ji stanovil úřad prvé stolice, sice odepřel rozhodnouti, poukázav st-lky podle § 193 hor. zákona na pořad práva, přestovšak věcně zamítl i některé námitky, týkající se výše odškodného, jako zejména námitku, že měli býti přibráni 2 znalci z oboru hospodářského a že slyšený znalec Jaroslav H. nemá dostatečnou odbornou kvalifikaci.
K námitkám, jimiž stížnost napadá tuto část nař. rozhodnutí, stačí poukázati na právní názor, který tento soud ve shodě se starší judikaturou býv. vid. ss (na př. Budw. 10239/14 A) vyslovil již ve svých nálezech Boh. A 10302/33 a 10975/33 v ten smysl, že strana má sice z § 103 hor. zákona právní nárok na to, aby úřad vydávaje vyvlastňovací nález podle § 102 tohoto zákona v rozhodnutí hned také zatímně stanovil způsob a výši odškodného, že se však toto stanovení samo vymyká přezkoumáni tímto soudem, a to nejen v důsledku § 103 hor. zákona a § 3 lit. a) zák. o ss, nýbrž i proto, že toto zatímní stanovení odškodného nemá ani znaků rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zákona o ss. V cit. nálezech bylo již také dovoženo, že kognice nss vůči takovémuto prozatímnímu stanovení odškodného jest omezena na pouhé zkoumání, zda vyvlastňovací nález obsahuje toto povinné zatímní stanovení odškodného a není-li snad tento výrok o odškodném stižen takovými vadami procesními, jež by jeho právní existenci činily pochybnou. Přezkoumávání prozatímního výroku o odškodném po všech jiných stránkách nss nepřísluší, a to ani po stránce meritorní, ani po stránce procesní, tedy zejména ani co do vadnosti řízení.
Při názoru v těchto nálezech vysloveném soud setrval, pročež se podle § 44 jedn. ř. odkazuje na podrobné odůvodnění cit. nálezů.
V daném případě stížnost ani nenamítá, že by se jí bylo zatímního stanovení odškodného ve vyvlastňovacím nálezu vůbec nedostalo, ani nevytýká tomuto odškodňovacímu výroku žádnou vadu takovou, která by jeho právní existenci činila pochybnou, pročež slušelo všechny její námitky, pokud čelí proti tomuto výroku, odmítnouti jako nepřípustné.
Avšak z toho, co nss v nálezech právě citovaných dovodil, zároveň již také vyplývá, že strana nemá nároku ani na to, aby správní úřad druhé stolice k jejímu odvolání přezkoumával ono prozatímní stanovení odškodného, jak je určil úřad stolice prvé, neboť horní zákon sám nic takového nenařizuje, naopak v § 103 výslovně odkazuje stranu, která se nechce spokojiti s tímto stanovením odškodného, to jest s určením odškodného, jež vyslovil úřad první stolice, na pořad práva. Ani předpisů správního řádu (vl. nař. č. 8/28 Sb.) zde nelze analogicky použiti, kdyžtě podle jeho § 74 jest opravný prostředek připuštěn jen proti takovým správním aktům, jež lze subsumovati pod pojem (vykonatelného) rozhodnutí. Proto by se na nadřízeném úřadu správním mohla strana dovolávati nápravy také jen tenkráte, kdyby úřad prvé stolice byl odškodné vůbec nestanovil nebo kdyby toto stanovení bylo stiženo nějakou vadou, jež by jeho existenci činila pochybnou.
V daném případě st-lky ve svém odvolání nevytýkaly, že odškodňovací výrok první stolice byl stižen nějakou takovouto vadou. Pak ale dle toho, co bylo právě vyloženo, neměly právního nároku, aby se žal. úřad jejich námitkami proti této části rozhodnutí prvé stolice zabýval, a to ani námitkami věcnými, ani námitkami procesními, tedy ani námitkami proti počtu slyšených znalců, ani proti jejich odborné kvalifikaci. Učinil-li tak žal. úřad přece, nemohly st-lky ani zamítavým vyřízením těchto svých námitek býti ve svých právech dotčeny (§ 2 zákona o ss). Je proto stížnost jejich i v tomto směru bezdůvodná.
Stížnosti posléze vytýká, že dodatek nař. rozhodnutí, podle něhož vyvlastnitel, splní-li podmínky § 103 hor. zákona, může žádati odevzdání vyvlastněného pozemku, předbíhá rozhodnutí o případné žádosti za odkladný účinek stížnosti k nss a je proto nezákonný. Ani této námitce nemohli soud přisvědčiti, a to již proto nikoli, že dodatek ten odpovídá výslovnému předpisu § 103 hor. zákona, který jakožto norma daná pro řízení správní není zákonem o ss a jeho ustanoveními o incidentních otázkách procesu před tímto soudem nijak dotčen.
Ježto tedy žádnou z námitek stížnosti nebylo možno uznati podstatnou, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Č. 12387. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 484-491.