Čís. 402.

Osoba, z jejíhož držení byla věc odňata, může býti rozdílnou od osoby, jež byla krádeží poškozena.
Lhostejno, zda službodárce (§ 176 II b) tr. zák.) nebo zaměstnavatel (§ 176 II. c) tr. zák.) jest osobou fysickou či osobou právnickou.
(Rozh. ze dne 23. března 1921, Kr I 725/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. července 1920, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem krádeže podle § 171, 176 II. c) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti dle čís. 10 § 281 tr. ř. namítá stížnost, že skutková podstata zločinu krádeže není splněna jednak proto, že zásilka, na níž krádež obžalovanými byla spáchána, nebyla vlastnictvím dráhy, ba ani se nenacházela v její držbě, mimo to pak prý nelze u dráhy jakožto právnické osoby mluviti o krádeži, spáchané na zaměstnavateli, t. j. na tom, kdo dělníka k určité práci byl zjednal a jemuž přísluší udíleti jemu příkazy. Sám rozsudek naznačuje prý to tím, že soukromoprávný nárok přiznává Oldřichu W-ovi, k němuž prý obžalovaní nebyli v žádném poměru služebním. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Pro posouzení otázky je v prvé řadě směrodatným ustanovení § 171 tr. zák., dle něhož nijak nesejde na tom, kdo je vlastníkem odcizené věci, nýbrž jen na tom, byla-li odejmuta z držení osoby, rozdílné od osoby pachatelovy. Pod pojem držení ve smyslu trestněprávním pak spadá zcela nepochybně i pouhá detence jakožto poměr, umožňující, by s věcí skutečně bylo nakládáno, spojený s vůlí, tuto možnost udržeti v působnosti. Může tedy osoba, z jejíhož držení věc byla odňata, býti v tom kterém případě rozdílnou od osoby, jež krádeží byla poškozena, i dovolává se stížnost na podporu svého stanoviska nepřípadně i výroku nalézacího soudu o nárocích soukromoprávných, kterým ostatně nejen jmenovaný Oldřich W., nýbrž i železniční erár se svými nároky dle § 366 tr. ř. byli odkázáni na pořad práva soukromého. Nelze pak seznati, proč by, pokud jde o zaměstnavatele, mělo býti rozeznáváno mezi osobami fysickými na straně jedné a osobami právnickými na straně druhé. Důvod zvýšené trestnosti, záležející v tom, že se následkem poměru, v němž jest pachatel ku svému službodárci (§ 176 II b) tr. zák.) nebo zaměstnavateli (§ 176 II c) tr. zák.), nelze oproti krádežím náležitě chrániti a že se pachatel krádeží na svém službodárci nebo zaměstnavateli dopouští hrubého porušení důvěry, je v obojím případě stejným právem na místě, rozdíl pak spočívající v tom, že právnické osoby přijímají osoby služebné a zjednávají osoby na práci prostřednictvím osoby fysických jako svých zástupců, na věci ničeho nemění. Čin obžalovaných měl sice správně podřaděn býti skutkové podstatě zločinu krádeže ve smyslu § 176 II b) tr. zák., než tím, že v něm nalézací soud shledal zločinnou kvalifikaci dle § 176 II c) tr. zák. nedoznali obžalovaní nižádné újmy.

Citace:

č. 402. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 129-130.