Cis. 472.
Ku zločinu veřejného násilí dle §u 87 tr. zák. nevyžaduje se delší přípravy, stačí i okamžité rozhodnutí.
Po stránce subjektivní se nevyžaduje, by úmysl pachatelův přímo směřoval na přivodění nebezpečí, stačí, že pachatel dopustil se činu, ač věděl, že z něho může nebezpečí vzejíti. (Rozh. ze dne 4. června 1921, Kr I 395/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 22. února, 1921, jímž stěžovatel uznán byli vinným zločinem veřejného násilí zlomyslným činem za okolností zvláště nebezpečných dle §u 87 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje stížnost, že předpis §u 87 tr. zák. žádá jednání převedené ze zlomyslnosti, tedy ze zřejmého napřed rozváženého úmyslu. Stížnost je v právu, nalézací soud jest též na tomto stanovisku. Jen potud by šla stížnost daleko, má-li za to, že zlý úmysl dle citovaného zákona by vyžadoval, by pachatel provedení činu musil snad již nějakou delší dobu před tím rozvážiti. Můžeť zločin dle §u 87 tr. zák. býti výsledkem okamžitého vzkypění, takže mezi rozhodnutím a provedením jeho může zůstati třeba jen krátké mezidobí k uvažování. Zralejší úvaha a dokonalejší příprava může přijití v úvahu pouze při výměře trestu (§ 43 tr. zák.), pro otázku viny je rozhodno jedině úmyslné jednání pachatelovo a vědomí jeho, že jednání to je způsobilé přivoditi nějaké z nebezpečí v §u 85 lit. b) tr. zák. označených. Zlomyslnost v tomto smyslu nalézací soud zjistil, a též zevrubně a přesvědčivě odůvodnil, ba ze zjištění jeho vychází na jevo, že obžalovaný jednal skutečně z napřed rozváženého úmyslu, jak to stížnost žádá. Vyslovujeť se v rozsudku, že obžalovaný napodobil to, co se tehdy s policejními strážníky do Prahy sjíždějícími dělo a co obžalovaný viděl a věděl, takže je tím dán výraz přesvědčení, že obžalovaný byl již před činem rozhodnut a odhodlán, že, uvidí-li strážníka, zachová se tak, jak to u jiných osob tehda činiti viděl. Aby zlý úmysl obžalovaného byl směřoval přímo na přivodění nebezpečí, se dle zákona nevyžaduje, stačí, že si byl vědom možnosti vzejiti nebezpečí a že přes to dopustil se úmyslně činu, s nímž ono nebezpečí bylo spojeno. I toto vědomí obžalovaného nalézací soud výslovně zjistil a odůvodnil, a je veškerý odpor v ohledu tom nepřípustný. Tvrzení stížnosti, že pro ohroženého strážníka C-а nevzniklo žádné nebezpečí, je v odporu se zjištěním rozsudku. Pravit se v něm, že vzhledem k okolnostem, za jakých byl závadný výkřik obžalovaným pronesen, zejména to, že shluklé davy byly rozrušeny událostmi posledních dnů a že kritického dne proti strážníkům do Prahy za svou službou odjíždějícím vystupovaly davy na různých místech násilně, byla situace pro Č-a velmi nebezpečná a že dlužno za to míti, že mohlo lehce pro něho vzejiti nebezpečí pro život, zdraví neb jeho tělesnou bezpečnost a že se nedá ani odhadnoutí, k jakým těžkým následkům mohlo by bývalo dojiti, kdyby svědek M. nebyl býval náhodou С-a vyprostil z jeho nebezpečné situace svým rázným zakročením. Že se ohroženému C-ovi skutečně ničeho nestalo a že mu nebylo ublíženo, nevylučuje nikterak, že tu nebylo nebezpečí. Vyrozumívat se pod nimi takový stav věcí, jenž zavdává příčinu k obavám, že následkem něho bud někdo ztratí život neb bude poškozen na těle neb zdraví. Na větším neb menším stupni nebezpečí nezáleží zrovna tak, jako na tom, bylo-li ohroženému skutečně ublíženo okolnosti tyto jsou směrodatnými jen pro vyměření trestu dle §u 88 tr. zák.