Č. 12409.

Samospráva obecní: Na promlčení trestnosti jednání a opominutí uvedených v § 25 odst. 3 pravidel o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí (vlád. nař. č. 143/1922 Sb.) neplatí ustanovení o promlčení přímých daní.
(Nález z 20. května 1936 č. 12976/36.)
Věc: Dr. Vojtěch P. v Košicích proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 28. prosince 1933 o pořádkové pokutě ve věci dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 3. května 1933 sdělil starosta města Košic Dru Vojtěchu P., že se z převodu smlouvou trhovou z 24. března 1927, jíž zcizil pozemek Štefanu O., ve smyslu § 49 zákona č. 44/1927 Sb. nevyměřuje dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí; platebním rozkazem z téhož dne a téhož čísla jednacího uložil mu podle 3. odst. § 25 dávk. pravidel pořádkovou pokutu 50 Kč za to, že toto zcizovací jednání vyměřujícímu úřadu neohlásil.
Zem. úřad v Bratislavě v postupu instančním odvolání do tohoto platebního příkazu nař. rozhodnutím zamítl v podstatě z důvodu, že každý zcizíte] je podle 1. odst. § 16 prav. povinen oznámiti zcizovací jednání, jež je základem převodu, tudíž i převodu osvobozeného od dávky podle zákonů o stav. ruchu, že již pouhé opominutí této povinnosti lze potrestati pořádkovou pokutou podle 3. odst. § 25 prav., a že právo vyměřiti pořádkovou pokutu podle 3. odst. § 25 prav. není promlčeno, ježto pětiletá promlčecí lhůta § 189 nařízení býv. uh. min. financí č. 50000/1913, vydaného na základě § 2 zák. čl. VI:1913, podle § 27 prav. o promlčení dávky platícího, která počala dnem 24. března 1927, přerušena byla vyzváním k podání přiznání z 8. dubna 1929, a od tohoto dne do 3. května 1933 dosud neuplynula.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
Předmětem sporu je pořádková pokuta uložená st-li podle 3. odst. § 25 pravidel o vybírání dávky z přírůstku hodnoty (vlád. nař. č. 143/1922 Sb.). St-l pozírá na tuto pořádkovou pokutu jako na administrativní donucovací opatření. Než v daném případě neběží o takové donucovací opatření, nýbrž o finanční trest, uložený pro nepořádnost, které se st-l dopustil opominutím povinnosti, uložené straně v řízení o vyměření dávky.
Odst. 1 § 25 prav. stanoví, že, nepředloží-li ten, kdo je povinen dávku platiti, na vyzvání přiznání k dávce, nebo odepře-li podati vysvětlení, nebo nepodá-li jiných oznámení podle ustanovení těchto pravidel osoba k tomu povinná, nebo podá-li oznámení nebo vysvětlení nesprávná vědomě a v úmyslu vyhnouti se placení dávky, může býti pokutován příslušnými finančními úřady; dopustí-li se však osoba dávkou povinná činů nebo opominuti v odst. 1 zmíněných bez úmyslu vyhnouti se dávce, bude podle odst. 3 potrestána pokutou pořádkovou, ukládanou obcí ve vlastním oboru působnosti. Dávková pravidla prohlašují tu za trestná určitá jednání neb opominutí, mimo jiné také opominutí, podati oznámení pravidly předepsané osobou k tomu povinnou. Trestným je v tomto případě již opominutí povinnosti uložené pravidly samo o sobě; uložení pokuty není tu podmíněno tím, že strana byla předem vyzvána, aby svou povinnost pravidly jí uloženou splnila. Rovněž nezáleží na tom, zda opominutí mělo nějaký nepříznivý vliv na ukládací řízení čili nic.
Povinností podati bez předchozího vyzvání oznámení, dávkovými pravidly uloženou, jest i povinnost zcizitele podle 1. odst. § 16 prav. oznámiti způsobem tam uvedeným do 14 dnů vyměřujícímu úřadu zcizovací jednání, jež je základem převodu. Tato oznamovací povinnost stíhá ex lege každého zcizitele, bez ohledu na to, zda převod po jeho názoru jest či není dávce podroben (Boh. A 10445/33). Opak nelze vyvodili z předpisu § 201 zákona č. 76/27 Sb., neboť pro posouzení sporné otázky je směrodatný jedině cit. § 25 prav., vydaný podle § 43 obec. fin. nov. č. 329/21 Sb. Řízení o uložení pokuty je samostatné, zcela nezávislé na řízení vyměřovacím a jeho stavu. Je proto bezdůvodná námitka, že nelze ukládati pokutu po provedení vyměřovacího řízení.
Broje proti výroku žal. úřadu o promlčení práva uložili pořádkovou pokutu podle 3. odst. § 25 prav., namítá st-l, že promlčení je posuzovati nikoliv podle nařízení býv. uh. min. financí č. 50000/1913 o přímých daních, nýbrž podle § 277 zákona č. 76/1927 Sb. o přímých daních, že čtyřletá promlčecí lhůta do vydání platebního příkazu již uplynula, a že — i kdyby bylo lze připustili, že platí pětiletá lhůta cit. nař. č. 50000/1913 — bylo i tu právo vyměřiti pokutu promlčeno, ježto promlčecí lhůtu je počítati od 27. září 1927, kdy se vyměřující úřad dozvěděl o převodu, a nikoliv ode dne výzvy z 3. dubna 1929, která týkala se věci podstatně jiné, t. j. podání přiznání.
Námitky ty mohly by býti právně relevantní jenom tehdy, kdyby ustanovení § 27 prav., z něhož obě strany vycházejí, platilo i o promlčení práva trestati delikty v § 25 uvedené. Avšak § 27 prav., vydaný podle § 46 obec. fin. nov. č. 329/1921 Sb., stanoví toliko, že o promlčení dávky platí táž ustanovení jako o promlčení daní přímých. Toto speciální ustanovení, platící jen o promlčení dávky, nelze extensivně rozšiřovati i na promlčení trestnosti jednání a opominutí v § 25 uvedených. Jdou tedy mimo námitky stížnosti, zbudované na názoru, že i o promlčení trestnosti podle § 25 prav. platí táž ustanovení jako o promlčení daní přímých, a nemusil se jimi proto soud zabývati. Že by se právo úřadu ukládati pokuty podle § 25 dávk. prav. promlčovalo podle jiných předpisů o promlčení, stížnost nenamítá, a soud nemohl proto nař. rozhodnutí s tohoto hlediska přezkoumávati.

Citace:

Č. 12409. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 538-540.