Č. 12395.

Školství. — Církevní věci. — Řízení správní: I. * Nároky učitelů veřejných ludových církevních škol na Slovensku, plynoucí jim ze zákona č. 104/1926 Sb. v důsledku ustanovení jeho § 1 odst. 2 posl. věta, mají povahu veřejnoprávní a přísluší o nich rozhodovati úřadům správním. — II. * Správce učitel veřejné ludové církevní školy na Slovensku řádně ustanovený nemůže se platně vz.dáti právního nároku na správcovský přídavek podle § 15 zákona č. 104/1926 Sb.
(Nález ze 7. května 1936 č. 12867/36.)
Věc: Církve evangelické a. v. v čerenčanech a ve Velkých Terjakovcích proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 31. července 1933, resp. z 10. srpna 1933 o správcovském přídavku učitele církevní školy.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Karel P., správce učitel církevní školy ve Velkých Terjakovcích, a Stáno P., správce učitel v čerenčanech, domáhali se podáními u okr. úřadu v Rimavské Sobotě, aby tento zavázal církev ev. a. v., aby jim za léta 1926—1932 vyplatila jim příslušející správcovský přídavek., což učiniti odmítla.
Okr. úřad v1 Rimavské Sobotě výměry z 22. března 1933 vyhověl těmto žádostem a vyzval dnešní st-Iky, aby zadržený správcovský plat na léta 1926—1932 ročně po 750 Kč do 1 měsíce od doručení rozhodnutí jmenovaným učitelům zaplatily pod následky exekuce. Okr. úřad opřel svoje rozhodnutí o ustanovení § 1 odst. 2 věty 2, § 15 a § 45 zákona č. 104/1926 Sb., jakož i o zák. čl. XXVII:1907.
Odvolání stěžující si církve byla nař. rozhodnutími zamítnuta.
O stížnostech uvažoval nsš takto:
Na sporu jest otázka, je-li stěžující si církev jako udržovatelka veřejné ludové školy povinna svým správcům učitelům vypláceti správcovský přídavek podle § 15 zákona č. 104/1926 Sb.
Soud musil se především zabývati námitkou obou stížností, že daný spor nepatří vůbec před úřady správní, nýbrž buď před řádné soudy, nebo před církevní soudy. Otázku tu jest ostatně soud povinen zkoumati již z moci úřední. K této námitce nutno uvážiti, že jde tu o požitky učitelů veřejných škol (§§ 9 a 10 zák. čl. XXXVIII:1868); je-li pak vůbec veškeré národní školství podrobeno vrchní státní správě školské (§ 1 zák. čl. XXVIII:1876), děje se tak z toho důvodu, že stát má veřejný zájem na tom, jak jsou školy po stránce věcné, osobní a pedagogické vybaveny. S hlediska tohoto veř. zájmu upravoval proto stát i služební poměry a požitky učitelů škol veřejných a zlepšení, resp. stanovení požitků nebylo snad dáno jen v zájmu těchto učitelů samých, nýbrž byly sledovány i cíle sociálně politické, t. j. zajistiti pokud možno právní i hospodářské postavení těchto zaměstnanců tím, že se jim garantuje jistá míra nezadatelných práv, čímž sledovány také právě zájmy veřejné, aby tu totiž byl pevný kmen učitelstva hmotně zabezpečeného, které by pak, jsouc zbaveno nejtíživějších starostí existenčních, mohlo se při vší možné jinaké neodvislosti spolehlivě a plně věnovati svým úkolům vychovatelským. S těchto hledisek byla také učitelstvu zaručována v příslušných zákonech určitá minima příjmů (srovn. na př. § 142 zák. čl. XXXVII1:1868, §§ 2, 3, 12 zák. čl. XXVII: 1907), jež se vztahovala pak i na učitelstvo veřejných škol církevních, při čemž však dosavadní požitky, tato minima přesahující, ponechány v platnosti (na př. § 144 zák. čl. XXXVIII:1868, § 3 zák. čl. XXVII: 1907). Proto také stanoveno, že učitelstvo volí se doživotně (§ 138 bod 1 zák. čl. XXXVIII:1868), což platí i o učitelstvu veřejných škol církevních (§ 2 odst. 5 zák. čl. XXVII:1907), a proto byli zajišťováni ve smyslu téhož ustanovení i pozůstalí po učitelích těchto škol. Stejný účel měla i ustanovení, z čeho pozůstávají a v jakých lhůtách se mají požitky ty vypláceti (§§ 5—7 zák. čl. XXVII:1907), jakož i další, že požitky ty mají zabezpečiti ve smyslu §§ 10 a 12 cit. zák. právě udržovatelé škol (i církevních), vůči nimž vystupuje učitel jako osoba oprávněná, která však nemá na starosti eventuální vymáhání částí požitků od činitelů třetích, jinak zavázaných, a břímě tohoto vymáhání uvaleno jen na udržovatele škol (§ 10 zákona z r. 1907). Stanoví-li pak dále § 1 zák. z r. 1907, že učitelé obecních a církevních národních škol jsou veřejnými úředníky a že jejich zákonem stanovené požitky se zabezpečují cestou administrativní (srovn. též § 30 zák. čl. XVI:1913), a v souhlase s tím i § 10 cit. zákona, že i způsob vymáhání nedoplatků od osob třetích, k příspěvkům na požitky učitelské zavázaných (ovšem vůči vydržovateli školy), upraven bude administrativní cestou nařizovací, je z toho jasno, že předpisy ty a nároky z nich plynoucí jsou eminentně veřejnoprávními, danými také ve veřejném zájmu, a proto o nárocích těch sluší již ve smyslu §§ 1 a 10 zák. čl. XXVII:1907 rozhodovati jedině úřadům správním.
Z toho vysvítá mylnost názoru stížnosti, která s poukazem na § 10 zákona z r. 1907 upírá zúčastněným stranám právo domáhati se u správních úřadů svého práva na požitky, ježto prý podle cit. ustanovení toliko udržovatel školy má možnost vymáhati administrativní cestou nedoplatky učitelského platu od jednotlivých církevníků. Neboť v daném případě nejde o nedoplatky osob třetích, mimo udržovatele školy stojících, nýbrž jde o spor mezi učitelem a udržovatelem školy (který ostatně ve smyslu cit. § 10 ručí učiteli za plat bez ohledu i na takové nedoplatky) o platy, kterýžto spor patří podle shora uvedeného před úřady správní a může býti vznesen právě oprávněným učitelem.
Pokud pak jde o sporný správcovský přídavek samotný, nezmění! na shora uvedeném zákonném stavu nic ani zákon č. 104/1926 Sb., jenž poskytl učitelstvu určitá nadlepšení platová oproti požitkům dosavadním, t. j. stanovil určitá vyšší minima platů, než dosud byla stanovena. Zákon ten nevztahuje se pak, jak se mylně domnívá stížnost, toliko na učitele škol státních, nýbrž — jak tento soud konstantně judikuje — i na učitelstvo škol církevních na Slovensku, jak plyne z kogentního ustanovení § 1 odst. 2 cit. zákona, a to do té doby, nežli bude vydán zvláštní zákon v § 1 odst. 2 zmíněný. Poskytuje tedy zákon č. 104/1926 Sb. i učitelům veřejných ludových škol církevních nároky na určitá nadlepšení platová oproti platům dosavadním a jsou nároky ty téhož charakteru, jako nároky plynoucí z dřívějších zákonů, t. j. charakteru veřejnoprávního, o nichž přísluší rozhodovati úřadům správním (srovn. nález z 19. března 1935 č. 13344/35 a Boh. A 12127/35).
Pokud stížnost dovozuje kompetenci řádných soudů z § 328 cirk. ústavy (č. 61/1923 Sb.), činí tak neprávem, poněvadž ustanovení to se týká toliko církevního soudnictví.
V otázce, kdo má nésti náklady tohoto nadlepšení platového u učitelů škol církevních, je pak směrodatné ustanovení § 45, v němž se praví, že náklady ty nesou dosavadní udržovatelé. Dosavadním udržovatelem církevních škol, o něž jde, je — co ostatně ani stížnost nepopírá — ev. a. v. církev, jak plyne i z §§ 10 a 11 zák. čl. XXXVIII:1868, a nese tudíž náklady zvýšených platů učitelských podle zákona č. 104/1926 Sb. tato církev a nikoliv stát. Po této stránce nepotřeboval zákon výslovně uváděti, že dosavadní předpisy se mění, pokud mu odporují, ježto poskytoval jen jisté nadlepšení nad dosavadní požitky, jinak předpisy dosud platné neměnil a výslovně stanovil, kdo toto nadlepšení nese. Jde tu tedy o nadlepšení bez ohledu na to, co je vokatorem dosud (v nižší míře) církevnímu učiteli zajištěno, stejně jako tomu bylo při stanovení minimálních požitků podle zákonů dřívějších, jež chtěly zaručí ti vždy požitky vyšší, nežli dle vokatora učiteli patřily, při čemž ovšem zachovávaly v případech, kdy požitky podle vokatora eventuálně přesahovaly nově zákonem: stanovené minimum, tyto požitky (srovn. na př. § 144 zák. čl. XXXVIII: 1868, § 3 zák. čl. XXVII:1907). Stejně jako podle dřívějších zákonů — jak shora bylo již dovoženo — musila udržovatelka školy sama zabezpečiti církevnímu učiteli nově zákonem stanovené minimům (§ 12 zák. čl. XXVII:1907 a sama musila mu ve stanovených lhůtách platové hotovosti (§ 6 zák. čl. XXVII: 1907) a ostatní příjmy vypláceti, bez ohledu na to, zda třetí osoby zavázané k příspěvkům na učitelské platy byly v nedoplatcích (§ 10 zákona z r. 1907), a bez ohledu na to, zda bude (nestačíc finančně) žádati o státní podporu (§ 12 odst. 1 a 2 zákona z r. 1907), tak i nadlepšení platové poskytnuté učitelům církevních škol zákonem č. 104/1926 Sb. nečiní příslušný nárok učitelův závislým od případného poskytnutí nějaké státní podpory či zálohy, ať je na takovou nárok čili nic.
Poněvadž pak mezi nadlepšení platová poskytnutá zákonem č. 104/1926 Sb. učitelům církevních škol dlužno čítati i správcovský přídavek ve smyslu § 15 cit. zákona, je povinna i církev ev. a. v. vypláceti jej svým správcům učitelům, jsou-li ovšem jinaké podmínky splněny.
Dále poukazuje stížnost na to, že se oba učitelé přiznaného jim správcovského honoráře na téže schůzi konventu dne 24. března 1929 zřekli vzhledem na nemajetnost cirkve do té doby, dokud přídavek ten nebude církvi státem vyplacen. Zřeknutí to vzal prý konvent na vědomí a je tudíž platné, i když nebylo o něm oběma učitelům na konventu přítomným zvláštni úřední vyhotovení doručeno. K této námitce sluší podotknouti toto:
Mají-li podle toho, co shora dovoženo, oba správci učitelé, byvše jako takoví jmenováni, nárok na přídavek ve smyslu § 15 zákona č. 104/1926 od církve jako udržovatelky školy ve smyslu § 45 cit. zákona, mohla by námitka právě uvedená, jakož i vada řízení v souvislosti s ní vytýkaná, míti význam pro řešení daného sporu, kdy žal. úřad vyslovil — ať už z jakýchkoliv důvodů —, že zřeknutí to nemá vlivu na existenci nároku podle § 15 cit. zákona, toliko tehdy, kdyby se správce učitel veřejné církevní ludové školy mohl vůbec platně nároku toho zříci. To však nejvyšší správní soud neshledal. Neboť jak s počátku již bylo dovoženo, jde tu při učitelských požitcích a tedy i při ustanovení § 15 zákona č. 104/1926 Sb. o předpisy eminentně veřejnoprávní, dané také ve veřejném zájmu, jež jako normy iuris cogentis ani jednostranným prohlášením, ani vzájemnou dohodou platně měněny býti nemohou, z čehož plyne, že právního nároku na správcovský přídavek ve smyslu § 15 cit. zákona, který tvoří též součást pensijní základny, se oba správciučitelé platně vzdáti vůbec nemohli (srovn. na př. Boh. A 1677/22, 2609/23, 3196/24, 11043/34 ohledně úředníků obecních), a takovýto způsob zřeknutí se podobných nároků zákony učitelské vůbec neznají. Než potom nelze shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad vyslovil, že uvedené zřeknutí se nároků neosvobozuje ještě církev od placení správcovského přídavku. Za tohoto stavu jest ovšem irelevantní, zda oba učitelé byli na konventu přítomni, zda tvrzené prohlášení skutečně učinili a zda se jim o tom dostalo od církve ještě zvláštního vyrozumění, a nelze ani shledati podstatné vady v tom, že žal. úřad nevyslechl navrhovaných svědků o těchto irelevantních skutečnostech.

Citace:

Č. 12395. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 506-509.