Čís. 485
Souběh zločinů dle §§ 68 a 76 tr. zák,
K pojmu »pobuřovatele a náčelníka« а k pojmu »odporu proti osobám vrchnostenským a strážím« ve smyslu § 70 tr. zák.
(Rozh. ze dne 16. června 1921, Kr II 243/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Brně jako soudu výjimečného ze dne 9. března 1921, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem dle §§ 68 a 76 tr. zák., vyhověl však stěžovatelům potud, pokud napadli výrok o trestu, jenž jim byl vyměřen dle vyšší, pokud se týče nižší sazby §u 70 tr. zák., rozsudek v tomto směru zrušil a vyměřil trest dle §u 71 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem dovozuje zmateční stížnost, že souběh zločinů dle § 68 a § 76 tr. zák. jest nemyslitelným, ježto tento zločin jest jen zvláštním druhem kladení odporu vrchnosti a tudíž v případě odsouzení pro zločin dle § 68 tr. zák. ve zločinu tom již obsažen. V tomto případě vidí soud nalézací v obsazování úřadů — útok na četnickou stanici rozsudek sem nečítá, ačkoliv i tu nepochybně přichází v úvahu násilné překážení četnické stanici jako veřejnému úřadu (zákon o organisaci četnictva ze dne 14. dubna 1920, čís. 299 sb. z. a n. § 3) v její působnosti — ovšem v první řadě jeden z prostředků násilného odporu proti vojsku k utišení nepokoje přicházejícímu a tudíž k dalšímu uskutečnění zločinu dle § 68 tr. zák. Avšak již ze zákonité definice zločinu pozdvižení vyplývá, že takovéto znásilňování veřejných úřadů není naprosto nutným rekvisitem tohoto zločinu, jakož se i v tomto případě neobmezovalo pozdvižení na toto obsazení dotyčných úředních místností, pokud se týče násilné vniknutí do nich. Nelze tudíž nahlédnouti, proč by s hlediska §u 34 tr. zák. neměl přípustným býti souběh, a činnost, vyčerpávající sama o sobě úplně skutkovou podstatu zločinu dle §u 76 tr. zák., neměla býti pachatelům zvláště přičítána, když byla jedním z prostředků k dosažení cíle dále sahajícího: klásti úspěšně odpor branné moci státu, vyslané k uklidnění davu sroceného za účelem v §u 68 tr. zák. uvedeným. Že tam, kdej skutková podstata zločinu dle § 68 tr. zák. úplně vyčerpána byla již před dobou, kdy k násilnému obsazování úřadů bylo přikročeno, a kde po případě odpor proti vojsku, k utišení davu přicházejícímu, v úvahu přichází ne jako samostatný zločin dle § 68 tr. zák., nýbrž jako okolnost trest kvalifikující (§ 70 tr. zák.), dány jsou předpoklady reální konkurence obou trestných činů, v trestním zákoně jako samostatné zločiny upravených, netřeba ostatně vůči předpisu §u 34 tr. zák. zvláště dovozovati. Z důvodu §u 281 čís. 10 po případě 11 tr. ř. vytýká stížnost všech rozsudku zmatečnost, pokud při výměře trestu vzat byl za podklad § 70 tr. zák., dovozujíc, že žádný ze stěžovatelů v odporu proti osobám vrchnostenským: nebo strážím k utišení nepokoje přicházejícím nesetrval. Ohledně některých obžalovaných shledává krom toho stížnost překročení mezí zákonité trestní sazby ve smyslu §u 281 čís. 11 tr. ř. v tom, že soud vyměřil jim trest dle vyšší sazby, platné pro náčelníky a pobuřovatele. Ve směru posléze uvedeném dovozuje stížnost zejména ohledně obžalovaného Vincence E., že býť předákem dělnictva není ještě totožným se zjištěním, že by býval jmenovaný náčelníkem a vůdcem jeho při pozdvižení, což platí tím více o obžalovaném, jenž na nádraží stál bez pušky nečinně a ničeho nenastrojiv. Že by byl dával příkazy, není prý ničím doloženo. Než tvrzení posléze uvedené nespadá pod hledisko hmotněprávního důvodu zmatečnosti. Okolnost, že obžalovaný nezasahoval snad činně do odzbrojování vojska, nevylučuje, že by nemohl býti při pozdvižení dělnictva pobuřovatelem nebo náčelníkem, neboť právě tito obmezují se pravidelně na vedení akce a udílení rozkazů, do jich provedení činně nezasahujíce. Závěr svůj ohledně jmenovaného obžalovaného neodvozuje však soud z pouhé okolnosti, že byl předákem dělnictva, nýbrž z okolnosti', že on to byl, jenž dělnictvo vyzýval ku hromadné návštěvě táboru, jakkoli byl tak dalece do poměrů zasvěcen, že musil čítati s tím, že pravděpodobně dojde k násilí proti vojsku, že, jsa přítomen odzbrojování vojska na nádraží, svého nepopřeného vlivu na dělnictvo nepoužil k tomu, aby tomuto počinu snažil se zabrániti, a že, byv upozorněn na neudržitelnost situace v O., jel do Brna vyjednávati se stávkovým výborem. Dospěl-li na tomto podkladě nalézací soud ku: přesvědčení, že obžalovaný Vincenc E. dával srocenému dělnictvu pokyny a příkazy jako pobuřovatel a náčelník, nelze v tomto zjištění, podmiňujícím zvláštní trestní sazbu, shledávati právně mylné posouzení. I ohledně Františka Gh., Hynka P. a Arnošta S., z nichž prvý při odzbrojování vojska na nádraží udílel rozkazy, táhl v čele sroceného zástupu do obce I. a zde celou akci obsazování úřadů řídil, druhý rovněž na nádraží rozkazy udílel, kulomet na četnické stanoviště a radnici namířil a na nádraží v I. stráž postavil, třetí pak na nádraží udíleli telefonické rozkazy a direktivy a telefonický styk se střediskem' v O. udržoval, nebyla správnost jich označení náčelníky a pobuřovateli vzhledem ku význačné úloze, kterou při pozdvižení hráli, otřesena námitkami zmateční stížnosti, jež pohybují se převážně na, poli formálním. Jen ohledně Františka E. nutno připustiti, že zjištěná jeho činnost, že totiž při odzbrojování vojska mezi prvními vnikl do vagonů, v čele rozvášněného davu s neobyčejnou smělostí a prudkostí si počínal a příkladem předcházel ostatním dělníkům, dokazuje sice zvláště intensivní účast v odporu proti vrchnosti, ne však ještě, že byl pobuřovatelem nebo náčelníkem, neníť zároveň zjištěno, že by si býval způsobem uvedeným počínali s úmyslem, aby příkladem svým vykonával na ostatní dav vlivy podněcující. Pokud jde o předpoklad §u 70 tr. zák., »setrvání v odporu proti osobám vrchnostenským neb strážím, k utišení nepokoje přicházejícím«, sluší přisvědčiti vývodům zmateční stížnosti, že předpokladu toho u žádného z obžalovaných není a že proto neprávem vzal soud za podklad vyměření trestu trestní sazby § 70 tr. zák. Jako stráže k utišení nepokoje přicházející, přichází dle správného názoru rozsudku v úvahu vojsko, které dne 14. prosince 1920 do O. dojelo, aby po událostech ze dne předchozího pokoj a pořádek v O, znovu zjednalo. Byť i ovšem celá akce zahájená po zdolání četnictva a vojska v O. dne 13. prosince tuto i v I. čelila nepřímo k tomu, aby další odpor proti vojsku, jehož zakročení po událostech z tohoto dne ovšem nutně musilo býti očekáváno, byl připravován, nelze přece mluviti důvodně o setrvání v odporu proti tomuto vojsku u těch obžalovaných, jichž činnost obmezila se po událostech v O. místně výlučně na I., kam vůbec žádné vojsko k uklidnění nepokoje nepřišlo. Ani u těch obžalovaných, kteří i dne 14. prosince k výzvě o pomoc proti branné moci, do O. přicházející, se tam dostavili, není zjištěno, že by se byli odporu tam kladeného nějak činně súčastnili. Jen Vojtěch N., rovněž do O. se dostavivší, konal, jak. zjištěno, dne 14. prosince 1920 sice na kopci Koblihu s jinými ozbrojenými dělníky hlídku, jež dávala ohněm nějaká znamení. Než ohledně tohoto obžalovaného nevychází jasně ze zjištění rozsudku, »že odzbrojování u elektrárny z blízka přihlížel«, že by se již i 13. prosince, byť i po táboru »se zástupem« k elektrárně šel, ku srocení se společným se sroceným davem úmyslem byl přidal (§ 69 tr. zák.), tak že ani u něho v činnosti dne 14. prosince, čelící ovšem k tomu, aby přicházejícímu vojsku násilím kladen byl odpor, nelze spatřovati bezpečně setrvání v odporu. Měla tudíž při správném použiti zákona vzata býti za podklad vyměření trestu při těch obžalovaných, kteří přicházejí v úvahu jako pobuřovatelé nebo náčelníci, vyšší sazba, při ostatních stěžovatelích, pokud nesúčastnili se znásilňování úřadů v I., nižší sazba §u 71 tr. zák.