Odpovědnost za škodu.

I. Škoda. Pojem škody, jehož užívají právní předpisy, je velmi široký a terminologie není konstantní. Proto se vyskytují klasifikace škody. Rozeznává se především skutečná škoda od ušlého zisku. Rozdíl jest opřen o romanistické pojmy damni emergentis a lucri cessantis. Základem tohoto rozlišení je hypothesa, jaký by byl stav jmění osoby, kdyby určitá událost nebyla nastala. Skutečná škoda vyjde, když by bez oné události jmění se nebylo zmenšilo, ušlý zisk, když by bez oné události jmění se bylo zvětšilo. Právní předpisy káží při řešení oné hypothesy hleděti k pravidelnému běhu událostí (srov. na př. stran ušlého zisku § 1293 obč. zák.).
Jiná klasifikace rozlišuje škodu materielní a škodu imaterielní. Škodou imaterielní se míní útrapy fysické (bolesti) i psychické, jaké jsou následkem poranění, omezení svobody, ublížení na cti nebo zkázy (poškození) věci, které mají jen nebo především subjektivní hodnotu. V právních předpisech lze se také setkati s imaterielní obdobou lucri cessantis, srov. na př. § 57 zák. o právu původském č. 218/28 Sb.
Co jest v tom či onom předpise rozuměti škodou, jest určití pečlivým jeho výkladem.
II. Odpovědnost za škodu.
1. Podmínky odpovědnosti. Vznikne-li škoda, je nutno dáti odpověď na otázku, zdali podle právních předpisů s konečnou platností uvázne na tom, koho postihla či se imputuje někomu jinému (uvalí na někoho jiného). Problém imputace cizí škody náleží jistě k nejzávažnějším problémům právně-politickým a zejména civilně-politickým.
a) Lze říci, že právní řády stojí jistě po mnohá století na zásadě, kterou lze vyjádřiti slovy, že ze škody jest odpověden, kdo ji způsobil volním jednáním protiprávním, které mu lze přičísti k vině. Lze se snad domnívati, že na rozvoj a ustálení této these, sotva běžné primitivním právům středověkým, působila jak římská lex Aquilia (plebiscitum Aquilia Galia), tak právo kanonické, jež bylo ochotno přimknouti odpovědnost za škodu k jednání mravně zavržitelnému. Lze však konstatovati,
Slovník veřejného práva českosl. 68 že vedle tohoto hlavního imputačního důvodu se vyskytují imputační důvody jiné (srov. níže pod b).
Rozborem výše položené věty podávají se tyto její elementy:
Musí tu býti jednání volní, t. j. chtěním ovládání části lidského života, čili souhrny tělesných stavů, kterými se uskutečňuje nějaké chtění (Kallab: Skutková podstata a konkurence trestných činů, str. 105).
Protiprávním jednáním jest ono, které se příčí beze zřetele k výsledku jím způsobenému nějaké povinnosti (formální protiprávnost) nebo ono, které posuzováno jsouc i s výsledkem a měřeno jsouc na právních předpisech znamená porušení povinnosti uložené právní normou, čili jinak protiprávní jednání jest ono, které je příčinou protiprávního výsledku. Při tom však nesluší ztotožňovati protiprávní výsledek se škodou. Výsledek jednání může býti protiprávní a škoda nemusí vzniknouti, a s druhé strany může vzniknouti škoda a nemusí tu býti protiprávní výsledek.
Slovem způsobiti se míní příčinná souvislost mezi škodou a jednáním (činem nebo opomenutím), a to příčinná souvislost určité síly, asi taková, jakou římští právníci naznačovali slovy causam dare na rozdíl od occasionem praebere. O tom, že škoda byla způsobena určitým jednáním, lze mluviti,
když usoudíme, že škoda bez onoho jednání podle obecné zkušenosti by nebyla (jistě) nastala a
když dále usoudíme, že událost, která je ke škodě takto v poměru podmínky, mívá podle obecné zkušenosti zpravidla, t. j. beze zřetele k zvláštnostem jednotlivého případu, v zápětí výsledek, jaký nastal, čili jinak, že škoda je přiměřeným a nikoli výjimečným, neočekávaným důsledkem takové události.
Právní nauka posledních desetiletí razila pro tento stupeň příčinné souvislosti jméno příčinné souvislosti adekvátní. Oba soudy jsou soudy nikoli jistotové, nýbrž soudy pravděpodobnosti, a co do druhého soudu lze konstatovati, že kategorie adekvátní a inekvátní souvislosti příčinné přecházejí do sebe infinitesimálně.
Zavinění se vyskytuje buď jako zavinění ve smyslu subjektivním nebo jako zavinění ve smyslu objektivním. Prvým lze označiti nedostatek diligence (péče a pozornosti) konkretní, t. j. takové, jaké kdosi podle svých individuelních vlastností je schopen, druhým lze označiti nedostatek diligence, který odpovídá určitému schematu, na př. nedostatek diligence bedlivého hospodáře, nebo nedostatek diligence průměrného člověka (diligentia in abstracto). Předpisy, které ukládají odpovědnost za škodu, namnoze se rozhodují pro hledisko objektivní. Tím se pak arci může státi, že v úsudku, že škoda byla kýmsi způsobena, jest obsažen úsudek, že škoda jím byla zaviněna. Srov. na př. obč. zák., jenž v § 1297 mluví o zavinění, když byla zanedbána péče a pozornost, jaké lze vynakládati při obyčejných schopnostech. Vyrozumívá-li se však slovy, že škoda byla způsobena nějakým jednáním, úsudek, že taková škoda je pravidelným (adekvátním) následkem takového jednání, je tím řečeno, že člověk obyčejných schopností mohl onu škodu jako následek svého jednání předvídati.
Co do forem viny, je stále základem romanistická (nejspíše Labeonova) klasifikace, jež rozlišuje zlý úmysl (dolus malus) a nedbalost, jež je zase dvojí, nedbalost hrubá (culpa lata) a menší stupeň nedopatření (culpa levis). Hranice mezi těmito formami nebývají nepochybné (podle obč. zák. hledíc k § 1294 není valných pochybností o hranicích mezi zlým úmyslem a nedbalostí), zejména i proto, že přes dochované romanistické pojmy nebo spíše jména, ony hranice jest leckdy určiti jinak než v právu římském (z výkladů významných romanistů na př. plyne, že horní hranice culpae levis v právu římském je tam, kde je podle obč. zák. hranice spodní). Vedle oněch základních forem viny se vyskytují i jiné, jako obmysl (nejběžnější formulace je snad ta, že jde o jednání, jehož účelem bylo druhého poškoditi) a pak různé ostře charakterisované formy viny, jako na př. svévole nebo škodolibost (v § 1331 o. z.). Význam těchto forem viny v tom, že forma viny rozhoduje nikoliv o imputaci škody vůbec (srov. však na př. § 1295, odst. 2.), nýbrž o rozsahu (objemu) náhradní povinnosti (srov. níže pod č. 2).
b) Princip zavinění nevládne samojediný. Lze rozeznávati tendenci doplniti jej důvody jinými a tendenci princip zavinění nahraditi principem jiným.
V příčině prvé alternativy lze pokládati za vzorný postup občanského zákoníka (zachovaný i versí novelovou), jenž vedle principu zavinění, daného § 1295, odst. 1., zná ještě šest imputačních důvodů dalších (původní tekst znal celkem šest důvodů imputačních), ukládaje v určitých případech odpovědnost za škodu způsobenou výkonem práva, jednáním nezaviněným nebo mimovolným, náhodou, jinou osobou, stavbou a zvířetem. Pozdější nauka k občanskému zákoníku rozeznávajíc mezi odpovědností za škodu zaviněnou a nezaviněnou zatemnila tuto jasnou a duchaplnou strukturu občanského zákoníka.
Konec stol. XIX. a začátek stol. XX. se vyznačuje pokusy nahraditi princip zavinění principem jiným anebo aspoň odpovědnost uloženou právními předpisy (nebo žádoucí) mimo princip zavinění zahrnouti pod jednotný princip. Nejznámější hesla jsou ručení za výsledek (míní se jako princip nahrazující princip zavinění); princip aktivního zájmu (každý má nésti újmu vzniklou prováděním jeho zájmů); princip ohrožení (každý má nésti škodu vzniklou jednáními, která podle zkušenosti jsou nebezpečná). Tu se míní spíše principy princip zavinění doplňující. Zajímavým způsobem Mauczka, „Rechtsgrund des Schadenersatzes“, 1904, snažil se redukovati odpovědnost za škodu na vyřešení zájmových střetů (kolisí) a postavil řadu kolisních norem (norem řešících ony střety), jež z části potřebují, aby byly vyplněny zákonnými předpisy. Autoři těchto i jiných thesí jednak spatřují v nich principy zasluhující pozornosti de lege ferenda, jednak snaží se dokázati, že ony these jsou v zákonodárství již realisovány.
2. Obsah odpovědnosti. Na prvém místě jest míti na zřeteli restituci naturální, t. j. uvedení věci do předešlého stavu. Uložiti naturální restituci nelze tam, kde vůbec není možná. Než předpisy ukládající povinnost k restituci naturální (srov. na př. § 1323 obč. zák.) nedostupují leckdy ani této hranice, a vylučují restituci naturální i tam, kde by nebyla vhodná (třeba snad proto, že by byla zcela nehospodárná nebo proto, že by se bylo obávati nových sporů o to, zdali byla řádně provedena a p.), kde nemá místo povinnost restituovati naturaliter, má místo povinnost zaplatiti sumu peněžitou, jež má povahu ekvivalentu škody (srov. na př. §§ 304, 1323 obč. zák.). Povinnost zaplatiti peněžitou sumu je jediným prostředkem náhrady škody, jde-li o tak řečenou škodu imaterielní. Doklady jsou na př. v ustanoveních zaplatiti bolestné nebo v povinnosti nahraditi cenu zvláštní obliby (§§ 1325, 1331 obč. zák.). Ustanovení tato jsou výrazem myšlenky o satisfakční funkci peněz (Ihering). Peníze, jež naproti jiným statkům mají povahu ekvivalentní, nejsou ekvivalentem útrap fysických i psychických, ale dovedou tyto útrapy vyvážiti tím, že poskytnou osobě, útrapami stižené, prostředky opatřiti si požitky. Že o objemu náhradní povinnosti rozhoduje zhusta forma viny (srov. na př. § 1324 obč. zák.), bylo pověděno již výše. To má význam, jde-li o náhradu peněžitou.
III. Vyskytují se také tendence, které by ustanovení o odpovědnosti za škodu (o povinnosti nahraditi škodu) chtěly nahraditi uspořádáním zcela novým. Při bližším rozboru takových návrhů se objeví, že nejde již o spořádání odpovědnosti, nýbrž o fruktifikaci snahy po pojištění proti škodě a po zajištění proti odpovědnosti.
Jan Krčmář.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. Odpovědnost za škodu. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 1091-1093.