Č. 12340.

Železniční právo. — Řízení před nss: I. Rozhodnutí o přípustnosti železničních staveb a jejich provedení náleží s vyloučením jakéhokoli pořadu instančního do kompetence min. železnic. — II. Obec není legitimována k tomu, aby proti projektované železniční stavbě mohla uplatňovati námitky, jež mají základ jedině ve veřejném zájmu. — III. Ochrana veřejných zájmů při železničních stavbách je svěřena výhradně železničním úřadům. — IV. Obec je legitimována k námitce, že zamýšlená stavba železniční odporuje platnému plánu polohy.
(Nález z 20. března 1936 č. 11689/36.)
Věc: Anna G. v Trmicích a město Trmice proti rozh. min. železnic v Praze z 2. března 1933 o stavebním povolení pro ústřední dílnu a provozní nádraží. Výrok: Stížnost města Trmic se zamítá pro bezdůvodnost. Ke stížnosti Anny G. se naříkané rozhodnutí zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem z 24. února 1931 schválilo min. železnic k žádosti městské rady v Ústí n. L. zásadně návrh na stavbu ústředních dílen a provozního nádraží městských elektrických drah v Obci Trmicích a uložilo zem. úřadu v Praze, aby vykonal staniční komisi a politickou pochůzku podle nař. č. 19/1879 ř. z., resp. 57/1880 ř. z., s vyvlastňovacím řízením podle zákona č. 30/1878 ř. z.
Podle protokolu o komisionelním jednání, jež se konalo 23. dubna 1931 a 21. ledna 1932, vznesli — mimo jiné — proti projektu námitky, resp. požadavky jednak zástupcové města Trmic, jednak zástupce Anny G. Ježto výsledek komise nebyl nezávadný, předložil zem. úřad spisy k rozhodnutí min. železnic, které nař. rozhodnutím udělilo spolužalované straně — městu Ústí n. L. — podle § 19 nař. č. 19/1879 ř. z. žádané stavební povolení a námitky města Trmic i Anny G. zároveň zamítlo.
I. Stížnost města Trmic namítá především, že žal. úřadu chyběla kompetence k udělení stavebního povolení pro uhelné sklady ústřední dílny, spolužalovanou stranou projektované, ježto jednak nejde o stavbu, kterou má na mysli § 45 stav. řádu pro Čechy, jednak pak uhelné sklady nenáleží k provozu pouliční dráhy, nýbrž městské elektrárny. K tomu budiž konstatováno, že podle správních spisů požádala spolužalovaná strana o stavební povolení pro zřízení ústředních dílen a provozního nádraží a že také nař. rozhodnutí týká se výslovně stavby ústředních dílen a provozního nádraží městských elektrických drah.
Pokud jde o domnělou nepříslušnost min. železnic z důvodu, že nejde vůbec o stavbu na pozemcích železničních, resp. na blízku železnic, jak praví § 45 stav. řádu pro Čechy (zákon č. 5/1889 z. z. čes.), k níž arci by musil soud přihlížeti již z úřední povinnosti, takže nerozhoduje, že st-lka takovou námitku v řízení správním neuplatnila, sluší uvésti toto:
Z ustanovení §§ 2, 6, 9 a 10 lit. a) železničního zákona koncesního (nař. č. 238/1854 ř. z.), jakož i z ustanovení §§ 4, 16, 17 odst. 4, 19 a 25 železničního stavebního řádu (nař. č. 19/1879 ř. z.) vyplývá, že — jak soustavně zastávala i judikatura býv. ss ve Vídni, na př. Budw. 15026/1900 — železniční stavby nutno pojímati jako celek, a že rozhodnutí o přípustnosti staveb a jejich provedení náleží s vyloučením jakéhokoli pořadu instančního do kompetence ministerstva železnic. Za železniční stavby nutno pak pokládati nepochybně všechny stavby, které slouží k výstavbě dráhy samé, jakož i budovy a zařízení, jež slouží přímo železničnímu provozu, pokud jsou v prostoru určeném pro provozní účely. Že sklady uhelné, v nichž jest uložena zásoba pro výrobu elektrického proudu, nezbytného pro řádný provoz železniční, mohou býti zařízeními, která slouží přímo železničnímu provozu, o tom nelze míti pochybnosti. Že by pak uhelné sklady, o které v daném případě jde, nenalézaly se uvnitř prostoru určeného k provozním účelům železničním, stížnost ani sama neuvádí. Vzhledem k tomu nutno souditi, že žal. úřad byl příslušný uděliti stavební povolení pro zřízení uhelných skladů, jakožto součástí ústřední dílny a provozního nádraží dráhy.
Stejně je bezdůvodnou i druhá námitka shora zmíněná. V daném případě jde nesporně o stavby, jež souvisejí se železnicí poháněnou elektrickou energií. Slouží tedy uhelné sklady, v nichž je uložena zásoba materiálu pro výrobu elektrické energie, pro provoz dráhy nezbytné, nepřímo také železničnímu provozu, který by bez elektrického proudu byl nemožný. Že by snad železnice, o kterou v daném případě jde, nepřijímala proud z elektrárny, pro niž jsou uhelné sklady určeny, stížnost netvrdí, právě tak jako neuvádí, že by městská elektrárna města Ústí n. L. a elektrické dráhy téhož města tvořily dva samostatné, od sebe oddělené podniky.
V dalším svém obsahu namítá stížnost jednak vadnost řízení, spočívající v tom, že žal. úřad neodůvodnil náležitě, proč pokládá uhelné sklady za nerozlučnou součást ústřední dílny a provozního nádraží, takže musí býti v jeho nejbližším sousedství, jednak nezákonnost, ježto situování uhelných skladů na místě, kde jsou projektovány, je v rozporu s platným plánem polohy, a ježto min. železnic je povinno i při stavbách železničních bráti zřetel podle § 27 odst. 3 staveb. řádu na veřejné zájmy stavebním řádem chráněné, zejména v daném případě na zájem zdravotní, který by byl projektovaným zřízením uhelných skladů porušen.
Soud musel při úvaze o této stížnosti přihlédnouti na prvém místě k tomu, zda st-lka a do jaké míry je legitimována zmíněnými námitkami se proti nař. rozhodnutí brániti. Tu pak shledal, že stěžujícímu si městu nedostává se vůbec legitimace k tomu, aby proti projektované železniční stavbě mohla uplatňovati námitky, jež mají svůj základ jedině ve veřejném zájmu, v konkrétním případě v zájmu zdravotním. Rozhodnutí o železniční stavbě je totiž, jak bylo již výše řečeno, výhradně v rukou železničního úřadu, kterému náleží posouditi také veškeré veřejné zájmy, jež stavbou projektovanou jsou dotčeny. Obci přísluší v tomto řízení arci za okolností postavení účastníka řízení, který má podle § 16 nař. č. 19/1879 ř. z. právo činiti proti projektu námitky, avšak nenáleží jí ochrana veřejných zájmů, jež je svěřena výhradně úřadům železničním. Vzhledem k tomu je námitka nezákonnosti, že nař. rozhodnutí nevzalo zřetel na veřejné zájmy, jak to žal. úřadu ukládá § 27 odst. 3 stav. řádu, právě tak jako související s tím námitka vadnosti řízení, že není z odůvodnění nař. rozhodnutí patrno, proč mají býti uhelné sklady umístěny právě na projektovaném místě, nepřípustná a slušelo tudíž obě námitky vzhledem k § 2 zák. o ss odmítnouti.
Přípustnou by zásadně ovšem byla námitka, že zamýšlená stavba odporuje platnému plánu polohy, neboť touto výtkou hájí obec své právo na zachování usneseného a potvrzeného plánu polohy. Avšak námitku tohoto obsahu st-lka ve správním řízení nevznesla, pročež je s ní podle § 5 zák. o ss v řízení před nss prekludována. Za takovouto námitku nelze totiž pokládati požadavek, který st-lka svými zástupci vznesla při komisionelním jednání o projektované železniční stavbě, aby uhelné sklady byly jinde situovány, ježto se budou později nalézati v území obytných budov a budou obyvatelstvo tam bydlící obtěžovati zdravotně uhelným prachem. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, musila býti stížnost obce Trmic zamítnuta.
II. St-lka Anna G. vznesla při komisionelním jednání 23. dubna 1931 svým zástupcem dvě námitky, jež pro dnešní spor mají význam. První z nich uplatňovala jakožto majitelka pozemků, sousedících s projektovanou stavbou, že kouřovými plyny, uhelným prachem atd. utrpí škodu na svém hospodářství, čímž ohrožena bude její existence, druhou pak žádala další příjezd ke své parcele č. kat. 646 a k pískové jámě, ježto dosavadní cesta, která má býti zrušena, existuje již přes 30 let jako veřejná. Žal. úřad zamítl obě námitky st-lčiny, a to prvou s odůvodněním, že povstane-li projektovanou stavbou snížení užitkové hodnoty pozemků, je st-lce vyhrazeno uplatňovati nároky na náhradu škody podle platných předpisů, druhou pak proto, že zřízení požadovaného příjezdu s projektem nijak nesouvisí.
Vůči prvému důvodu nař. rozhodnutí (výhrada uplatňování nároku na náhradu škody) namítá stížnost především, že odkaz na řádnou cestu práva stal se neprávem.
Námitce té nutno rozuměti tak, že žal. úřad měl se sám zabývati poškozením, jež z projektované stavby vznikne pro st-lčiny pozemky. Než stížnost je tu na omylu. Podle § 16 odst. 5 nař. č. 19/1879 ř. z. mají býti soukromoprávní nároky, které nedotýkají se veřejného zájmu a mohou býti vyrovnány poskytnutím odškodnění, z jednání komise vyloučeny a vyhrazeny soudnímu zjištění tohoto odškodnění. Shora zmíněnou námitku st-lčinu pokládal žal. úřad zřejmě za takový soukromoprávní nárok, a to právem, když stížnost ani v nejmenším nenaznačuje, jaký veřejný zájem by byl v daném případě dotčen, ani netvrdí, že by nebylo lze škodu přiměřeným odškodněním vyrovnati. Pak arci také zcela ve shodě s citovaným právním předpisem vyhradil žal. úřad st-lce uplatnění nároků na náhradu škody, odkázav ji v tomto směru na platné předpisy. Je tudíž tato námitka bezdůvodná.
Totéž platí také o námitce, vytýkající jako vadu řízení, že žal. úřad nekonal o znehodnocení pozemků st-lčiných žádného šetření, neboť, nemá-li o nárocích na náhradu škody býti podle nař. č. 19/1879 ř. z. min. železnic vůbec rozhodováno, pak nemůže býti ani vadou, nebylo-li konáno o rozsahu škody šetření. Pokud v této souvislosti vytýká st-lka, že žal. úřad porušil také veřejný zájem a dopustil se tím nezákonnosti, sluší konstatovati, že k ochraně veřejného zájmu není legitimována, takže námitka ta je vzhledem k § 2 zák. o ss nepřípustná.
Jinak se to má s druhým výrokem žal. úřadu, který se týká zřízení cesty. St-lka namítá, že jde o cestu veřejnou, že cesta ta tvoří nutný příchod st-lčin na její pozemek a že neprávem vyslovil žal. úřad, že zřízení příjezdu s projektem nesouvisí. Soud musil stížnosti dáti za pravdu. St-lka již v řízení správním uvedla, že příjezd, o němž se zmiňovala, je veřejnou cestou. Tím vznesla námitku, kterou ve smyslu § 16 odst. 1 nař. č. 19/1879 ř. z. byla povinna pochozí komise, a tudíž i min. železnic se zabývati. Jest arci pravda, jak uvádí odvodní spis žal. úřadu, že min. železnic neodkázalo požadavek st-lčin na zřízení příjezdu na pořad práva, neboť příslušný výrok žal. úřadu se týká nepochybně jen námitky st-lčiny, jež byla shora označena jako prvá, avšak důvodnou je stížnost, jestliže vytýká, že žal. úřad, aniž provedl jakékoli řízení, prohlásil, že zřízení příjezdu s projektem nesouvisí.
Žal. úřad domáhá se ovšem ve svém odvodním spise toho, aby byla stížnost, pokud brojí věcně proti nař. rozhodnutí s toho hlediska, že cesta, o kterou jde, je cestou veřejnou, odmítnuta; své stanovisko odůvodňuje tím, že v řízení o zrušení veřejné cesty v důsledku železniční stavby může jako strana vystupovati jedině správce veřejné cesty, nikoli však její pouhý uživatel, netvrdí-li zvláštní právo k veřejné cestě. Toto stanovisko je zajisté správné a také ve shodě s judikaturou tohoto soudu důsledně zastávanou (srov. na př. nález Boh. A 11765/35), avšak proti tvrzení odvodního spisu nelze přehlédnouti, že st-lka již ve správním řízení, ale znovu také ve stížnosti k tomuto soudu uvádí, že zmíněná cesta tvoří jediný přístup ke st-lčině pozemku. Tím nepochybně zastává stanovisko, že jí jako adjacentu cesty (podle jejího tvrzení veřejné) přísluší zvláštní právo k cestě, odvozované k toho, že by jinak svého pozemku po veřejných cestách vůbec nemohla dosáhnouti. Žal. úřad se však otázkou cesty, o niž jde, vůbec nezabýval, čímž dopustil se podstatné vady řízení, která nemůže býti dodatečně nahrazena vývody odvodního spisu, jehož úkolem je výhradně nař. rozhodnutí obhajovati.
Pro zmíněnou vadu slušelo nař. rozhodnutí ke stížnosti Anny G. zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 12340. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 370-374.