Čís. 426.

Jde o »věci svěřené« ve smyslu § 183 tr. zák., dostane-li zákazník zboží domů na výběr.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1921, Kr I 195/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 10. ledna 1921, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin podvodu podle §§ 197 a 200 tr. zák. rozsudek v odpor vzatý zrušil a přikázal věc příslušnému okresnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud zjistil, že obchodník Václav A. dal 4. března 1920 obžalovanému, který na něm žádal, udávaje mu nepravé jméno, pár botek pro svou sestru, — na výběr dva páry botek, v ceně 300 K, o jejichž dalším osudu rozsudek žádných zjištění nečiní. První soud nabyl přesvědčení, že obžalovaný botky na Václavu A-ovi sice lstivě vylákal, nenabyl však přesvědčení, že jednal v úmyslu ho poškoditi, a sprostil ho proto z obžaloby pro zločin podvodu. Zmateční stížnost státního zastupitelství bere osvobozující výrok v odpor dle čís. 9 a) §. 281 tr. ř. z té příčiny, že soud neprávem neshledal v jednání obžalovaného aspoň přestupek zpronevěry, spáchaný zadržením a přivlastněním si jednoho páru botek v ceně menší 200 K. Zmateční stížnost správně dovozuje, že obžalovanému byl nejméně jeden pár obuvi svěřen, ježto mu dal A. oba páry v důvěře, že si jeden podrží na úvěr a druhý vrátí, z čehož vyplýval pro obžalovaného závazek, aspoň tento jeden pár vrátiti. První soud je na omylu, má-li za to, že jde o poměr civilní, o obvyklý zjev v životě obchodním, kdy zákazník dostane zboží domů na výběr, že tedy nelze mluviti o věci svěřené. Pojem svěření nepředpokládá výslovného smluvního poměru mezi stranami, stačí, když osoba oprávněná, dávajíc disposiční moc nad věcí osobě druhé, projeví jakýmkoli způsobem zřetelně vůli, by s ní bylo v jejím smyslu naloženo. To se v tomto případě nepochybně stalo. Jak Václavu A—ovi tak obžalovanému šlo zřejmě o to, by tento ze dvou párů, jež dostal na výběr, jeden si podržel jakožto prodaný mu na úvěr, druhý A—ovi vrátil. Pojmu svěření není také na závadu, že obžalovaný dosáhl držení cizí věci lstivým předstíráním. Rozhodilo je, že mu věc byla odevzdána v důvěře, že ji vrátí, že mu tedy byla svěřena a že se dodatečně dopustil takového jednání, které se příčí jeho závazku vrátiti obuv, a které kvalifikuje jeho čin jako zpronevěru. I když tedy soud vyloučil, že obžalovaný jednal v úmyslu, způsobiti škodu A—ovi dříve než botky dostal, anebo když mu byly dány, bylo povinností jeho zjistiti na základě výpovědi svědka Václava A. a seznání obžalovaného, zda obžalovaný zadržel a si přivlastnil aspoň jeden pár botek tím, že je dle vlastního doznání prodal, ačkoliv je byl povinen vrátiti.

Citace:

č. 426. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 171-172.