Č. 12675.

Jazykové právo: * Subjekty jazykových práv menšinových ve smyslu § 2 odst. 2 jaz. zákona jsou jen státní občané republiky československé.
(Nález ze 4. prosince 1936 č. 4460/34.) Prejudikatura: Shodně usnesení odbor. plena z 9. listopadu 1936 č. pres. 251/33. Opačně Boh. A 966/21 a 3115/24.
Věc: Družstvo »Országos Központi Hitelszövetkezet« v Budapešti proti rozh. min. spravedlnosti z 20. srpna 1930 o jazykovém právu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítlo min. spravedlnosti podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař. pro nepřípustnost v maďarském jazyce sepsanou stížnost, kterou k němu podalo družstvo »Országos Központi Hitelszövetkezet« v Budapešti na rozhodnutí presidia vrch. soudu v Košicích z 20. června 1930 ve věci jazykového práva. Rozhodnutí své odůvodnilo min. v podstatě tím, že sporná věc právní, z níž jazykový spor vzešel, je zmístněna v okrese iršavském, který nemá kvalifikované menšiny maďarské, a že tudíž družstvu jazykové právo přiznati nelze.
Proti tomu je podána, stížnost, která tvrdí, že stěžujícímu si družstvu jako právnické osobě, mající sídlo v Maďarsku, t. j. v cizozemsku, přísluší ve všech sporech vedených u kraj. soudu v Berehově — a spor v tomto případě byl veden u tohoto soudu — jazykové právo maďarské menšiny, poněvadž na území kraj. soudu v Berehově je více než 20% maďarského obyvatelstva.
Maje rozhodovati o této stížnosti, v níž se stěžující si družstvo samo označuje za příslušníka státu maďarského, uznal nss za nutné, zabývati se z moci úřední především otázkou, zdali jsou cizinci vůbec subjekty jazykových práv po rozumu § 2 jaz. zákona a zdali tudíž mají vůbec právo za předpokladů odst. 2 cit. § 2 jaz. zákona jednati se soudy, úřady a orgány republiky ve svém jazyce, pokud je jazykem národních menšin v republice Československé.
Otázkou touto zabýval se nss již opětovně; dosavadní judikatura jeho, založená nálezem z 5. října 1921 č. 12285 Boh. A 966/21, uznává že i cizinci, kteří ,nejsou státními příslušníky republiky Československé, jsou účastni práv, která § 2 jaz. zákona přiznává příslušníkům jazyka národní menšiny, a že tedy i oni mají nárok na to, aby bylo s nimi — pokud jde o užívání jazyka ve styku se soudy, úřady a orgány republiky — jednáno tak, jako je jednati s příslušníky národní menšiny, kteří jsou státními občany československými. Nález Boh. A 966/21, jenž položil základ k dosavadní judikatuře, uznává, že předpis odst. 2 § 2 jaz. zákona — právní pramen, z něhož je čerpati rozřešení dané otázky, — vykládá-li se jen podle pravidel výkladu gramatického, t. j. jen podle vlastního smyslu slov v jejich souvislosti, nevylučuje závěr, že výhoda tam poskytnutá příslušníkům jazyka menšiny je zamýšlena a dána toliko pro příslušníky státní. Jestliže se však přesto nss přiklonil k právnímu názoru opačnému, t. j. že jaz. zákon počítá mezi subjekty menšinových práv jazykových podle § 2 odst. 2 jaz. zákona nejen příslušníky státní, nýbrž všechny osoby, ať jsou jakékoli státní příslušnosti, je-li jejich jazykem jazyk národní menšiny, zastoupené v soudním okresu, o který konkrétně jde, pak učinil tak — jak tomu svědčí vývody cit. nálezu — z úvahy, že z materiálu k jaz. zákonu dá se odvoditi, že vůle zákonodárných faktorů se nesla k tomu, aby výhoda § 2 odst. 2 jaz. zákona nebyla omezena toliko na státní občany československé, nýbrž aby byla přiznána bez ohledu na příslušnost státní každému, jenž za svou má řeč, v jejíž prospěch předpis ten je dán, že tato vůle právě volbou slova »příslušníci jazyka této menšiny« chtěla býti plně a jasně provedena, že tak jasně projevený úmysl nesmí zůstati nepovšimnut při výkladu zákona, a že tudíž vzhledem na tuto vůli zákonodárce možno pokládati jen této vůli vyhovující širší výklad za jedině správný.
Podle obšírného odůvodnění cit. nálezu opírá se tento výklad o osobní vědění předsedy tehdejšího judikujícího senátu hlavně o průběhu jednání v subkomitétu ústavního výboru Národního shromáždění. Není pochybnosti, že je průběh ten v nálezu jistě věrohodně i přesně vylíčen, třebas vylíčení to nemůže býti parlamentárními papíry bezpečně ověřeno. Leč i kdyby se dalo bezpečně zjistiti, kým a jaké úmysly byly v jednání v subkomitétu projevovány, kdyby nss měl možnost zjištění tato provésti a kdyby vskutku bylo zjištěno, že obratu »příslušníci jazyka této menšiny« bylo v návrhu subkomitétu použito s úmyslem rozšířiti jazyková práva zaručená příslušníkům jazykových menšin republiky na cizí státní občany stejného jazyka, a konečně i když byl pozměňovací návrh učiněný v plenárním zasedání Národního shromáždění zamítnut, přece dlužno říci, že by všechna tato zjištění měla pro výklad zákona jen tehdy rozhodující význam, kdyby v nálezu Boh. A 966/21 zdůrazněný úmysl zákonodárných faktorů byl došel výrazu v textu zákona samého a kdyby tedy text zákona vyjadřoval jasně tento úmysl.
Nss hlavně v pozdější své judikatuře, počínající nálezem Boh. A 3115/24, přiklonil se zplna k obecně panujícímu mínění nejen nauky, nýbrž i různých vysokých tribunálů (viz cit. nález Boh. A 3115/24), že při výkladu zákona lze k úmyslům činitelů zákonodárných, i když jsou z materiálu spolehlivě poznatelny, hleděti jen tehdy, jestliže došly zřetelného výrazu v textu zákona samého, neboť jen tehdy dá se mluviti o zřejmém úmyslu zákonodárce (§ 6 obč. zákona). S tímto ustáleným názorem na interpretační význam t. zv. materiálu zákona dá se judikatura o jazykovém právu cizinců, zahájená nálezem Boh. A 966/21, srovnati jen tehdy, je-li úmysl činitelů zákonodárných přiznati jazykové právo menšinové podle § 2 jaz. zákona příslušníkům jazyka menšiny bez ohledu na jejich státní příslušnost, z textu zákona zřejmý.
§ 2 jaz. zákona v té části, která tu přichází v úvahu, má toto znění:
»O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
»Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání«.
Subjektem minoritních práv jazykových, tímto předpisem vymezených, označuje zákon tedy »příslušníky jazyka této menšiny«. Rčení toto podle gramatického výkladu připouští zajisté — je-li posuzováno samo o sobě — onen smysl, který jemu přikládá dosavadní judikatura, neboť příslušníkem jazyka této (t. j. v menšinových okresech usedlé) menšiny může býti pojmově i ten, kdo státního občanství československého nemá. Smysl tohoto rčení může však býti i jiný, rčení to může znamenati stejně dobře příslušníky jazyka této menšiny bez ohledu na to, zdali jsou usedlí v okresech minoritních či kdekoli jinde ve státě, jsou-li jen státními občany československými; neboť příslušníkem jazyka této (v konkrétním minoritním okrese usedlé) menšiny může býti i státní občan usedlý v okrese jiném, ať minoritním nebo ne. V obou případech výkladu jde o příslušníka jazyka určité menšiny. Možno-li však smysl rčení »příslušníci jazyka této menšiny« vykládati dvojím způsobem, pak selhává, aby bylo lze dospěti ke skutečnému obsahu a smyslu právní normy, výklad gramatický a dlužno sáhnouti k výkladu logickému čili právnickému. Je proto nutno, aby byl zjištěn zřejmý úmysl zákonodárcův, čisti rčení to ve spojitosti s ostatním obsahem zákona a také ve spojitosti s ostatním obsahem právního řádu, pokud tento upravuje užívání jazyků ve styku se soudy, úřady a orgány republiky.
Rčení »příslušníci jazyka této menšiny«, označující subjekty minoritních práv jazykových, jest obsaženo v 2. odstavci § 2 jaz. zákona. Předcházející odst. 1 jest ustanoveni úvodní, které praví: »O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení.« Z dispositivního obsahu tohoto úvodu podává se logicky nutný závěr, že všechna ustanovení, která po něm následují, tedy i bezprostředně následující odstavec 2, platí o menšinách, o nichž je řeč v úvodním odstavci. Které to menšiny jsou, vyznačuje úvodní odstavec citací hlavy 1. smlouvy St. Germainské. Smlouva St. Germainská (č. 508/1921 Sb.) v hlavě I. rozeznává jen mezi obyvateli republiky Československé (les habitants čl. 2) a příslušníky jejími (ressortissants tchécoslovaques čl. 3 a násl.). O jazykových právech pojednává pak v čl. 7 odst. 4 a garantuje příslušníkům československým jiného jazyka než československého přiměřenou možnost, aby před soudy používali svého jazyka. Stanoví-li tedy úvodní odstavec 1 § 2 jaz. zákona, že další ustanovení tohoto paragrafu platí o národních a jazykových menšinách ve smyslu hlavy I. smlouvy St. Germainské, a lze-li za národní a jazykové menšiny podle této smlouvy považovati jen příslušníky československé jiného jazyka než československého, pak nelze z toho logicky činiti jiný závěr, nežli že i ochrana menšin upravená v odst. 2 § 2 jaz. zákona podle disposice zákona obsažené v odst. 1 se vztahuje jen na státní občany československé a nikoli též na osoby, které státními příslušníky československými nejsou. Zřejmě je tedy v jazykovém zákoně samém úvodním odstavcem 1 § 2 vyjádřen úmysl zákonodárce, že sporné rčení odst. 2 příslušníci jazyka této menšiny« nelze vykládati tak, jak činila dosavadní judikatura nss, nýbrž toliko v ten smysl, že jazyková práva menšinová po rozumu § 2 jaz. zákona jsou vyhrazena jen těm příslušníkům jazyka menšin, kteří jsou státními občany, příslušníky československými.
K témuž výsledku ukazuje ještě úvaha, že jaz. zákon je vydán k provedení § 129 ústavní listiny, zařazeného do hlavy šesté, která je nadepsána »Ochrana menšin národních, náboženských a rasových«. Pak ovšem nelze úmysl činitelů zákonodárných, rozšířiti ochranu jazykových menšin ve smyslu § 2 jaz. zákona i na osoby cizí státní příslušnosti, i kdyby byl zcela nepochybně prokázán, klásti nad obsah zákona samého, v němž tento úmysl zřetelně vyjádřen není. V tento smysl vyznělo též usnesení plenárního shromáždění nss, které se konalo 9. listopadu 1936.
Jestliže tedy stěžující si družstvo vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost proto, že žal. min. odmítlo přijmouti a projednati maďarský sepsanou stížnost jeho, a jestliže tvrdí, že tímto odmítnutím bylo porušeno jeho jazykové právo maďarské menšiny, činí tak bezdůvodně, neboť podle toho, co bylo shora dovoženo, stěžujícímu si družstvu jako právnické osobě cizozemské jazykové právo menšinové ve smyslu § 2 odst. 2 jaz. zákona vůbec nepřísluší. V důsledku toho nemá pak nss důvodu, aby se zabýval námitkami stížnosti, které se obracejí proti výroku nař. rozhodnutí, že stěžující si družstvo minoritního práva jazykového nemá pro nedostatek zmístnění věci v kvalifikovaném okrese menšinovém.

Citace:

č. 12675. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1168-1172.