Č. 12416.

Zaměstnanci veřejní: I. V dohodě resortního úřadu s finančním úřadem ve věcech přiznání a výměry odpočivných (zaopatřovacích) platů státních zaměstnanců nelze spatřovati nějakou zmatečnost. — II. Předpis § 5 odst. 2 vlád. nař. č. 96/1930 Sb. se omezuje na zjištění oné doby, které bylo v poslední hodnostní třídě, do níž byl úředník naposled jmenován, potřebí, aby dosáhl platového stupně, v němž byl v den skončení činné služby. Ke služební době ztrávené v hodnostních třídách předcházejících předpis ten nepřihlíží.
(Nález z 23. května 1936 č. 6722/34.)
Věc: Dr. Josef B. v Praze proti rozh. min. vnitra z 3. listopadu 1933 o úpravě pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem zem. úřadu v Praze z 9. ledna 1931 vyměřeno st-li k jeho přihlášce z 23. října 1930 za souhlasu zem. fin. ředitelství v Praze na základě zákona č. 70/1930 Sb. vzhledem k pensijní základně 42600 Kč, určené podle § 5 vlád. nař. č. 96/1930 Sb., na místo dosavadních odpočivných platů od 1. ledna 1930 výslužné 42600 Kč ročně, t. j. 100% nové pensijní základny 42600 Kč (služné 3. platové stupnice stupně b).
Do tohoto výměru vznesl st-l odvolání, dovozuje, že mu přísluší výslužně podle 3. platové stupnice stupně c) ročních 46200 Kč, resp. podle stupně d) ročních 49800 Kč.
Nař. rozhodnutím min. vnitra v dohodě s min. financí nevyhovělo st-lovu odvolání z těchto důvodů: »Odvolatel byl jmenován do V. hodnostní třídy (výnos presidia zem. správy pol. v Praze z 24. ledna 1920) a dosáhl služného V. hodnostní třídy 2. stupně od 1. ledna 1920. Pensionován byl dne 1. dubna 1921. — Podle ustanovení odst. 2 § 5 vlád. nař. z 26. června 1930 č. 96 Sb. určí se pensijní základna úředníkům jmenovaným do V. hodnostní třídy podle 3. platové stupnice služným, jehož by dosáhli tříletými postupy při době, kterou by musili ztrávifi s požitky té které hodnostní třídy, aby podle zákona č. 541/1919 Sb. dosáhli platového stupně, v němž byli v den skončení činné služby; dosáhl-li takový úředník tohoto platového stupně za delší započitatelnou (započtenou) dobu, než takto zjištěnou, přihlíží se k této době. — Aby podle zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb. odvolatel dosáhl platového stupně, v němž byl v den skončeni činné služby, t. j. 2. stupně V. hodnostní třídy, bylo by potřebno při tříletých postupech doby 3 roků. Tato doba jest shodnou s dobou, za kterou dosáhl1 také odvolatel těchto požitků (srovn. výměr presidia zem. úřadu v Praze z 2. června 1922). — K takto zjištěné době připočte se započitatelná (započtená) služební doba v posledním dosaženém platovém stupni, která obnáší v daném případě (od 1. ledna 1920 do dne pensionování do 1. dubna 1921) 1 rok, 3 měsíce. — Celková rozhodná doba pro určení pensijní základny činí tudíž 4 roky, 3 měsíce. Za tuto dobu docílí se ve 3. platové stupnici služněho stupně b) ročních 42.600 Kč, jak také bylo správně naříkaným výměrem určeno. — Pensijní základna byla, jak uvedeno, určena na základě doby rozhodné, čehož se odvolatel domáhá. — Odvolatel tvrdí, že 2. stupně VI., správně V. hodnostní třídy dosáhl za delší dobu, než jak shora uvedeno, a že mělo se tutdíž přihlížeti k této delší době. Toto jeho tvrzení je v rozporu se shora citovaným výměrem presidia zem. správy pol. v Praze z 2. června 1922. — Podle odst. 3 § 5 vlád. nař. č. 96/1930 Sb. připočítává se doba započitatelná (započtená) v posledním dosaženém platovém stupni a nikoli v hodnostní třídě.«
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost nadhazuje především po stránce formální otázku kompetence, podotýkajíc, že k rozhodování v této sporné věci je po zákonu kompetentním jediné resortní min. vnitra, a dovolává se pro svůj názor nálezů nss Boh. A 7853/29, 8983/31 a 10279/33.
V daném případě také min. vnitra jako příslušný úřad resortní rozhodlo, jak zřejmo z obsahu nař. rozhodnutí, třebas učinilo tak »v dohodě s min. financk. Stížnost netvrdí, že by taková předchozí dohoda činila výrok jinak příslušného úřadu zmatečným, a uedovolává se také žádného předpisu, z něhož by zmatečnost správního aktu takového vyplývala. Ani nss takového předpisu neshledal. Naopak z ustanovení § 60 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. a § 153 plat. zákona plyne, že pro výměru zaopatřovacích platů státních zaměstnanců — a o takovou v daném případě jde — platí dosavadní předpisy, pokud nedoznaly právě citovanými zákony změny. K těmto starším předpisům náležejí i předpisy, kterými se stanoví, že při výměře normálních odpočivných požitků mají se úřady resortní dohodovati s úřady finančními [viz výnos min. financí z 8. listopadu 1855 č. 19467 (Věstník m. f. č. 54 str. 411, uveřejněný též v díle Possanner: Pensionen und Provisionen č. 379), dále výnos min. fin. z 25. září 1858 č. 47105, vydaný na základě cis. rozhodnutí z 25. srpna 1858 (Věstník min. fin. č. 47 str. 349, Possanner č. 397), výnos téhož min. z 29. září 1860 č. 3866, vydaný na základě cis. rozhodnutí z 29. dubna 1860 (Věstník min. fin. č. 50 str. 331, Possanner č. 417 b), pak výnos téhož min. z 30. července 1861 č. 2944 (Věstník min. fin. č. 35 str. 187, Possanner č. 420), výnos min. fin. z 26. března 1869 č. 5300 (Věstník č. 12 str. 71, Possanner č. 463), výnos min. spravedlnosti ze 16. října 1858 č. 20616 (Possanner č. 1557), výnosy téhož min. z 3. srpna 1859 č. 10673 (Possanner č. 1566) a z 3. července 1907 č. 9576 (Possanner č. 2826)]. Z těchto předpisů vyplývá, že v dohodě resortního úřadu s úřadem finančním ve věcech přiznání a výměry odpočivných (zaopatřovacích) platů nelze spatřovati nějakou zmatečnost. Nálezy nss, jichž se st-l dovolává, o případech dohody příslušného úřadu s jiným úřadem vůbec nejednají, ale mají na zřeteli případy, kde rozhodovaly úřady finanční na místo úřadů resortních, a poukázáno v nich na předpisy o dohodě potřebné s úřady finančními.
Ve věci samé snaží se stížnost dovoditi nezákonnost nař. rozhodnutí proto, že je prý v přímém rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 vlád. nař. č. 96/1930 Sb., pokud bére za základ jako rozhodnou dobu pouze 4 roky, 3 měsíce ztrávené st-lem v aktivní službě v V. hodnostní třídě; stížnost poukazuje k tomu, že st-l jednak měl při skončení činné služby požitky V. hodnostní třídy 3. platové stupnice, jednak že si žal. úřad mylně vykládá ustanovení § 172 odst. 2 plat. zákona a § 5 odst. 2 vlád. nař. prve citovaného, spatřuje ve rčení »požitky té které hodnostní třídy . . .« jen jednu hodnostní třídu, kdežto podle § 168 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a § 169 míní se tu tolik hodnostních tříd, kolik by jich musil úředník projiti, aby dosáhl platového stupně, v němž byl v den skončení činné služby.
Nss nemohl uznati stanovisko stížnosti správným.
Podle § 1 zákona č. 70/1930 Sb. platí pro státní zaměstnance uvedené v §§ 1 a 2 plat. zákona č. 103/1926 Sb., na něž by se zákon ten vztahoval, kdyby nebyli bývali přeloženi do výslužby před jeho účinností (t. j. před 1. lednem 1926) a k nimž i st-l nesporně přísluší, ode dne určeného v § 10 zákona č. 70/1930 Sb. u zaměstnanců narozených v roce 1865 nebo dříve (tedy i u st-le, narozeného roku 1856) od 1. ledna 1930 některá taxativně tu vypočtená ustanovení VI. části plat. zákona č. 103/1926 Sb., jednající o odpočivných a zaopatřovacích platech, t. j. §§ 153 až 156, 158 až 160, 162 až 164, mají-li podle platných pensijních pravidel nárok na odpočivné platy. Z těchto pro ně převzatých předpisů stanoví speciálně předpis § 154 plat. zákona, že pensijní základnu tvoří pouze služné a přídavky, které jsou výslovně označeny jako započitatelné pro výměru výslužného.
Ježto však z předpisů těch nelze zjistitu číselnou výši pensijní základny, byla v § 5 zákona č. 70/1930 Sb. vláda zmocněna, aby stanovila abstraktní normy pro určení výše nové pensijní základny, příslušných přídavků na děti a doplňovacího přídavku ženatých osobám, na než se vztahuje tento zákon; současně vytkl zákon vládě pro obsah oněch abstraktních norem směrnici dvojího druhu, jíž se bylo vládě říditi, že totiž nutno vžiti zřetel k služebnímu poměru, v němž byl zaměstnanec v den skončení činné služby, a že určení výše pensijní základny nesmí přesahovati míru stanovenou v VII. části plat. zákona č. 103/1926 Sb. (§§ 166 až 200) pro převod aktivních zaměstnanců státních do nových platů podle tohoto zákona. Tvořila tedy v tomto druhém směru převodová ustanovení plat. zákona č. 103/1926 Sb. horní mez číselného rozsahu úpravy ponechané v § 5 vládě. Tím bylo zákonodárcem jasně vysloveno, že nemají pro zmíněnou úpravu pensijních pravidel platiti všechna požitková ustanovení plat. zákona č. 103/1926 Sb., ani nebylo vládě uloženo převzíti pro tuto úpravu všechna převodová ustanovení cit. zákona (srv. Boh. A 10484/33, 10731/33 a j.).
Používajíc daného zmocnění stanovila pak vláda na základě § 5 zákona č. 70/1930 Sb. v prováděcím nař. č. 96/1930 Sb. v § 5 zásady pro určení pensijní základny zaměstnanců jmenovaných do vyšších hodnostních tříd počínajíc VI. stejně, jak je obsahuje § 172 plat. zákona pro převod aktivních zaměstnanců jmenovaných do těchto hodnostních tříd, a to nejprve v odst. 1 pro úředníky skupiny A a B jmenované do VI. hodnostní třídy, načež v odst. 2 stanoví, že »ostantím úředníkům (t. j. úředníkům, o nichž nebyla řeč v odst. 1 téhož §) jmenovaným do VI. až III. hodnostní třídy se určí pemsijní základny takto: Úředníkům skupiny C, D, E jmenovaným do VI. hodnostní třídy podle 4. platové stupnice, úředníkům jmenovaným do V. hodnostní třídy podle 3. platové stupnice, do IV. hodnostní třídy podle 2. platové stupnice, do IH. hodnostní třídy podle 1. platové stupnice služným, jehož by dosáhli tříletými postupy při době, kterou by musili ztráviti s požitky té které hodnostní třídy, aby podíle zákona č. 541/1919 Sb. dosáhli platového stupně, v němž byli v den skončení činné služby; dosáhl-li takový úředník tohoto platového stupně za delší započitatelnou (započtenou) dobu, než takto zjištěnou, přihlíží se k této době.« — Odst. 3 téhož § 5 pak dodává: »K době zjištěné podle odst. 1 nebo 2 se připočte započitatelná (započtená) služební doba v posledním dosaženém platovém stupni.« Doba takto zjištěná jest pak podle odst. 4 rozhodnou pro určení pensijní základny.
Záleží tudíž podle cit. odst. 2 § 5 vlád. nař. č. 96/1930 Sb. především «a tom, jakého platového stupně a hodnostní třídy dosáhl úředník v den skončení činné služby. St-l byl nesporně v den skončení činné služby úředníkem V. hodnostní třídy (skupiny A) a podle osobního výkazu byly inu výnosem zem. pol. správy v Praze ze 17. května 1921 přiznány posledně požitky 2. stupně platového této hodnostní třídy od 1. ledna 1920. Stížnost neuvádí žádného konkrétního správního aktu o tom, že st li byly přiznány před skončením činné služby požitky vyššího platového stupně. Vycházel-li tedy žal. úřad při určování pensijní základny st-lovy z platů V. hodnostní třídy 2. stupně, nelze zjištění jeho pokládati za vadné, naopak nemá tvrzení st-lovo, že měl požitky 3. stupně platového, ve spisech podkladu.
Ze znění § 5 odst. 2 cit. vlád. nař. v jeho souvislosti s odst. 1 téhož §, jakož i § 172 plat. zákona vyplývá, že postup tam normovaný slouží pouze ke zjištění platového stupně oné platové stupnice stanovené § 11 plat. zákona č. 103/1926 Sb., do které se úředník určité hodnostní třídy převádí, ježto platová stupnice sama, do které se převádí, jest už v nařízení přesně a pevně stanovena. Proto tam, kde vlád. nař. č. 96/1930 jedná — jako v § 5 odst. 1, nebo v § 3 odst. a 1 a 2 — toliko o zaměstnancích jediné určité hodnostní třídy, stanoví, že za účelem určení výše pensijní základny (t. j. podle platového stupně oné platové stupnice, které odpovídá podle výslovného předpisu hodnostní třída, do které jest úředník jmenován,) »zjistí se v mezích časového postupu doba, kterou by musil ztráviti s požitky této hodnostní třídy (tedy jediné), aby podle zákona č. 541/ 1919 Sb. dosáhl onoho platového stupně, v němž je v den skončení činné služby...«, kdežto v případech, v nichž cit. nařízení mluví o určení pensijní základny úředníkům jmenovaným do více různých hodnostních tříd, jako tomu je v § 5 odst. 2, normuje určení platového stupně dobou, kterou by musili ztráviti s požitky »té které hodnostní třídy... « Nestanoví tedy odst. 2 § 5 pro zjištění rozhodné doby nic jiného, než odst. 1, a ze znění jeho nelze podle obyčejného významu slov vyčisti úmysl, že zákonodárce zamýšlel v odst. 1 určovali rozhodnou dobu jen podle doby ztrávené v poslední hodnostní třídě, do níž byl úředník před skončením činné služby jmenován, s připočtením doby zmíněné v odst. 3 § 5, kdežto v odst. 2 že chtěl přihlížeti k době ztrávené nejen v poslední hodnostní třídě, ale ve všech třídách hodnostních, jimiž úředník musil projiti, aby dosáhl oné, v níž byl v den skončení činné služby, s připočtením doby podle odst. 3. Pro takový rozdílný postup, jaký by nastal, kdyby stanovisko stížnosti mělo býti správné, není ani v plat. zákoně podkladu, ani není pro ně rozumového důvodu.
Pokud tedy st-l, vypočítávaje podle § 5 odst. 2 rozhodnou dobu pro určení pensijní základny, přihlíží i k postupovým lhůtám v hodnostní třídě XI. až VI. a z toho dovozuje závěr, že dosáhl platového stupně V. hodnostní třídy, který měl v den skončení činné služby, za delší dobu, než odpovídá Ihůtám časového postupu ve smyslu předcházející věty odst. 2 § 5 vlád. nař. č. 96/1930 Sb., a že mělo proto k této delší době býti přihlíženo, jsou vývody ty mylné. Převodních ustanovení §§ 168 a 169 plat. zákona č. 103/1926 Sb. nemůže se tu st-l důvodně dovolávati, ježto tato platila jednak i při převodu aktivních zaměstnanců do platů nových jen pro úředníky jmenované až včetně do hodnostní třídy IX., pokud se týče VIII., — jak plyne ze souvislosti s předcházejícími § 167 — nikoli však pro úředníky jmenované do VI. hodnostní třídy nebo vyšší, pro něž platil zvláštní předpis § 172 plat. zákona, který se na » §§ 168 a 169 nijak neodvolává. Může proto těchto ustanovení býti tím méně použito při určování pensijních základen úředníků jmenovaných do vyšších hodnostních tříd, než jsou v nich uvedeny. Naopak z předpisu § 168 platového zákona plyne, že zákonodárce v případech, ve kterých chtěl přihlédnouti k době ztrávené nejen v poslední hodnostní třídě, nýbrž ve všech hodnostních třídách, jimiž úředník musil projíti, používá zcela jiné dikce, než jaké použil v § 172 plat. zákona, neboť podle § 168 plat. zákona se zjišťuje doba, kterou by podle čl. III. a podle čl. V. § 1 zákona č. 541 /1919 Sb. musil ztráviti. . ., aby časovým postupem dosáhl požitků hodnostní třídy a platového stupně, v němž je v den účinnosti platového zákona. U úředníků V. až III. hodnostní třídy pak časový postup vůbec nebyl možný. Předpisu § 5 odst. 2 vlád. mař. č. 96/1930 Sb. tedy nelze rozuměti jinak, než se omezuje na zjištění doby potřebné k dosažení časovým postupem podle zákona č. 541/1919 Sb. onoho platového stupně, v němž byl úředník v den skončení činné služby v hodnostní třídě, do které byl posledně jmenován, na rozdíl od předpisu § 168, kde zjišťuje se doba potřebná k dosažení časovým postupem »požitků hodnostní třídy a platového stupně«, v němž byl úředník v den účinnosti platového zákona.
Za tohoto stavu věci nelze uznati, že by postup žal. úřadu, určil-li st-li pensijní základnu podle 3. platové stupnice stupně b), byl v odporu se zákonem.

Citace:

Č. 12416. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 551-555.