Č. 12 443.

Cesty: I. Rozhodujícím pojmovým znakem, zda cesta je veřejná, není podle § 4 zákona č. 46/1864 z. z. čes. vlastnické právo k ní, nýbrž její věnování veřejné komunikační potřebě, jež se může státi buď výslovným aktem věnovacím nebo konkludentním jednáním. — II. Pro povahu veřejnosti určité cesty zapsané v seznamu veřejného statku jako cesta je nerozhodno, jakou měrou se jí obecenstvem skutečně používá. — III. Předpokladem veřejné povahy obec. cesty není, aby byla obcí v minulosti udržována. — IV. § 20 zákona č. 46/1864 z. z. čes., který mluví o zrušení veřejnosti obecních silnic, zahrnuje pod tímto pojmem netoliko obec. silnice v technickém slova smyslu, nýbrž všechny veřejné komunikace obecní, třeba byly pouhými veřejnými cestami, ve formě silnic neupravenými. Také v § 21 cit. zákona sluší veřejnými silnicemi rozuměti veřejné cesty obecní. — V. Veřejná cesta obecní nezměnila se v cestu soukromou tím, že byla udržována bez zvláštního právního titulu osobou třetí.
(Nález z 10. června 1936 č. 13 553/36.) Prejudikatura: ad I. Boh. A 9 162/31, 10 017/32, 10 265/33; ad II. Boh. A 1 029/21; ad III. Boh. A 10 130/32; ad IV. Boh. A 643/20.
Věc: Obce Važice a Hřmenín proti rozh. zem. úřadu v Praze z 31. července 1933 o udržování mostku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad v pořadí instančním rozhodnutí okr. úřadu v Jičíně z 27. prosince 1931, kterým bylo stěžujícím si obcím podle §§ 5 a 21 zákona z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. čes. a § 28 odst. 3 čes. obec. zřízení uloženo, aby uvedly do řádného stavu mostek, vedoucí přes potok Mrlinu k mlýnu Josefa B. ve Vážících, spojující veřejnou obecní cestu čk. 847 ve Hřmeníně s veřejnou obecní cestou čk. 850 ve Vážících tak, aby byl bezpečně sjízdný, a aby jej dále udržovaly, a to nákladem v poměru jeho délky na katastru dotčené obce.
Stížnost, podanou na toto rozhodnutí, nss nemohl uznati důvodnou z těchto úvah:
Nař. rozhodnutí založeno je na zjištění, že cesty čk. 847 v Hřmeníně a čk. 850 ve Vážících, které spojuje mostek, vedoucí přes potok Mrlinu, jsou obecními cestami veřejnými. Zjištění toto opírá žal. úřad především jednak o skutečnost, že stěžující si obce veřejnost uvedených cest nepopíraly, jednak o to, že obě cesty jsou zapsány jako cesty v seznamu veřejného statku. Stížnost popírá, že by tyto momenty mohly býti postačitelným skutkovým podkladem pro úsudek žal. úřadu, že ony cesty jsou obecními cestami veřejnými.
Pro odpověď na spornou otázku právní povahy cest, o něž jde, nutno si nejprve zjistiti, co rozumí zákon pod pojmem obecních cest. Podle § 4 zákona č. 46/1864 z. z. čes. o veřejných neerárních silnicích a cestách jsou obecními silnicemi a obecními cestami všechny silnice a cesty věnované všeobecné dopravě, které nenáležejí ani do kategorií cest v předchozích ustanoveních jmenovaných, t. j. nejsou ani silnicemi zemskými (§ 2), ani okresními (§ 3), ani nejsou v soukromém vlastnictví. Rozhodujícím pojmovým znakem, zda cesta je veřejná, není tedy podle § 4 cit. zákona vlastnické právo k ní, nýbrž její věnování veřejné komunikační potřebě, kteréžto věnování může se státi buď výslovným věnovacím aktem, nebo konkludentním jednáním, t. j. vědomým trpěním, že se cesty jako veřejné skutečně užívá. (Nálezy Boh. A 9162/31, 10 017/32 a 10 265/33). Zápis určitého pozemku v knize pozemkové, resp. v seznamu veřejného statku jako cesty sám o sobě není proto ještě důkazem, že je to obecní cesta veřejná.
V podstatě na stejném právním stanovisku stojí také žal. úřad, neboť v nař. rozhodnutí výslovně uvádí, že zápis cesty do seznamu veřejného statku je důkazem pro veřejnost cesty, jestliže se jí k účelům komunikačním (sc. veřejným, t. j. k všeobecné dopravní potřebě) skutečně užívá. Žal. úřad nevychází tedy z názoru, že by již pouhý zápis pozemku jako cesty v pozemkové knize, resp. v seznamu veřejného statku sám o sobě dokazoval právní povahu cesty takové jako veřejné cesty obecní, nýbrž přikládaje tomuto momentu sice určitý průkazní význam, zdůrazňuje hlavně jako rozhodující kriterium pro veřejnost cesty skutečné její užívání. Stížnost se proto mýlí, domnívá-li se, že žal. úřad pokládá za jediné rozhodný znak veřejnosti cesty její knihovní zápis. Dovolávajíc se nálezu Budw. 5597/1890 uznává pak stížnost sama, že pro řešení otázky veřejnosti cesty jsou rozhodné skutečné komunikační poměry, t. j. skutečné její užívání, na kterýžto moment, jak řečeno, klade zvláštní důraz také žal. úřad, jak je vidno i z toho, že se v nař. rozhodnutí dovolává jednak dopisu obec. úřadů obou stěžujících si obcí ze 7. ledna 1932, v němž se domáhají, aby obě cesty, o něž jde, byly pro provoz uzavřeny, z čehož je zřejmo, že obě obce stály samy na stanovisku, že jde o skutečně užívané obecní cesty veřejné, jednak také podání mnoha občanů z okolních obcí Rakova, Markvartic atd. z 25. ledna 1932, ve kterém tito občané proti uzavření provozu po těchto cestách protestovali. V tomto spisovém materiálu, jakož i ve zjištění, učiněném při místním šetření dne 7. září 1931, při kterém za účasti a bez odporu starostů obou stěžujících si obcí bylo konstatováno, že cesta vedoucí od okr. silnice Libáň-Hřmenín k mlýnu Josefa B., t. j. cesta čk. 847 v Hřmeníně a cesta čk. 850 ve Vážících, obě zapsané nesporně v seznamu veřejného statku a v parcelních protokolech jako cesty, je cestou veřejnou, měl žal. úřad procesně bezvadně získaný a také postačitelný skutkový základ jednak pro své tvrzení, že stěžující si obce veřejnost cest těch nepopíraly, jednak pro svůj úsudek, že cesty ty dlužno pokládati za veřejné cesty obecní ve smyslu § 4 zákona č. 46/1864 z. z. čes. Námitka stížnosti, že žal. úřad veřejnost těchto cest vůbec nezjišťoval, a že výsledky vykonaného šetření neposkytují pro jeho výrok dostatečné opory, je proto bezdůvodná.
Poukazuje-li stížnost k tomu, že cest oněch používá výhradně jen mlynář Josef B. a jeho mléči, lze sice připustiti, že užívání toto má sice jistý hospodářský význam pro úspěšnější provozování mlynářské živnosti ve mlýně tom provozované (srov. Boh. A 9938/32), avšak poukaz ten pro řešení otázky veřejnosti dotčených cest nemá právního významu, neboť skutečnost ona, i kdyby byla správná, nemohla by cestám těm odníti charakter obecních veřejných cest ve smyslu § 4 cit. zákona, mohl-li žal. úřad podle uvedených momentů, zejména řečeného stanoviska obou stěžujících si obcí, vyplývajícího z jejich dopisu ze 7. ledna 1932 a z podání občanů z 25. ledna 1932, míti za zjištěno, že cesty ty jsou věnovány veřejné komunikační potřebě a skutečně takto používány, ježto pro charakter veřejnosti určité cesty takové, zapsané v seznamu veřejného statku jako cesta, je nerozhodno, jakou měrou se jí obecenstvem skutečně používá (Boh. A 1029/21). Předpokladem veřejné povahy cesty není ani, aby byla obcí v minulosti udržována, jak nss vyslovil již v nálezu Boh. A 10 130/32, takže tvrzení stížnosti, že cesty i sporný mostek byly opravovány majitelem mlýna čp. 27 ve Vážících, při řešení otázky veřejnosti jich nemá právní relevance.
Stížnost namítá dále, že i kdyby se mohlo míti za to, že cesty čk. 847 a 850 byly veřejné, pozbyly povahy veřejnosti usneseními obec. zastupitelstev stěžujících si obcí z 9., resp. 10. dubna 1932, na což v nař. rozhodnutí nebere se zřetel, ač, tato usnesení podle názoru stížnosti nevyžadují žádného vyššího schválení, takže působí ex tunc, což stížnost snaží se blíže dovoditi ze zákona č. 46/1864 z. z. čes., dospívajíc rozborem jednotlivých jeho ustanovení k závěru, že ustanovení § 20 tohoto zákona vztahuje se jen na zrušení obec. silnic, nikoli však obecních cest.
Námitka tato nebyla sice v odvolání vzneseném k žal. úřadu uplatněna, přes to nelze ji však odmítnouti podle §§ 5 a 6 zákona o ss jako nepřípustnou, ježto v něm uplatněna býti nemohla, neboť odvolání to bylo podáno 12. ledna 1932, tedy ještě před tím, než ona usneseni obec. zastupitelstev byla učiněna. Leč námitka ta je bezdůvodná, jsouc opřena o názor, který uznal nss jako mylný již v nálezu Boh. A 643/20, v němž projevil právní názor opačný, než jaký hájí stížnost, vysloviv, že § 20 silničního zákona pro Čechy z 12. srpna 1864 č. 46 z. z., který mluví o zrušení veřejnosti obec. silnic, zahrnuje pod tímto pojmem netoliko obecní silnice v technickém slova smyslu, nýbrž všechny obec. veřejné komunikace, třebas byly pouhými veřejnými cestami, ve formě silnic neupravenými. Setrvávaje na tomto výkladu citovaného ustanovení i v tomto sporu, nss uvádí k jeho odůvodnění toto: Zákon č. 46/1864 z. z. čes., mluvě o obec. silnicích a cestách, klade oboji vždy souřadně vedle sebe (sr. §§ 4, 12 a 14 odst. 2) nečině mezi nimi žádného rozdílu. Nějaké kriterion mezi obec. silnicí a cestou není možno ani z tohoto ani z jiného silničního zákona vyvoditi. Nelze ostatně ani nahlédnouti, proč by pouhá technická povaha jejich měla býti rozhodnou. Momentem pro zachování obojího druhu obec. komunikace není její dokonalejší nebo méně dokonalá technická povaha, nýbrž jen komunální účel a zájem, jemuž zákon zaručuje ochranu tím, že k zrušení obec. komunikace vyžaduje v § 20 svolení vyšších úřadů, při čemž označuje tu oba druhy komunikací brachylogicky jediným výrazem »obecní silnice«. Řečená usnesení obec. zastupitelstev, zrušující obec. cesty, o něž jde, mohla tedy nabyti právních účinků teprve schválením jich způsobem v § 20 silničního zákona předepsaným. Že by se tak bylo stalo před vydáním nař. rozhodnutí, stížnost netvrdí. Právem tedy žal. úřad k oněm usnesením v nař. rozhodnutí nepřihlížel. V souvislosti s dotčenou námitkou uplatněná výtka, že žal. úřad měl se svým rozhodnutím sečkati až do doby, kdy usnesení obec. zastupitelstev o zrušení cest nabudou právní moci, není podle § 18 zákona o ss náležitě konkretisována, neboť stížnost neuvádí vůbec nic bližšího, oč toto své stanovisko opírá, ani proč žal. úřad měl s vydáním nař. rozhodnutí až do této doby sečkati, a jak byly stěžující si obce zkráceny ve svých subjektivních právech tím, že toho neučinil.
Povinnost uvésti sporný mostek do řádného stavu tak, aby byl bezpečně sjízdný, odůvodnil žal. úřad po stránce právní ustanoveními §§ 5 a 21 zákona č. 46/1864 z. z. čes. a § 28 č. 3 čes. obec. zřízení.
Proti tomu namítá stížnost, že předpis § 21 cit. zákona týká se výhradně veřejných silnic, a nikoli cest. Bezdůvodnost této námitky vyplývá již z toho, co bylo uvedeno o nesprávnosti výkladu,) jaký dává stížnost ustanovení § 20, a platí stejně také pro výklad § 21 o významu výrazu »silnice«, jehož zákon užívá v obou těchto paragrafech v stejném smyslu, zde pak tím spíše, že zákon tu mluví o »veřejných silnicích« vůbec. Nepopírajíc zásadní povinnosti stěžujících si obcí udržovati sporný mostek, který ve smyslu § 5 tohoto zákona dlužno nepopřené pokládati za součást veřejných obec. cest čk. 847 a 850, ve sjízdném stavu podle § 28 č. 3 čes. obec. zřízení, namítá stížnost, že povinnost tato v tomto konkrétním případě přešla reversem, vydaným Josefem B., Frant. B. a Fr. Procházkou z 23. února 1923, na tyto osoby. Stížnost shledává tedy v reversu tom zvláštní právní titul, přípustný podle § 25 zákona č. 329/1921 Sb., kterým byly stěžující si obce zproštěny závazku udržovati sporný mostek ve sjízdném stavu, uloženého jim jinak § 28 odst. 2 č. 3 čes. obec. zřízení.
Tuto námitku, uplatněnou již v odvolání, vyvrátil žal. úřad jako neodůvodněnou poukazem na obsah citovaného reversu, z jehož obsahu dovodil, že závazek, převzatý v něm jen proti obci Hřmenínu jmenovanými osobami, týkal se toliko udržování cesty čk. 808, nevztahoval se však na sporný mostek. Stížnost popírá správnost tohoto výkladu a snaží se naproti tomu dovoditi, že udržovací závazek, stipulovaný v onom reversu, vztahoval se také na sporný mostek. Jde tedy o to, zda žal. úřad měl v obsahu reversu postačitelnou oporu pro uvedený svůj závěr.
V uvedeném reversu, v prvním odstavci, mluví se nejprve o tom, že obec Hřmenín dovolila z dobré vůle osobám, které jej podepsaly, aby si nalámaly v obecním lomu potřebný kámen na štětování cesty, vedoucí od okr. silnice k Dolům, v závorce je pak výslovně uvedeno »parcelní číslo cesty 808«. Ve druhém odstavci v bodě 1. stipulován je závazek znovuzříditi a rozšířiti mostek, spojující okr. silnici s cestou, vedoucí k Važicům (»Dolám«), v bodě 2. »tuto« cestu rozšířiti mezi obecními pozemky na šířku 3,30 m, v bodě 3. zavázaly se pak dotčené osoby, že potřebný kámen na svůj vlastní náklad nalámou a dovoz štětu, plánování i zásyp provedou na svůj účet. Konečně v bodě 4. se uvolily, že v případě potřeby opravy »této cesty« provedou na svůj náklad a »cestu tuto« budou vždy udržovati ve stavu dobrém a sjízdném. Přihlédne-li se k tomu, že cesta, na jejíž úpravu, rozšíření a udržování v dobrém a sjízdném stavu se revers z 10. února 1923 vztahuje, je hned předem v prvním odstavci jasně a zcela nepochybně označena jako cesta vedoucí od okr. silnice směrem k Dolům a přesně označena také ještě parcelním číslem 808, a ve druhém odstavci v bodě 2. mluví se o ní jako o cestě vedoucí k Važicům (Dolám) a v dalším bodě 4. pak o opravách a udržování »této cesty«, dlužno uznati, že žal. úřad již v této textaci reversu a ve vzájemné souvislosti všech jeho ustanovení měl zcela postačitelný skutkový podklad a procesně bezvadnou oporu pro svůj závěr, že závazky, které v reversu tom převzaly osoby jej podepsavší, vztahovaly se toliko na cestu v něm uvedenou čk. 808, nikoli však na sporný mostek, který není v trati této cesty, nýbrž je spojením cest čk. 847 a 850 a tvoří jejich součást. Za tohoto stavu věci žal. úřad nedopustil se žádné podstatné vadnosti řízení, jak mu vytýká stížnost, jestliže neprováděl ještě důkazy o tom, že při sepisování reversu měla se na mysli cesta v celé své spojitosti, tedy nejen cesta v užším smyslu, nýbrž i mostek, který je součástí cesty, neboť vzhledem k zcela určitému a jasnému znění reversu a jeho celkovému obsahu neměl k tomu příčiny.
Vytýká-li stížnost také jako vadu řízení, že nebyl vzat zřetel na to, že předchůdci Josefa B. v držení mlýna čp. 27 a on sám přes 40 let mostek sami zřizovali a jej opravovali, a dále, že Josef B. žádal o subvenci na jeho zřízení, kterou také obdržel, a že stěžující si obce mostek ten v minulosti neopravovaly, a dovozuje-li z toho, že šlo proto o cestu soukromou, jest výtka ta bezdůvodná, neboť, jak bylo již uvedeno, předpokladem veřejnosti cesty není, aby byla obcí v minulosti udržována (nález Boh. A 10 130/32); z toho pak, že tak nečinila ona, jak k tomu po zákonu byla povinna, nýbrž bez zvláštního právního titulu dobrovolně osoby třetí, neplyne, že se tím změnil charakter obecní cesty veřejné v cestu soukromou.
Pokud pak stížnost namítá také, že majitelé mlýna čp. 27 cesty i mostku nabyli 40letým vydržením, je námitka tato novotou, ježto v odvolání k žal. úřadu, kde st-lky měly příležitost ji vznésti, uplatněna nebyla. Dlužno ji proto odmítnouti podle §§ 5 a 6 zákona o ss jako nepřípustnou.
Vývody stížnosti, týkající se oprávněnosti stěžujících si obcí uzavříti provoz na cestách čk. 847 a 850 a určení náhradní komunikace k mlýnu čp. 27 přes Važice, nepostihují obsahu nař. rozhodnutí, ježto žal. úřad o těchto otázkách v něm vůbec nerozhodoval a v té příčině žádného judikátního výroku v něm neučinil. Nemůže proto ani nss otázkami těmi věcně se zabývati.

Citace:

č. 12443. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 616-621.