Č. 12 419.

Váleční poškozenci: I. * Nemocenské, které pobírá válečný invalida na základě zákona o sociálním pojištění, není pracovním příjmem po rozumu 2. odst. § 11 zákona č. 39/1922 Sb. — II. Otázka, byla-li výživa rodiny válečného invalidy před jeho odevzdáním k léčení do léčebného ústavu podstatně závislá na jeho pracovním příjmu a je-li pobytem v léčebném ústavě ohrožena, jest otázkou skutkovou.
(Nález z 26. května 1936 č. 13 338/36.) Věc: František K. v Hněvoušicích proti rozh. min. sociální péče z 16. ledna 1934 o důchodu invalidním.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad v postupu instančním žádost st-le, ošetřovaného v léčebném ústavě na státní náklad, aby jeho rodině byla přiznána polovice úhrnných požitku invalidy úplně výdělku neschopného, a to po dobu jeho ústavního léčení od 3. května 1933 počínajíc.
Ve stížnosti na toto rozhodnutí podané se namítá, že žal. úřad nesprávně si vyložil podmínku, na kterou zákon o válečných poškozencích váže nárok rodiny válečného poškozence podle 2. odst. § 11 zákona č. 39/1922 Sb. na polovici úhrnných požitků invalidy úplně výdělku neschopného. St-l má za to, že pracovním příjmem po rozumu cit. zákonného ustanovení je také nemocenské, které pobírá válečný invalida na základě zákona o sociálním pojištění. S názorem tímto souhlasí ti nelze.
Onemocní-li invalida následkem události, zakládající nárok na důchod invalidní, může podle ustanovení 1. odst. § 11 zákona č. 142/1920 Sb. vyžadovati, aby mu na státní náklad byly poskytnuty lékařská pomoc a léky; místo toho může býti odevzdán k léčení na státní náklad do léčebného ústavu. Podle ustanovení 2. odst. téhož paragrafu ve znění zákona č. 39/1922 Sb. odpočívá po dobu ošetřování v léčebném ústavě nárok na důchod invalidní, rodině invalidově přísluší však polovice jeho úhrnných požitků podle tohoto zákona s tím, že příplatek podle § 10 bude vyplácen nezkráceně. Je-li však výživa rodiny válečného invalidy, jenž byl dán v ošetření do léčebného ústavu, podstatně závislá na jeho pracovním příjmu a je-li pobytem v léčebném ústavě ohrožena, přísluší rodině po dobu tohoto ošetřování polovice úhrnných požitků invalidy úplně výdělku neschopného (§ 8 odst. 1) s tím, že příplatek podle § 10 bude vyplácen nezkráceně.
Zákon neobsahuje ustanovení o tom, co je tu rozuměti pracovním příjmem. Dlužno proto podle ustanovení § 6 o. z. o. míti za to, že pojmu toho bylo užito v obyčejném slova smyslu, totiž že pracovním příjmem rozumí se v 2. odst. § 11 ve znění zákona č. 39/1922 Sb. příjem z konané práce (služby). Způsobí-li nemoc takový stav, ve kterém je bývalý pojištěnec neschopný k práci, je nem. pojišťovna podle § 95, I, č. 2 ve znění zákona č. 184/1928 Sb. povinna poskytovati mu nemocenské. Nemocenské je zpravidla náhradou za mzdu, nikoli však ve všech případech. § 104 zákona č. 221/1924 Sb. se zmiňuje o pojištěncích, kteří jsou současně i jinak pojištěni pro případ nemoci, nebo mají nárok na požitek mzdy nebo její části i v době nemoci. I když nemocenské zpravidla je náhradou za mzdu, přece je nelze subsumovati pod pojem pracovního příjmu po rozumu 2. odst. § 11 zákona č. 39/1922 Sb., neboť pracovní příjem a nemocenské jsou dva různé pojmy a zákonodárce nedal najevo, že pod pojem pracovního příjmu válečného poškozence dlužno subsumovati nemocenské podle zákona o sociálním pojištění. Zákon o požitcích válečných poškozenců rozlišuje mezi pracovním příjmem a příjmem vůbec, resp. jinými druhy příjmu (srv. na př. §§ 2 a 4 zákona č. 142/1920 Sb. a 39/1922 Sb. a prov. nař. č. 363/1922 Sb. k §§ 2 a 11 cit. zákona). Poukázati dlužno tu také na znění § 12 zákona č. 142/20 Sb., podle něhož, byl-li invalida v době onemocnění (§11) pojištěn pro případ nemoci a dostalo-li se mu od nem. pojišťovny, jejímž byl členem, dávek podle zákona o pojištění dělníků pro případ nemoci nebo podle stanov pokladny, může nem. pojišťovna požadovati na státu náhradu nákladů takto vzešlých. Podle toho zákonodárce nezapomněl na případ, když válečný invalida bude pobírati nemocenské podle zákona o sociálním pojištění, a přes to nevyslovil, že toto nemocenské je na roven klásti pracovnímu příjmu, o němž je řeč v 2. odst. § 11 zákona č. 39/1922 Sb. Z toho dlužno usuzovati, že nemocenské, které pobírá válečný invalida na základě zákona o sociálním pojištění, není pracovním příjmem po rozumu § 11 zákona č. 39/1922 Sb. Opačný názor stížnosti je mylný a bezdůvodná je výtka, že si žal. úřad nesprávně vykládal pojem pracovního příjmu.
Otázka, byla-li výživa st-lovy rodiny před' jeho odevzdáním k léčení do léčebného ústavu podstatně závislou na jeho pracovním příjmu a je-li pobytem v léčebném ústavě ohrožena, jest otázkou skutkovou. Nss, jsa zásadně vázán skutkovou podstatou nař. rozhodnutí (§ 6 odst. 1 zákona o ss), není v důsledku této zásady povolán samostatně hodnotiti výsledky průvodního řízení provedeného úřady správními; může závěry, plynoucí z volného hodnocení průvodů přezkoumati jen po stránce procesní, t. j. nespočívají-li na řízení vadném nebo neúplném, nejsou-li v rozporu se spisy a činí-li provedené důkazy logicky možnými závěry skutkové, k nimž úřad dospěl.

Citace:

č. 12419. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 559-561.