Č. 12301.

Vodní právo (Slovensko). — Řízení správní: I. V zák. čl. XXIII:1885 není normy, která by otázku povinnosti vlastníka silničního nebo železničního tělesa v příčině propustků v tělese tom zřízených vyhrazovala zvláštnímu řízení, oddělenému od řízení, v jehož průběhu spor takový vzešel. — II. Povinnost uložená vlastníku silničního, resp. železničního tělesa v § 51 zák. čl. XXIII:1885 nestíhá jej jen tehdy, jestliže k přestavbě mostu nebo propustku došlo z jeho podnětu nebo v jeho zájmu.
(Nález z 26. února 1936 č. 11060/36.) Věc: Vodní družstvo v Jablonici proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 15. listopadu 1932 o úpravě potoka a odvodnění pozemků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Stěžujícímu si družstvu bylo I. stolicí na základě § 25 všeob. min. nař. č. 45689/1885 o provádění vod. zák. po místním šetření provedeném dne 2. března 1928 dáno dočasné stavební povolení z 30. dubna 1928 k provedení úpravy potoka Hodonínského a odvodnění pozemků v obci Jablonici, mezi jiným za té podmínky, že přestavbu silničního mostu na příjezdné silnici v km 0,277 a železničního propustku v km 0,518 trati Jablonica—Březová a v km 0,412 úpravy potoka Hodonínského provede vodní družstvo prozatím až do konečného rozhodnutí o úhradě stavebního nákladu na vlastní útraty. Toto dočasné povolení mělo pozbýti platnosti vydáním povolovací listiny.
Na základě § 168 zák. čl. XXIII:1885 vydala pak I. stolice témuž družstvu výměrem z 21. srpna 1930 povolení k provedení zmíněných prací a zároveň mimo jiné vyslovila, že československé státní dráhy jako provozní správa slovenské místní dráhy jsou na základě § 51 zák. čl. XXIII:1885 povinny stěž. si družstvu nahraditi celkový skutečný náklad spojený s přestavbou zmíněného železničního propustku a jednu třetinu skutečného stavebního nákladu spojeného s přestavbou řečeného propustku v příjezdné silnici a dále převzíti udržování a opravy uvedeného propustku železničního.
K odvolání ředitelství státních drah v Bratislavě žal. úřad nař. rozhodnutím výměr I. stolice zrušil, pokud tato uložila správě železniční povinnosti shora vymezené, a stanovil další podmínku v příčině ukládání materiálu při provádění prací, což však pro tento spor nemá významu.
Nař. rozhodnutí, pokud je předmětem stížnosti, opírá se v podstatě o tři různé důvody: 1. O důvod procesního rázu, že vodoprávní úřad u příležitosti a v rámci projednávání regulačního a melioračního projektu družstva řešil otázku povinnosti železničního podniku podle § 51 v. z., již však po názoru žal. úřadu lze řešiti jen samostatně v řízení zvláštním, jen na tuto otázku omezeném. 2. O důvod povahy věcné, založený na tom, že nejsou tu dány předpoklady § 51 v. z., ježto přestavba sporných propustků se stala v zájmu družstva a nikoliv z podnětu a ve výlučném zájmu železničního podniku. 3. O další důvod povahy věcné, že nebyla a v důsledku dokončeného již provedení projektu družstevního ani nemůže býti prokázána nedostatečnost sporných propustků za vodních poměrů existujících před realisací tohoto regulačního a melioračního projektu, kdežto uložení povinnosti vlastníku komunikace podle § 51 v. z. jest podmíněno zjištěním nedostatečnosti těchto propustků.
Stížnost obrací se proti všem právě uvedeným důvodům nař. rozhodnutí.
Nss neměl příčiny zkoumati, zdali žal. úřad snad nevybočil z mezí instančního odvolání, neboť v tomto směru neobsahuje stížnost žádné námitky. Zkoumaje nař. rozhodnutí v mezích stížnosti uvažoval soud
následovně:
Ad 1. Právní názor, na němž tento důvod je založen, shledal soud nesprávným, ježto ani v § 51 ani v jiném předpise uh. vod. zák. není obsažena norma, která by otázku povinnosti vlastníka silničního nebo železničního tělesa v příčině propustků v tělese tom zřízených vyhrazovala nějakému zvláštnímu řízeni, oddělenému od řízení, v němž otázka tato stala se spornou. Z povahy věci naopak plyne, že — navzešel-li spor zcela samostatně — je její incidentní řešení v rámci řízení, v jehož průběhu spor takový vzešel, s hlediska procesní ekonomie účelným, ne-li přímo nutným.
Ad 2. Důvod tento shledal soud nezákonným, ježto z předpisu § 51 v. z. nelze vyčisti, že by povinnost vlastníku silničního, resp. že- lezničního tělesa tu uložená stíhala jej toliko tehdy, jestliže k přestavbě mostu neb propustku v silničním, resp. železničním tělese došlo z jeho podnětu nebo v jeho zájmu.
Ad 3. Stížnost, popírajíc, že nedostatečnost zmíněných propustků nebyla a ani již nemohla býti prokázána, namítá, že tento důvod nař. rozhodnutí je v rozporu s posudkem slyšeného znalce, aniž žal. úřad vysvětlil, z jakého důvodu a na jakém podkladě se od tohoto znaleckého posudku odchýlil.
Ani této námitce nelze upříti důvodnosti.
Úřední znalec při místním šetření dne 2. března 1928 podal odůvodněný posudek v ten smysl, že dosavadní železniční propustek, jakož i propustek silniční nemůže stačiti pro odvedení velkých vod za dosavadních poměrů odtokových. K odvolání zúčastněné strany, v němž se tato věcně zabývala důvody výměru 1. stolice, založeného na znaleckém posudku právě zmíněném, vyžádat si žal. úřad dobrozdání oddělení 35 zem. úřadu, jež, probravši jednotlivé námitky odvolání, doporučilo zamítnutí odvolání ve směrech, o nichž je řeč.
Oba zmíněné znalecké posudky zabývají se otázkou, zda dřívější propustky, o něž jde, byly za daných přirozených odtokových poměrů dostatečné, a oba zodpověděly tuto otázku záporně. Z toho je také zřejmo, že oba znalecké posudky pokládaly za prokazatelno, že dřívější propustky byly nedostatečné. Když tedy žal. úřad, maje před sebou znalecké posudky, podle jejichž obsahu nedostatečnost dřívějších propustků je netoliko prokazatelná, nýbrž i prokázána, vycházel z předpokladu, že nedostatečnost propustků těch prokázána není a ani se prokázati nedá, aniž pro tento svůj předpoklad měl ve spisech nějaký podklad, je jeho rozhodnutí v rozporu se spisy, v čemž sluší souhlasně se stížností spatřovati podstatnou vadu řízení.
Za této situace nepadá na váhu, zda žal. úřad důvodně má za to, že povinnost železnice přestavěti dotčený železniční propustek nebyla stanovena v rozhodnutí býv. podžupana v Nitře z 18. prosince 1904 a že ani ze zápisnice o admin. pochůzce z 16. srpna 1900 nedá se nic dovoditi.
Poznamenati jest, že žal. úřad nerozhodoval o otázce, zda zúčastněnou stranu stíhá povinnost podle § 51 cit. v. z. v onom rozsahu stavby,
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XVIII. 9 v kterém ji provedlo stěžující si družstvo, realisujíc svůj projekt úpravní a odvodňovací, a nebylo proto věcí soudu touto otázkou se zabývati.
Z vývodů svrchu podaných je patrno, že nař. rozhodnutí jednak nemá opory v zákoně, jednak trpí podstatnou vadou řízení, pročež bylo je, pokud je stížností vzato v odpor, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 12301.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 283-286.