Č. 12.483.

Samospráva zemská. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení před nss. — Řízení správní: I. * Upravovatí podle § 53 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. služební a platové poměry zemských zaměstnanců, ustanovených při správě ústavů a podniků zmíněných v § 30 téhož zákona, spadá mezi úkoly země jakožto právnické osoby ve smyslu § 41 cit. zákona. — II. Doručení správního aktu není nezbytným předpokladem stížnosti k nss a jurisdikce tohoto soudu. — III. Pokud není výslovně stanoveno jinak a podle povahy věci jest administrativní opravný prostředek vůbec možný, je také proti aktům zemského presidenta opravný prostředek na příslušné ministerstvo.
(Nález ze 7. září 1936 č. 14349/36.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 8567/30.
Věc: Země česká a zem. zastupitelstvo země české (JUDr. Karel Dvořák, rada české finanční prokuratury) proti rozh. zem. presidenta v Praze z 25. ledna 1934 o provedení platových srážek u zem. zaměstnanců.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Oběžníkem presidia zem. úřadu v Praze z 25. ledna 1934 oznámen byl okr. úřadům v Čechách a magistrátu hlav. města Prahy výnos min. vnitra z 22. ledna 1934, v němž se v podstatě praví toto: V duchu zmocňovacího zákona č. 95/1933 a 206/1933 Sb. stanoví odst. 2 § 16 nař. č. 252/1933 Sb., že ustanovení § 23 zákona č. 204/1932 Sb. platí, pokud příslušná veřejnoprávní korporace (ústav) neprokáže, že opatření podle tohoto nař. není k zachování rovnováhy v jejím hospodářství zapotřebí. Pokud se tak nestane, nastupuje tedy u zaměstnanců těchto korporací (ústavů) účinnost platových srážek i jiných úsporných opatření ve smyslu tohoto nař. přímo ex lege. U korporací (ústavů) ostatních platí pak samozřejmě ustanovení § 212 plat. zákona, a jsou tyto korporace samy povinny upraviti služební a platové nároky svých zaměstnanců tak, aby nepřesahovaly míru platových práv a nároků zaměstnanců státních stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů jim náležejících, tedy také v důsledku provedení úsporných opatření podle nař. č. 252/1933 Sb. snížených. V dalším jsou obsaženy pokyny, jak je třeba vykládati pojem »zachování rovnováhy v hospodářství«. Tento oběžník byl dán na vědomí a k dalšímu zařízení oddělení 3. zem. úřadu, jež pak zařídilo provedení srážek při výplatě služebních požitků zem. zaměstnanců s platností, jak stížnost uvádí, od 1. ledna 1934.
Na tato opatření zem. presidenta je podána stížnost země České a zem. zastupitelstva země České, o níž uvažoval nss takto:
Stížnost je podána zem. presidentem jménem země a zem. zastupitelstva. Zem. zastupitelstvo jako kolegium neuplatňuje v ní však nějakých svých práv, nýbrž stížnost podle svého obsahu domáhá se toliko soudní ochrany právnické osoby země na její zákonnou působnost. Zem. zastupitelstvo vystupuje tedy ve stížnosti jen jako orgán země a kumulativní označení země a zem. zastupitelstva jako st-lů jeví se jen jako pleonasmus bez zvláštního právního významu (srov. nález Boh. A 10723/33). Je tedy předmětem soudního rozhodování stížnost země České.
Dříve však, nežli soud může přikročiti ke zkoumání důvodnosti této stížnosti, je povinen vyřešili si otázku její přípustnosti.
St-lka sama předesílá vlastnímu obsahu stížnosti odůvodnění toho, že stížnost je přípustná, bráníc se proti tomu, aby stížnost nebyla pro nepřípustnost odmítnuta. Na prvém místě dovozuje st-lka, že nař. opatřením bylo zasaženo do její korporační sféry, vycházejíc z přesvědčení, že příslušnost zem. zastupitelstva, určená v § 53 zákona č. 125/1927 Sb., náleží ke korporační sféře země jako právnické osoby.
V tomto směru sdílí soud stanovisko stížnosti. V daném případě jde podle obsahu stížnosti o porušení práva země jako právnické osoby, které je založeno v § 53 zákona č. 125/1927 Sb., podle něhož služební a platové poměry zaměstnanců ustanovených ke správě ústavů a podniků, jež zem. zastupitelstvo podle § 30 zákona zřídilo nebo spravuje, upravuje zem. zastupitelstvo. Právnickou osobou je země podle § 41 zákona arci jen potud, pokud jde o úkoly přikázané zem. zastupitelstvu v §§ 30 až 39, avšak podle § 30 zákona může zem. zastupitelstvo mimo jiné usnášeti se také na zřízení určitých ústavů, podniků a zařízení. Mluví-li pak § 53 o ústavech a podnicích, jež zem. zastupitelstvo podle § 30 zřídilo nebo spravuje, je zřejmé, že navazuje přímo na onu působnost zem. zastupitelstva, kterou vykonává jako orgán země — právnické osoby. Jestliže pak správa těchto ústavů a podniků leží v působnosti země jako právnické osoby, pak také péče o osobní element, jehož je ke správě třeba, tedy o zaměstnance, musí nutně náležeti do téže působnosti. Z toho plyne, že upravovati podle § 53 odst. 1 zákona č. 125/ 1927 Sb. služební a platové poměry zem. zaměstnanců ustanovených při správě ústavů a podniků zmíněných v § 30 téhož zákona spadá mezi úkoly země jakožto právnické osoby ve smyslu § 41 citovaného zákona, a důsledně tudíž musí býti s hlediska § 2 zákona o ss uznána přípustnou stížnost země, která tvrdí porušení svého práva, k němuž došlo tím, že úprava platových poměrů zmíněných zaměstnanců byla provedena jiným činitelem. Podotknouti sluší, že stanovisko, že působnost země podle § 53 zákona náleží do její sféry jako právnické osoby, zastává i převážná část písemnictví; tak Laštovka, Zákon župní 1925, str. 155 (arci o župě, jejíž působnost byla však v § 53 zákona č. 126/1920 Sb. podstatně stejně určena, jak je tomu dnes v § 53 zákona č. 125/1927 Sb. u země), a — jak uvedl také při veřejném ústním líčení právní zástupce st-lčin — v hesle »Samospráva«, uveřejněném ve Slovníku československého práva veřejného, svazek IV,, str. 84, Říha, Organisace politické správy 1928, str. 252, Krejčí, Moderní stát, roč. 1933, str. 48.
Bylo-li takto shledáno, že stížnost země, hájící své právo na působnost, která jí byla zákonem jako právnické osobě svěřena, je přípustná, je třeba obrátiti pozornost k aktu, který je předmětem stížnosti.
Za tento akt označuje písemná stížnost opatření zem. presidenta, jímž provedeny byly srážky z platů u zem. zaměstnanců podle nařízení č. 252/1933 Sb. Zem. president učinil pak ono opatření na základě § 16 nař. č. 252/1933 Sb. zřejmě jako činitel, jemuž jsou zaměstnanci země vzhledem k poslední větě § 53 odst. 1 zákona organisačního služebně podřízeni. Pokud právní zástupce st-lčin při veřejném ústním líčení poukazoval k tomu, že nař. výrok je provedením služebního příkazu min. vnitra a že jde vlastně o výrok tohoto úřadu, nemohl soud k těmto vývodům přihlédnouti, ježto s tohoto hlediska stížnost písemná se nebránila (§ 5 zákona o ss).
Otázka, do jaké míry byl zem. president ke zmíněnému opatření oprávněn a zda nepřekročil tím svou zákonnou pravomoc, zůstává ovšem zcela stranou, ježto to je předmětem merita sporu, k jehož řešení však soud může přistoupiti teprve tehdy, uzná-li, že stížnost je procesně přípustná. Stížnost netvrdí v žádném směru, že by zmíněné opatření bylo st-lce nebo jejímu orgánu nějak doručeno, a správní spisy také nasvědčují tomu, že st-lka nabyla o nař. opatření vědomosti jenom tak, že platové srážky u zaměstnanců, jichž platová úprava je podle názoru stížnosti vyhrazena zem. zastupitelstvu, byly uskutečněny. Než doručení aktu není nezbytným předpokladem stížnosti k nss a jurisdikce tohoto soudu, neboť — jak nss stále judikuje, srovnej na př. nález Boh. A 8567/30 — není zákonného důvodu pro odmítnutí stížnosti jen proto, že nař. rozhodnutí neb opatření nebylo st-li doručeno, jen když není pochybnosti o tom, že st-li se nějakého vyrozumění vůbec dostalo. To pak v daném případě nelze popříti, ježto obsah správních spisů skutková tvrzení st-Ičina v plném rozsahu potvrzuje.
Než soud je vzhledem k § 5 zákona o ss oprávněn stížností se zabývati jen tehdy, byla-li záležitost vyřízena v cestě správní. Sluší proto uvážiti, zda nař. opatření vychází od poslední přípustné správní stolice. Zákon č. 125/1927 Sb. nezná ovšem ustanovení o tom, že by akty zem. presidenta podléhaly nějaké instanční kontrole. Soud zastává ve své judikatuře právní názor (srovnej nález Boh. A 10791/33), že v § 5 zákona organisačního nerozumí se obratem »zemský úřad« pouze zem. úřad v obvyklém slova smyslu, t. j. monokratický orgán státní, representovaný zem. presidentem, nýbrž celý úřední organismus povolaný vykonávati v zemi vnitřní správu, tedy také zem. zastupitelstvo, zem. výbor a zem. president. Je-li tomu tak, pak arci dlužno v témž smyslu vykládali pojem »zemský úřad« i v procesním předpisu čl. 8 odst. 1 zákona organisačního a dlužno tudíž — pokud výslovně není stanoveno jinak a podle povahy věci je administrativní prostředek opravný vůbec možný — připustiti také proti aktům zem. presidenta opravný prostředek na příslušné ministerstvo. Opak nelze ani dovoditi a contrario z ustanovení §§ 21, 52, 60 org. zákona, jak činí stížnost, neboť předpisy ty jeví se jako speciální úprava vedle této všeobecné zásady, vysvětlitelná tím, že by v případech, o nichž se ve zmíněných paragrafech jedná, mohla býti vůbec pochybnost o tom, zda jde o takový akt, na který by předpis čl. 8 odst. 1 org. zákona dopadal. Že by však v daném případě byl opravný prostředek zákonem positivně vyloučen (srov. nález Boh. A 10597/33), soud neshledal. Podle toho měla tedy st-lka možnost proti nař. opatření odvolati se k ministerstvu, pročež je stížnost, podaná přímo na nss, nepřípustná.
Podotknouti jen ještě sluší, že ve prospěch st-lky nelze použíti ustanovení § 71 odst. 2 nař. č. 8/1928 Sb. a výkladu, který mu dává judikatura tohoto soudu (srovnej nálezy uvedené pod č. 8634 v Knize judikátů nss ve věcech administrativních, svazek III., str. 330 a 331), podle něhož zakládá okolnost, že k rozhodnutí (opatření) správního úřadu, proti němuž je přípustné odvolání k vyšší stolici, nebylo připojeno žádné poučení o opravných prostředcích, takže strana podala přímo stížnost k nss, podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zákona o ss. V daném případě nebylo totiž — jak shora uvedeno — nař. opatření st-lce vůbec doručeno. Nař. č. 8/1928 Sb. má však v §§ 68, 71, jakož i v souvisejících s nimi § 84 č. 2 a § 85 na mysli jedině úřední výměry, jež straně jsou doručeny. Je to zcela pochopitelné, uváží-li se, že strana má u výměru nedoručeného předem možnost domáhati se toho, aby rozhodnutí bylo jí doručeno, a pak teprve použíti proti němu všech obran, jež jí právní řád poskytuje.
Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, musila býti stížnost podle § 5 zákona o ss odmítnuta pro nepřípustnost, aniž ovšem bylo možno zabývati se jejím obsahem.

Citace:

č. 12483. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 713-717.