Čís. 422.

Podmínečný odklad výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Byl-li čin, později rozsouzený, spáchán před dřívějším odsuzujícím rozsudkem a soudu již tehdy znám, ku společnému projednávání o obou trestních činech však nedošlo, ježto tu byla jednak příslušnost lichevního soudu jednak obecného trestního soudu, jest použiti úvah, jež vedly soud při dřívějším odsouzení ku podmínečnému odkladu výkonu trestu, i při odsouzení pozdějším.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1921, Kr II 81/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání odvolání obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 1. prosince 1920, pokud mu nebyl přiznán podmínečný odklad výkonu trestu a pokud jím bylo vysloveno, že se má zároveň vykonati trest, uložený obžalovanému rozsudkem lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně ze dne 7. května 1920.
Důvody:
Odvolání směřující proti odepření podmíněného odkladu výkonu trestu a proti výroku, že má se vykonati též trest, jenž byl obžalovanému uložen rozsudkem lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně ze dne 7. května 1920 pro přestupek dle § 20, čís. 1 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., jest odůvodněno. Výkon posléze zmíněného trestu byl obžalovanému usnesením ze dne 26. června 1920 podmínečně odložen a byla jím stanovena dvouletá doba zkušební. Stalo se tak proto, že soud nalézací měl za to, že jsou tu podmínky § 1 a 23 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Pokládal totiž za zjištěno, že obžalovaný vedl dosud život pořádný a nabyl na základě provedeného řízení též přesvědčení o tom, že dodrží svůj slib a povede i budoucně život pořádný, že tedy není třeba výkonu trestu. Čin, pro který byl obžalovaný odsouzen rozsudkem, proti němuž směřuje odvolání, byl spáchán před vynesením tohoto rozsudku a byl též soudu lichevnímu znám, poněvadž obžaloba, naň znějící, byla podána současně s obžalobou pro čin lichevní; že řízení trestní nemohlo pro oba trestní činy provedeno býti současně, byla na závadu pouze zvláštní příslušnost soudu lichevního pro čin lichevní. Proto bylo při vyměření trestu pozdějšího použito také ustanovení § 265 tr. ř. Je tedy trest pozdějším rozsudkem obžalovanému uložený vlastně jen doplňkem trestu prvého a tvoří s ním jediný celek. Dlužno tedy okolností, jež byly při rozhodování o návrhu obžalovaného na povolení podmínečného odkladu výkonu trestu, uloženého mu rozsudkem dřívějším, soudu vodítkem pro přiznání podmínečného odkladu výkonu trestu, použiti i v případě tomto a na základě jich v tomto případě podmínečný odklad výkonu trestu povoliti. Tomu není na závadu, že se obžalovaný k činu nepřiznal úplně, ježto z této jediné okolnosti nelze ještě usuzovati, že bez výkonu trestu nepovede život pořádný. Bylo tedy odvolání vyhověti, obžalovanému podmíněný odklad trestu přiznati a zároveň zrušiti výrok rozsudku, že se má též vykonati trest, jenž mu byl uložen rozsudkem lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně ze dne 7. května 1920 pro přestupek dle § 20, čís. 1 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z.

Citace:

č. 422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 165-166.