Čís. 328.
Ochrany § 68 tr. zák. nepožívají občané, již se účastní dobrovolné svépomocné akce občanstva na ochranu jeho majetku, třebas akce ta byla vyvolána usnesením veřejnoprávní korporace. Trestným dle § 93 tr. zák. jest i jinak oprávněné obmezení osobní svobody, překročuje-li co do intensity nebo co do trvání vědomě hranice nezbytné, by účele zadržení bylo dosaženo.
Vyhrůžku vůči osobě, jejíž osobní svoboda byla obmezena, nelze podřaditi kromě toho ještě pod § 98 lit. b) tr. zák.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1921, Kг II 225/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 28. května 1920, jímž byli obžalovaní sproštěni dle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin veřejného násilí dle § 93 tr. zák., rozsudek v odpor vzatý zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost brojí, dovolávajíc se důvodů § 281 čís. 9 a) a 5 tr. ř., jednak proti odsouzení obžalovaných Jana H., Ignáta Sch. a Tomáše Sch. pro přestupek dle § 331 tr. zák., jednak proti zproštění všech jedenácti obžalovaných z obžaloby pro zločin veřejného násilí dle § 93 a), ohledně Ignáta Sch. též dle § 99 tr. zák. Ve skutečnosti uplatňuje se ohledně prvjmenovaných tří obžalovaných, vzhledem k tomu, že jich činnost, kvalifikovaná jako přestupek, tvoří součást skutku kvalifikovaného obžalobou jako zločin veřejného násilí dle § 93 tr. zák., též zmateční důvod § 281 čís. 10 tr. ř. Zmateční stížnost jest v podstatě odůvodněna. Především neprávem shledána byla v týrání vojínů Antonína P. a Bohumila K. obžalovanými Janem H-em, Ignátem a Tomášem Soh-em též skutková podstata přestupku § 331 tr. zák, poněvadž neprávem spatřoval soud nalézací ve jmenovaných obžalovaných jako členech sklepní stráže vrchnost ve smyslu § 68 tr. zák. Tato sklepní stráž vyvolána byla ovšem, jak rozsudek zjišťuje, usnesením obecního výboru, dle něhož střídavě 20, později 10 mužských obyvatelů mělo konati službu na ochranu vinných sklepů. Ale právě ze skutečnosti, že jednotliví členové této stráže nebyli individuelně obecním úřadem označováni, nýbrž mužské obyvatelstvo obce střídavě funkci tu obstarávalo, vyplývá, že šlo len o dobrovolnou svépomocnou akci občanstva na ochranu jeho majetku proti zlodějům, která pro nedostatek pověření úřadem nečinila z jednotlivců zřízence úřadu obecního. Jako jim tedy nepřísluší ochrana § 68 tr. zák., tak nepřísluší jim též zvláštní povinnosti takových zřízenců a nemůže proto na ně vztahován býti též trestní předpis § 331 tr. zák.
Neprávem však sprostil soud nalézací veškeré obžalované z žaloby pro zločin veřejného násilí. Ze skutečnosti, že trestní zákon chrání v § 93 důsledkem zákonů na ochranu osobní svobody zásadně svobodu člověka proti neoprávněnému obmezování a že i v případech, kde zadržení bylo ať již objektivně ať již subjektivně oprávněno, nastává povinnost, ohlásiti je neprodleně řádné vrchnosti, plyne, že zodpovědným činí dle § 93 tr. zák. i jinak oprávněné obmezení osobní svobody, když buď co do intensity nebo co do trvání vědomě překročovalo hranice nezbytné, by dosaženo bylo účelu zadržení, aneb nebylo-li úmyslně bez prodlení oznámeno řádné vrchnosti. Proto jest právně pochybeným stanovisko rozsudku, jenž spokojil se na odůvodnění výroku osvobozujícího se zjištěním, že zadržení vojínů P-а a K-a bylo beztrestným, poněvadž je obžalovaní zadrželi v dobré víře, že jsou lidmi cizímu majetku nebezpečnými a škodlivými. Sám rozsudek zjišťuje, že vojenská hlídka byla nejen zadržena a že jí byly odebrány zbraně, nýbrž že oba vojíni byli s výkřiky »Haut's« pobiti a na těle poraněni, že byl vojín K. ve sklepě, do nějž byl zaveden, nucen piti víno, že byl vojín ten ve sklepě políčkován a že byl nucen na povel vykonávati různé vojenské cviky. Soud však neuvažuje další v tom směru rozhodné výpovědi P-ovy a K-ovy, což stížnost zmateční právem uplatňuje jako zmatek dle § 281 čís. 5 tr. ř. — neúplnost soudního výroku o rozhodných skutečnostech, — že dle výpovědi P-ovy se ve sklepě nesměli ani z místa hnout, že K. nesměl si ani sednout,, že musel stát, trvale v pozoru, a když tak nestál, že dostal facku, že i P, byl nucen píti víno a že Κ., když se zdráhal píti, byl častován fackami, že směli mluvit jen, když se jich někdo tázal, že dle výpovědi K-ovy musili cvičiti jako rekruti, že jim bylo nadáváno a že s nimi bylo nakládáno jako s dobytkem. Jest patrno, že těchto dalších obmezování osobní svobody obou vojínů nelze ospravedlniti tím, že je obžalovaní bezelstně pokládali za lidi škodlivé a nebezpečné, a že přesahují míru obmezení osobní svobody, za těchto okolnosti dle § 93 tr. zák. přípustnou. Že i pak co do času zadržení a věznění obou vojínů přesahovalo i jen domněle nutnou potřebu, tomu zdá se nasvěďčovati okolnost, že je obžalovaní po několika hodinách, doprovodivše je za sklepy, propustili na svobodu. Rozsudek však rovněž nezabývá se vůbec otázkou, zda obžalovaní nestali se snad trestnými dle § 93 tr. zák. tím, že zadržení obou vojínů neoznámili zúmyslně, bez prodlení řádné vrchnosti, odevzdavše teprv po jich propuštění odebrané jim ručnice obecnímu představenému, čemuž zdá se nasvědovati okolnost, v naříkaném rozsudku na základě výpovědi Ignáta Sch. zjištěná, že za K-em, jemuž se podařilo ze sklepa uprchnouti, proto běžel, že byl vyzván, by jej nenechal utéci, že by jinak K. mohl přivolati jiné vojáky, a že obžalovaní i potom, když již hlídku chtěli propustiti, zavedli ji až za obec Malé D. a tam ji teprve pustili, vědouce patrně, že jednají nesprávně a nepřejíce si ani zakročení obecního úřadu. Přisvědčiti nelze však zmateční stížnosti, pokud spatřuje ve zjištěné skutečnosti, že Sch. hrozil Bohumilu K-ovi, jenž se pokusil o útěk, postřelením, by mu útěk zamezil, zvláštní skutkovou podstatu zločinu ale § 98 tr. zák. Výhrůžka ta měla za účel, zadržeti prchajícího K-a, a tvořila takto patrně též jen prostředek omezování jeho osobní svobody, pro nějž jest se obžalovaným zodpovídati již cíle § 93 tr. zák.