Č. 12509.

Školství. — Řízení správní. — Řízení před nss: I. * Ustanovení § 53 vlád. nař. č. 162/1928 Sb. o úmrtném platí v důsledku předpisu § 1 odst. 2 zák. č. 104/1926 Sb. ve spojení s § 32 téhož zákona i pro pozůstalé po učiteli církevní ludové školy v zemi Slovenské. — II. Podle § 53 odst. 2 vlád. nař. č. 162/1928 Sb. nepatří úmrtné z titulu pohřebních výloh zákonným dědicům po svobodném učiteli církevní ludové školy, lze-li hraditi výlohy přiměřeného pohřbu z učitelovy pozůstalosti. — III. Lhůta ke stížnosti na nss do rozhodnutí, vydaného stěžovateli písemně, počíná dnem doručení písemného vyřízení, třeba rozhodnutí bylo stěžovateli již dříve známo. — IV. Rozhodnutí referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě jsou v pořadí správních stolic konečná.
(Nález z 21. září 1936 č. 14837/36.)
Prejudikatura: ad III. Boh. A 4789/25, ad IV. Boh. A 4105/24 a 4356/25.
Věc: Ela R. v Derčiku proti rozh. referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě z 13. listopadu 1933 a z 29. prosince 1933 o pohřebném.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lka, sestra učitele římsko-katolické ludové školy, který zemřel svobodný 30. července 1933, žádala podáním na referát min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě z 10. záři 1933 o poukázání pohřebného, resp. o úhradu účty vykázaných nákladů pohřbu, přikládajíc doklady o tom, že je zákonitou dědičkou zemřelého. V «talším obsahu podání žádala st-lka o přiznání přiměřené roční částky jako náhrady pensijného po zemřelém bratru, poněvadž podle současně předloženého potvrzení obec. přestavenstva od r. 1911 až do smrti svého bratra nepřetržitě vedla jeho domácnost.
Referát min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě výnosem z 13. listopadu 1933 žádost zamítl z těchto důvodů: »Podle § 32 odst. 3 a 4 zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. a podle odst. 2 a 3 § 53 vlád. nař. ze 14. září 1928 č. 162 Sb. přísluší zákonitému dědici po svobodném nebo ovdovělém bezdětném učiteli pohřebné v případě 1. pečoval-li zemřelý učitel o svého příbuzného, 2. hradil-li zákonitý dědic ze svého náklady pohřbu stavu přiměřeného, 3. bylo-li o pohřeb jinak postaráno, jestliže zákonitý dědic zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí ošetřoval. Ustanovení o hrazení nákladu pohřbu »ze svého« nelze chápati tak, že by ke splnění tohoto předpisu stačilo, když dědic takticky a formálně hradí útraty ze svého, byť i mu později budou nahrazeny, ale nutno předpisu tomu rozuměti jedině tak, že »ze svého« hradil útraty pohřbu jen ten dědic, kterému se jeho majetek hrazením těchto útrat o útraty tyto zmenšil a kterému se nedostalo náhrady z majetku osoby zemřelé, čili jinými slovy, že »ze svého« útraty pohřbu nehradí dědic, který po zemřelém jako dědic dostane částku těmto útratám se rovnající nebo útraty ty převyšující. V daném případě po zemřelém zůstalo podle předloženého úmrtního zápisu na 50.000 Kč movitého a nemovitého majetku,, z kterého dědictví měly býti uhrazeny i pohřební útraty. V důsledku uvedeného není možno vyhověti žádosti st-lky o pohřebné. Pokud se týká žádosti o náhradu ročního pensijného, sděleno st-lce, že není právní normy, která by takovýto nárok st-lce zabezpečovala.«
Podle údajů st-lky byl jí tento výnos ústně sdělen při její intervenci u správce římsko-katolické ludové školy v Derčiku. Teprve 9. ledna 1934 byl na st-lčinu výslovnou žádost uvedený výnos st-lce doručen správcem jmenované školy současně s dalším výnosem z 29. prosince 1933.
Proti výnosu z 13. listopadu 1933 učinila st-lka podání z 28. listopadu 1933 k referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě prostřednictvím škol. inspektorátu III. v Bratislavě, označené jako rekurs, v němž citované rozhodnutí min. uvedeno číslem intimátu škol. inspektorátu lil. v Bratislavě z 23. listopadu 1933, adresovaným správě římsko-katolické ludové školy v Derčiku. Proti důvodům výnosu referátu min. škol. a nár. osvěty uvedla st-lka mimo jiné, že podle přiloženého potvrzení obec. představenstva v Bace žila se svým bratrem nepřetržitě 23 roků ve společné domácnosti a až do jeho smrti jej ošetřovala. Podle téhož potvrzení je st-lka úplně nemajetná a byla odkázána na pomoc bratrovu, takže on se o ni staral, což je kryto slovem »pečoval«, a jsou tedy oním potvrzením dostatečně prokázány všechny zákonné požadavky.
Referát min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě výnosem z 29. prosince 1933 odvolání st-lky nevyhověl, ježto o pohřebném bylo již rozhodnuto s konečnou platností ve výnosu z 13. listopadu 1933.
O stížnosti podané na obě citovaná rozhodnutí referátu min. škol. a národní světy uvážil nss toto:
Na prvním místě zkoumali nss otázku, zda stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí žal. úřadu z 13. listopadu 1933, byla podána ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, jak stanoví § 14 zákona o ss. Podle tvrzení st-lky, které není obsahem správních spisů vyvráceno, bylo jí toto rozhodnutí nejprve sděleno ústně, ale v písemné formě jí bylo na její žádost doručeno teprve 9. ledna 1934; stížnost k nss byla podána 22. února 1934. Nss vyslovil již v nálezu z 13. června 1925 č. 11919 Boh. A 4789/25, že lhůta ke stížnosti na nss do rozhodnutí, vydaného st-li písemně, počíná dnem doručení písemného vyřízení, byť i rozhodnutí to bylo st-li již dříve známo. Nss, setrvav na tomto názoru, uznal, že lhůta předepsaná v § 14 zákona o ss k podání stížnosti byla zachována, i pokud jde o rozhodnutí z 13. listopadu 1933, nebylo proto již nss třeba se zabývati výtkou stížnosti, že toto rozhodnutí nebylo označeno jako v instančním pořadu konečné, což nemohlo bytí napraveno tím, že teprve v druhém rozhodnutí bylo vysloveno, že prvé rozhodnutí bylo konečné, neboť tyto skutečnosti by mohly býti relevantní v řízení před nss jen tehdy, kdyby stížnost proti prvému rozhodnutí nebyla podána včas.
V meritu se pak nss dal vésti těmito úvahami:
Rozhodnutí z 13. listopadu 1933 zamítlo žádost st-lčinu o poukázání pohřebného, event. o náhradu vykázaných pohřebních útrat a o přiznání přiměřené roční částky jako náhrady »pensijného« z toho* důvodu, že st-lka nehradila útraty pohřbu ze svého a že pro přiznání náhrady pensijného není právního podkladu.
Proti zamítnutí tohoto druhého petitu neformuluje stížnost vůbec stržních bodů a bylo ji proto v tomto vztahu uznati nepřípustnou podle § 18 zákona o ss.
Proti důvodu, o nějž opřel žal. úřad zamítnutí žádosti o poukázání pohřebného, namítá stížnost, že st-lka jako zákonná dědička po zemřelém bratru stala se vlastnicí pozůstalostního jmění okamžikem smrti bratrovy a tedy platila ve smyslu příslušných předpisů pohřební náklady ze svého, i když tu bylo dostatečné jmění pozůstalostní. Nss neuznal tuto argumentaci stížnosti správnou.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 služební pragmatiky učitelstva národních škol (vlád. nař. ze 14. září 1928 č. 162 Sb.) přísluší úmrtné, není-li po učiteli oprávněné vdovy, rukou společnou a nerozdílnou především manželským potomkům, o něž pečoval zemřelý učitel, a není-li jich, těm manželským potomkům, kteří uhradili útraty pohřbu stavu přiměřeného z vlastních prostředků, nebo — bylo-li o pohřeb jinak postaráno — kteří ošetřovali zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí. V odst. 3 téhož paragrafu se praví, že ustanovení druhého odstavce platí obdobně ve prospěch zákonitých dědiců po svobodném nebo ovdovělém bezdětném učiteli. Tato ustanovení sice neplatí na daný případ, kde jde o úmrtné po učiteli církevní školy ludové na Slovensku, přímo, neboť služební pragmatika učitelstva škol národních se učitelů škol církevních netýká (arg. čl. II. odst. 1 této služební pragmatiky), ale vztahuje se na učitele církevních škol v důsledku ustanovení § 1 odst. 2 učitelského zákona č. 104/1926 Sb. ve spojení s předpisem § 32 téhož zákona. Podle ustanovení § 1 odst. 2 věty 2 učitelského zákona platí pro učitele veřejných obecných a občanských škol, které nejsou uvedeny v odst. 1 téhož paragrafu (tedy i veřejných škol konfesionálních), až do té doby, kdy bude provedena úprava platových a služebních poměrů učitelstva těchto jiných veřejných škol, platová ustanovení učitelského zákona a dosavadní služební předpisy. Předpisem § 32 téhož zákona byla pro učitele obecných a občanských škol zásadně uvedena v platnost ustanovení, platná pro státní učitele, na něž se vztahuje služební pragmatika učitelská (zákon č. 319/1917 ř. z.), týkající se výslužného, zaopatřovacích požitků a pensijních příspěvků, se změnami, vyplývajícími ze současně vydaného platového zákona č. 103/1926 Sb., z tohoto zákona a ze zákonů pozdějších. Zároveň vláda zmocněna, aby tyto předpisy, pokud potřebí, nařízením přizpůsobila zvláštním potřebám služby na obecných a občanských školách. To se stalo shora cit. vlád. nař. ze 14. září 1928 č. 162 Sb., ktere v § 53, zařazeném v oddílu nadepsaném »Odpočivné a zaopatřovací platy«, pojednává také o úmrtném (pohřebném). Ježto tedy podle toho. spadá úmrtné do skupiny platů odpočivných a zaopatřovacích, platí předpis ten i pro pozůstalé po učitelích na veřejných školách konfesionálních, neboť i ustanovení § 32 učitelského zákona, jednající o výslužném a zaopatřovacích požitcích, je platovým ustanovením učitelského zákona ve smyslu předpisu § 1 odst. 2 věty 2 tohoto zákona (srov. nálezy soudu Boh. A 8813/30, 8844/30).
Na sporu je výklad obratu použitého v cit. předpisu § 53 odst. 2 »uhradili útraty pohřbu z vlastních prostředků«. Nss, vykládaje obdobné ustanovení § 65 odst. 2 služební pragmatiky státních úředníků č. 15/1914 ř. z., vyslovil v nálezu z 9. září 1927 č. 18.590 Boh. A 6712/27 právní názor, že podle tohoto ustanovení nepatří zákonným dědicům po svobodném státním úředníku úmrtné z titulu pohřebních výloh, lze-li výlohy pohřbu hraditi z pozůstalosti úředníkovy. Stejné stanovisko zaujal nss také v nálezu z 5. ledna 1927 č. 27.086/26 Boh. A 6201/27, vykládaje ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 274/1919 Sb. V uvedených nálezech vyslovil nss, že, může-li zákonný dědic realisovati nárok na náhradu pohřebného z dostatečné pozůstalosti po zemřelém, nemůže tvrditi, že hradil náklady pohřbu »z vlastních prostředků«, resp. »ze svého«, neboť se těmito náklady jeho vlastní jmění, které měl v době úmrtí zůstavitele, nezmenšilo. Nss setrval na tomto právním názoru i v případě dnes projednávaném a co do jeho odůvodnění odkazuje na důvody citovaných nálezů.
Dále st-lka vytýká, že se žal. úřad zabýval jen jednou z podmínek přiznání pohřebného, totiž otázkou, zda st-lka hradila náklady pohřbu z vlastních prostředků, ale nepřihlédl vůbec k tomu, že jednak zemřelý o st-lku pečovali a že i st-lka o svého bratra až do jeho smrti pečovala a že jí tudíž přísluší nárok na úmrtné i z těchto titulů.
Pokud tato námitka je namířena proti rozhodnutí z 13. listopadu 1933, nemohl ji nss uznati důvodnou, neboť st-lka ve své žádosti z 10. září 1933 opřela nárok na pohřebné jedině o skutečnost, že zaplatila náklady pohřbu svého bratra. Skutečnosti, že svému bratru vedla domácnost od r. 1911 až do jeho smrti, dovolávala se jen k odůvodnění své žádosti o přiznání pensijného. Žal. úřad tedy učinil zadost své povinnosti, když u vyřízení této žádosti posoudil dúvodnost nároku st-lčina na pohřebné jen s toho hlediska, je-li v daném případě splněn tento zákonný předpoklad nároku na pohřebné.
Výnosu z 29. prosince 1933 vytýká stížnost toliko vadnost, ježto prý o podání st-lčině, jež bylo opravným prostředkem, rozhodl referát min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě opětně v prvé stolici novým výnosem, který je pouhým doplňkem výnosu z 13. listopadu 1933, v němž se st-Ika pouze vyrozumívá, že výnos posléze citovaný byl rozhodnutím konečným.
Této výtce nemohl nss přisvědčiti, neboť — jak dovodil již v nálezech Boh. A 4105/24 a 4356/25 — jsou rozhodnutí referátu min. škol. a nár. osvěty v Bratislavě v pořadí stolic konečná, poněvadž tento referát jest organisován jako součást min. škol. a nár. osvěty exponovaná do Bratislavy. Nemohl tedy o st-lčině podání z 28. listopadu 1933 rozhodovati úřad referátu min. škol. a nár. osvěty instančně nadřízený, poněvadž takového úřadu podle organisace státní správy nad min. škol a nár. osvěty, resp. jeho bratislavským referátem není, nýbrž mohlo vyřízení onoho st-lčina podání vyjiti opět od řečeného min. referátu.
Obsahem tohoto vyřízení je pak odkaz na to, že o st-lkou uplatněném nároku na pohřebné bylo již rozhodnuto s konečnou platností, tedy pravoplatně výnosem z 13. listopadu 1933. Proti tomu by mohla stížnost namítati, že výnos, na nějž žal. úřad odkázal, nemá obsahu žal. úřadem předpokládaného, nebo že nenabyl dosud moci práva, nebo že byl později zrušen neb změněn. Takových námitek však stížnost neobsahuje.

Citace:

Č. 12509. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 775-779.