Č. 12533.Pojišťovací právo: * Zaměstnavatele, který poslední pracovní poměr řádně přihlásil, dodatečně však a po pojistném případě ohlásí zaměstnání, kterým se doplňuje doba potřebná pro poskytnutí dávek v mateřství podle § 104 bodu b) zákona čís. 221/24 Sb. ve znění zák. č. 184/28 Sb., nestíhají následky § 20 odst. 2 cit. zákona.(Nález z 3. října 1936 č. 16106/34.)Věc: Okr. nem. pojišťovna v Bratislavě proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 5. března 1934 o náhradě podpůrného nákladu.Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.Důvody: Platebním výměrem z 10. dubna 1933 uložila okr. nem. pojišťovna v Bratislavě Janu G., hospodáři ve Verekni, podle § 20 odst. 2 zákona č. 221/1924 Sb. ve znění zákona č. 184/1928 Sb., aby zaplatil náklad na dávky poskytnuté Marii S., která následkem pojistného případu nastalého 7. ledna 1933 byla podporována v mateřství do 3. dubna 1933, byla však, pokud jde o zaměstnání 30. května 1932 a 21. listopadu 1932, přihlášena opožděně až 24. ledna 1933. Zem. úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím v pořadu stolic zprostil Jana G. od požadované náhrady, zrušiv platební výměr s tímto odůvodněním: Nesporné jest, že Marie S. onemocněla 7. ledna 1933. Tato nastoupila službu jako nádenice u Jana G. 5. prosince 1932 a byla přihlášena přihláškou podanou dle záznamu na této přihlášce na poštu 10. prosince 1932 s určenim pro okr. nem. pojišťovnu v Bratislavě, ke které podle záznamu pojišťovny došla 12. prosince 1932. Přihláška byla tedy podána včas. Poukazuje se na § 194. Ostatně i tak přihláška tato došla k pojišťovně před onemocněním Marie S., které nastalo nesporně 7. ledna 1933. Zaměstnavatel tedy není povinen k náhradě nemocenského nákladu za Marii S., neboť přihláška byla podána včas a před onemocněním. Nárok na nemocenské ošetření měla pojištěnka proti pojišťovně z tohoto posledního zaměstnání u odvolatele, které trvalo až do 5. ledna 1933, neboť onemocněla v ochranné lhůtě stanovené § 97 odst. 5 nov. zákona č. 221/1924 Sb. A poněvadž odvolatel splnil povinnost uloženou mu § 17 nov. zákona č. 221/1924 Sb., nemá pojišťovna regresní nárok proti němu. Pokud odvolatel dodatečně přihlásil Marii S. za dny 30. května a 21. listopadu 1932, může se jednati jen o případné nenáležité přihlášení z dřívějších pracovních poměrů mezi odvolatelem a Marií S. Novela č. 184/1928 Sb. omezila náhradní povinnost v případě přihlášek učiněných nenáležitým způsobem jen na přihlášku obsahující nižší mzdu.Na toto rozhodnutí si stěžuje okr. nem. pojišťovna v Bratislavě, navrhujíc jeho zrušení pro nezákonnost.Stižnost vznáší na spor otázku, zdali jsou dány předpoklady § 20 odst. 2 zákona č. 221/1924 Sb. ve zněni zákona č. 184/1928 Sb., jestliže zaměstnavatel, i když poslední pracovní poměr řádně přihlásil, avšak dodatečně a po pojistném případě ohlásí dřívější zaměstnáni, kterým se doplňuje doba potřebná pro poskytnuti dávek v mateřství podle § 104 bodu b) cit. zákona, jenž připouští ustanovení stanov, že těhotným a šestinedělkám je poskytnouti dávky podle § 95 II. č. 2 a 3 jen tenkráte, byly-li za posledních dvanáct měsíců před porodem aspoň 6 měsíců povinně pojištěny. Stížnost, jež odpovídá na tuto otázku kladně, dovozuje, že Marie S. v době 12 měsíců před pojistným případem, jenž nastal 5. ledna 1933, získala jen 179 dnů členství, teprve 24. ledna 1933, tedy po pojistném případě a opožděně, přihlásil Jan G. Marii S. na dny 30. května a 21. listopadu 1932, čímž získala potřebný počet dni, a následkem toho musily jí býti vyplaceny dávky podle § 95 II. č. 2 a 3. Třebas nepřipíná § 7 cit. zákona vznik nem. pojištění a nároky k přihlášce, je prý jisto, že skutečnosti týkající se trvání pojištění mají vliv na dávky, tyto rozhodné skutečnosti mají býti nem. pojišťovně včas hlášeny pod sankcí odstavce 2 § 20, stejně i zvláštní podmínky (potřeba 180denního členství), které odůvodňují nárok, jen když trvají a dají se zjistiti, a má sankce § 20 odst. 2 i tu místa, jestliže rozhodující okolnosti, mající vliv na nárok, byly pojišťovně ohlášeny po uplatnění nároku a po době šestidenní. Tento názor stížnosti nemůže nss sdíleti.Podle § 20 odst. 2, kteréžto ustanovení je právním pramenem pro posouzení sporné otázky, je zaměstnavatel povinen nahraditi nem. pojišťovně náklad za dávky, jež pojišťovna učinila podle ustanovení zákona nebo stanov, jestliže pojištěnce nepřihlásil buď vůbec nebo jej přihlásil po uplynutí lhůty uvedené v § 17 teprve, když nastal pojistný případ. V dalším pak stanoví náhradní závazek zaměstnavatele, jenž přihlásil nižší mzdu nebo neohlásil změnu mzdy.Podle zjištění žal. úřadu, stížností nepopřeného, nastoupila Marie S. u Jana G. povinně pojištěné zaměstnání jako nádenice 5. prosince 1932, byla přihlášena 10. prosince 1932, tedy během zákonné přihlašovací lhůty § 17. Než potom žal. úřad právem vyslovil, že Jan G. dávky poskytnuté pojišťovnou v důsledku tohoto pojistného poměru není povinen hraditi, ježto na něho nedopadá cit. § 20 odst. 2. Předpis ten, jak zřejmo z jeho doslovu, neobsahuje ustanoveni, které do něho vkládá stížnost, t. j. že jeho sankce má i tu místo, jestliže rozhodující okolnosti pro nárok pojištěnky podle § 104 bod b) byly nem. pojišťovně ohlášeny až po uplatnění nároku a po uplynuti přihlašovací lhůty § 17.Abstrahujíc od toho, zda existuje takováto všeobecná povinnost pozdějšího zaměstnavatele, aby v případě mateřství pojištěnky oznamoval nem. pojišťovně data potřebná pro nárok pojištěnky na dávky cit. § 104, neobsahuje shora uvedený § 20 odstavec 2 žádného předpisu, který by opominutí takového hlášení stavěl na roven případům zde uvedeným, totiž že zaměstnavatel nepřihlásil pojištěnce buď vůbec nebo jej přihlásil po uplynutí lhůty § 17 teprve, když nastal pojistný případ, nebo přihlásil nižší mzdu a neohlásil její zvýšení, jež mají na mysli jedině přihlášku pojištěnce podle § 17 a hlášení změny mzdy. Opominutí jiného hlášení citovaný § 20 nestihá sankcí zde uvedenou.Jest ovšem pravda, že týž zaměstnavatel dřívějši dvě jednodenní zaměstnání Marie S. dne 30. května a 21. listopadu 1932 svého času stěžující si pojišťovně nepřihlásil a učinil tak teprve 24. ledna 1933, a že teprve započtením tohoto dřívějšího zaměstnání pojištěnka získala dobu potřebnou k uplatnění nároku na dávky § 95 II. č. 2 a 3. Že by však důsledkem těchto dřívějších pojistných poměrů vznikl stěžující si pojišťovně nárok na náhradu předmětného podpůrného nákladu, toho stížnost již netvrdí, ač platební výměr shora citovaný odůvodnila tim, že zmíněná dvě dřívější zaměstnání byla přihlášena opožděně; stížnost je si patrně vědoma, že nárok na předmětné dávky Marii S. nepříslušel již v důsledku dřívějších pracovních poměrů, jež skončily 30. května, resp. 21. prosince 1932, nýbrž že jej může odvozovati jedině z posledního zaměstnání před pojistným případem.Bylo proto stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost, aniž se nss musil zabývati jejími vývody proti tomu, že žal. úřad dodatečné přihlášení Marie S. za dny 30. května a 21. listopadu 1932 kvalifikuje za nenáležité přihlášení, které podle novel. zákona č. 221/1924 Sb. již nemůže odůvodniti náhradní závazek podle § 20, a dále výtkou, že žal. úřad v nař. rozhodnutí nerozlišuje mezi dávkami podle § 95 II. č. 1 a dávkami podle téhož paragrafu č. 2 a 3.